Neptám se tě, znavený když vlečeš za sebou
urousaný šál: Hýřil jsi příliž,
když rozdával jsi poklady léta jenom tak, nazdařbůh;
pouštěl jsi po větru, tom prostopášníku
co prohání se světem zlato a diadémy,
svlékal jsi chvatem z nich stromy
jak ženy do nahých kmenů a pročesával jsi jim větvoví.
Nepovím ani jak moc jsi hltal poslední květní poupata
a pálil trávu do tlení;
Jsi stařec znavený a vyžilý. Ještě chvíli budeš
mezi náma než spolkne tě zima. Dáma,
která konečně přinese odpočinek
i od tvých roztrhaných cárů, které opět všude trousíš
a vlastně za to nemůžeš. Bylo ti dáno
sklízet co rok zasel.