V záhybech stříbrného plátna

opuštěného jak Lagardere v troskách kostela,

kdy dívka nesmělá vidí sny

a dny tečou bez přestání,

když obloha se sklání v praku Goliáše

a u skály odpočívám příliš bojácně a tiše

v slepém vidění vlastního strachu,

kde pod hrubou vrstvou prachu

vyklíčilo semínko

.