Odsouzený k životu až do smrti,
mezi nebem a zemí,
mezi dnem a nocí,
sevřen v bolesti procitnutí.


V městě jež svými ztopořenými údy komínů,
dráždí nebe do růžova červánků,
na jeho měkkém břiše,
zjizveném a rozpraskaném z porozených dnů.


Volají o pomoc opilí muži,
že neví co ráno přinese,
jen vítr zvedá příboj spadaného listí,
a stoupá pára z úst tisíců lidí.


V bojovém pokřiku tváří stažených zlobou,
neuslyšíš pláč narozeného dítěte,
šelest křídel andělů,
ani tepot vlastního srdce.