, 4. 10. 2010, Ostatní
Pomalu procházela středem nekonečné uličky, rozhlížela se kolem sebe a snažila se nevrážet svým batohem do lidí. Dívala se jim do tváří, ale nenašla nic, než smutnou netečnost. Zachmuřené, do sebe obrácené pohledy plné starostí, které naznačovaly, že každý kolemjdoucí je zahlcen svým vlastním světem a nevěnuje pozornost ničemu jinému, než chodníku na pár kroků před sebou. Jen občas ulpěl něčí udivený pohled na její tetované tváři.
„Mon Dieu, nemůžete dát trochu pozor?!“ ozvalo se náhle Anně u nohou. Proudící dav ji totiž mezitím zatlačil až k pravému kraji pasáže, kde na schůdku před bývalým lahůdkářstvím seděl muž s kytarou, starým olysalým vlčákem a s ušpiněnou čepicí na drobné, do níž mu Anna právě šlápla. „Promiňte! Promiňte, omlouvám se,“ vyhrkla a spěšně hledala v kapse kalhot pár mincí, aby se za svou neomalenost nějak odvděčila. Centy zacinkaly na dně čepice a starý pes jen líně zvedl hlavu. „Počkejte, aspoň vám trochu zahraju, mademoiselle!“ volal za ní žebrák, když odcházela, ale ona mu jen s úsměvem zamávala. Měla naspěch.
Proplétala se dál mezi lidmi, spěchajícími úzkou pasáží, nahlížela do výkladů tam, kde měli otevřeno, a po očku si prohlížela dámičky, postávající tu a tam ve vchodu do zábavního podniku nebo jen tak ve výklenku, aniž jim kdo věnoval pozornost. Snad proto, že bylo teprve něco málo po poledni.
Konečně se dostala na Wattsovu třídu a znovu ucítila ve tváři závan větru. Udělalo jí to dobře. I tudy se obojím směrem valily proudy lidí, ale díky své ohromné šířce tato městská tepna nepůsobila tak tísnivě. Středem ulice se táhl pruh zeleně v šířce několika metrů, který od sebe odděloval protichůdně směřující šňůry vozidel i davy spěchajících a těm, kdo hledali odpočinek od všudypřítomného chaosu, nabízel posezení na oprýskaných lavičkách a kulatých otočných sedátkách, která však byla dost zarezlá a při otáčení vydávala nesnesitelný kvílivý zvuk.
Ačkoliv bylo chladno, Anna se usadila na jednom z odpočívadel, aby si v klidu dojedla hot-dog, který s vědomím značného zdravotního rizika zakoupila v bistru „Hanoj“ na konci pasáže. Sotva dosedla, objevil se u ní chlápek v tenké šedivé větrovce a otrhaných riflích. Roztěkaně se rozhlédl kolem, a když se mu zdálo, že nebudí žádnou nežádoucí pozornost, vrazil ruku do kapsy a v jeho dlani se objevilo papírové psaníčko, které nenápadně ukázal Anně. „Háčko? Za dvacet!“ procedil mezi zuby, aniž se na Annu podíval. „Ne, díky,“ zahuhlala s plnou pusou a dvěma prsty si sbírala z nohavice nudličky zelí. –„Tak za osnáct, jo? Za osnáct!“ přešlapoval nervózně a lustroval při tom pohledem kolemjdoucí. „Fakt ne, nechci.“ – „Kurva, tak za šesnáct, ale víc už dolu nejdu!“ – „Neštvi mě a zmiz, magore, nebo zavolám policajty!“ namíchla se už Anna, sebrala z lavičky svůj batoh a s hot-dogem v ruce vyrazila Wattsovou třídou vzhůru. Dealer za ní cosi vulgárního křičel, protože ho cestou schválně srazila mezi obří kameninové květináče, ale to už neslyšela. Dav ji pohltil.
Po pár desítkách metrů ji na protější straně upoutal velký neonový portál kina Magion. „Páni, tady snad funguje biograf,“ řekla si udiveně sama pro sebe a jako uhranutá se vydala přímo k pokladně. „Kolik chcete za lístek?“ zeptala se netrpělivě rozložité brunety se silně nalíčenými rty, „Dvě eura?“ Položila dvě mince na talířek z modrého skla a spěchala do přízemního sálu, aniž věděla, co vlastně hrají. Možnost jít normálně do kina byla prostě neodolatelná. Promítalo se tam nepřetržitě, bez přestávek a v sále byl úplně vydýchaný vzduch, ale aspoň tam bylo teplo. Vytáhla si kus chleba, který jí zůstal od snídaně a dvě hodiny fascinovaně hleděla na přihlouplý muzikál o vojácích, stepujících po palubě letadlové lodi. Když odcházela, měla podezření, že si uprostřed filmu na půl hodinky zdřímla, ale na výsledném dojmu by to zřejmě stejně nic nezměnilo. Hlavně, že jí neukradli batoh…