Otisky plátků vlčího máku
ve tvářích žen, teď již bez víry,
vyleptaly krvavé rýhy
zřetelné jen Božímu oku,
i přes vrásčité kanýry.

Potůčky, řeky hořkých slz
prolévaly koryta plná kamenů.
Horkost kůže, brázdy hřebenů
vystavěly světskou tvrz
i na úkor božích kořenů.

Šál sladkých slov a frází
spočinul na moment na tváři,
i na ústech svému řezbáři,
však na kousky cupují jej polonazí
ti, co teskní ve svém žaláři.