Prsty, stvrdlé od strun, loví
z kapes, sytě šarlatových,
lístky do pekla.
Z tenké oceli.
Hvězdy svítí pořád níž
a za sebe už nevidíš,
jak ty zbytky vězení
tebe oželí.

Chtít pochopení pro šílence
z davů v moci dekadence,
dál upířím efektem
krmit diváky.
Drtit zuby řetěz z nohou
Stejně sotva chodit mohou.
Nechám je tu na náměstí
jako krmi pro ptáky.

Čerň, co přišla ze sklepení
strašila tě. Už tu není.
Měla jsem se smířit s tím.
Dusila pár dětských duší
botou s ostruhou...
Vztah Rimbauda s Verlainem...
na Absinthem pokřtěném
svazku dua psychopatů,
co sešli se pod duhou,
závisí snad zbytek světa?
Co ukončí tvoje věta
se SBOHEM –
slovem posledním...

V pekle čekáš na anděla
Kterým být jsem tolik chtěla.
Teď nevím, zda poletím.
Kradu peří stovce ptáků-
Sejdeme se u majáku.
Za tři, čtyři století.