, 29. 9. 2010, Ostatní
Vojenská nemocnice byla dovedně ukryta uprostřed monstrózního hexagonu ministerských budov, takže většina lidí ani netušila, že tam nějaká nemocnice je. Přístup k ní vedl jedině skrze několik dobře střežených podzemních komunikací v centru města. Anna se dovnitř dostala terminálem z Szarköziho třídy.
„Budete pracovat na sále 2 v sektoru C. Vaším nadřízeným důstojníkem bude major Dennis O´Hara,“ sdělila jí v přijímací kanceláři hlavní sestra, přejela ji znechuceným pohledem, a pak jí vrazila do ruky červeně oražený papír. „S tímto formulářem se hlaste ve skladu prádla. Přízemí, dveře číslo sedmnáct vpravo od výtahu. V tomhle tu chodit nemůžete…“
Anna nechápala, co je špatného na její nejlepší uniformě, kterou si posledního půl roku pečlivě šetřila pro tuhle událost, ale když se znovu se ocitla před zrcadlem v dámských sprchách, měla už na sobě cukrátkově růžový stejnokroj zdravotní sestry. Ve spojení s ním vypadala její tvář jako vysušená indiánská maska. Chvíli na sebe upřeně civěla… před osmi lety se těšila a často si představovala ten slavnostní okamžik, kdy na sebe vezme vznešený oděv samaritánek. Teď je tady – a ona by nejraději celou tu kýčovitou věc ze sebe strhala a nacpala ji tlusté hlavní sestře do neforemného krku! 'Válka už je daleko, musíš se přemoct, oni si na to zvyknou,' přemlouvala sama sebe, když s pocitem sílící nevolnosti opouštěla sprchy.
Na operační sál číslo dvě v sektoru C vstupovala hrdě jako královna a všem, kteří měli tendenci si něco špitat po straně s kolegyní, se dívala zpříma do očí. „Chcete se mě na něco zeptat? Tak jo, byla to sázka, za kterou jsem dostala bednu rakije, a tetoval mě kamarád, co měl bolivijskou babičku! Ještě něco?“ Nikdo už se na nic neptal a po týdnu společné práce postranní šuškání zmizelo úplně.
Anna byla pracant, a ať vypadala jakkoli, nikdo jí nemohl nic vytknout. Tlustá hlavní sestra se jmenovala Bowelsová. Občas se přišla na sál podívat skrz prosklenou stěnu a bylo jasné, že si nechává od ostatních sálových sester referovat. Ale protože si nikdo nestěžoval, a dokonce ani v jídelně už Anna nebudila žádný rozruch, zdálo se, že všechno je na dobré cestě. Dokud se z dovolené nevrátil major O´Hara.
K operaci kyčelního kloubu přišel na poslední chvíli a Anně se zdálo, že zpod jeho roušky je cítit alkohol. Byl nervózní, nedůtklivý, nevěděl, co chce a když to nedostal, častoval sestry uštěpačnými narážkami na jejich inteligenci. V závěru operace po pár stezích nechal šití velkoryse mladšímu kolegovi a šel se umýt. Když pacienta odvezli na jednotku intenzivní péče, Anna hbitě udělala svoji práci a pak si s ulehčením v umývárně stáhla roušku. Sestra Kowalcziková, která stála u zrcadla vedle ní, sice udělala jakýsi prudký pohyb, jako by jí v tom chtěla zabránit, ale už bylo pozdě. „CO TO MÁTE NA TÝ TVÁŘI?! UMEJT!“ ozvalo se těsně za ní a Anna zřetelně ucítila bourbon. Sevřela rty, opláchla si obličej vodou a důkladně si ho utřela papírovým ručníkem. „No, co to -!“ rozkřikl se major O´Hara a chytil ji za bradu, snad aby se líp podíval na její tváře.
Major O´Hara byl tupec. Měl myslet na to, že je to teprve několik dní, co se Anna vrátila do normálního života. Ke své škodě si to uvědomil teprve v okamžiku, kdy klečela na jeho zádech, tiskla mu obličej k ledovým kachličkám podlahy a současně mu páčila pravou ruku za zápěstí nahoru. Řval bolestí a marně se pokoušel vymanit z jejího sevření, sestry panikařily, někdo převrhl na zem antiseptické mýdlo a ze zapomenutého kohoutku utíkala voda. „Ne, je to chirurg!“ zaječela náhle na Annu Bowelsová, která jediná pochopila, že stačí už jen docela málo, a O´Hara si svou ruku nejspíš odnese domů v misce na amputáty.
- „Vy… vy…! Vy jste blázen! Kdo jinej by si taky nechal - ! Šílená! Jste- jste- vypadněte z mýho oddělení! Ven! Ven!“vyrážel ze sebe, když sestry sbíraly ze země jeho pošramocenou důstojnost a stavěly ho na nohy. Anna, která zůstala sedět uprostřed umývárny v pozici japonského válečníka, jen úsečně přikývla.
Bowelsová ji chtěla pouze přeřadit na příjem, mimo operační sály, ale rozzuřený O´Hara trval na tom, že Anna je duševně vyšinutá a něco takového si Vojenská nemocnice nemůže dovolit. „Domluvila jsem vám místo v Městské, tam pořád někoho hledají,“oznámila jí s jistou lítostí v hlase, když si Anna přišla do její kanceláře pro papíry. Chvíli na ni koukala, jako by se nemohla odhodlat, pak náhle obešla svůj stůl a oběma rukama stiskla Anně dlaň. „Kdybych něco takového dokázala, už by letěl dávno. Díky, že jsem se mohla aspoň podívat,“vyhrkla naráz, tváře jí zrudly a ona se honem vracela za svůj bezpečný stůl. „Sbohem. A buďte na sebe opatrná. Víte… Arcon se snaží na válku zapomenout.“