Po tobě kráčím

jako dějiny

zatím co poslové nebe

rozestírají kořeny

temnotou tvého nitra

na nebi seskupují se v oblacích

rozpažené náruče pamětníků

sněhů vánice, bouře, letní žár…

Jakoby nic mlčí krajina

kamení rozházené strání

a rozpadající se zdivo.

A vzpomínky , mech, jehličí

zanášejí se, vrůstají

noví náletňáčci zpod velikánů

pařezy vedle vývratů.

Voní smola a ticho

a opuštěný křik dravce

kde zabloudil čas

Eliáš/ den dušičkový 2010