Seděla jsem s Pavlem a jeho přáteli v nejzapadlejší putyce na kraji města. Živě jsme o čemsi diskutovali, spíš překřikovali velice nahlas puštěnou hudbu. Do naší idylky opilého odpoledne vstoupila nečekaně skupinka čtyřech holek. Já je neznala, zato hoši evidentně jejich příchodem pookřáli. Proto i já jsem si s nimi podala ruce na stvrzení našeho seznámení. Usmívaly se, ale jedna se smála sladčeji než ty ostatní - Sylva. Její jméno jsem od Pavla slyšela vyslovit snad stokrát. Mluvil o ní vždy jen v superlativech. Stála tu přede mnou holka, která měla všechno, co já ne - světlý vlasy, velký oči, štíhlý tělo, líbezný úsměv a hlavně byla o devět let mladší než já. Mluvil pravdu, když mi chválil její inteligenci i zjev. Zavrhla jsem zlý myšlenky a bavila se dál. Sylva mi zřejmě hodlala předvést své veškeré kvality a proto se dala se mnou do řeči. Za čtvrt hodiny jsem si uvědomila, že s ní úplně normálně komunikuju. Místo toho, abych si na záchodě otírala slzičky zoufalství, protože jí Bůh štědře obdaroval. Absolutně jsem nechápala, proč Pavel žije zrovna se mnou a proč se s ní vůbec kdy rozcházel.
Se Sylvou jsme probraly problémy vzdělávání, divadla a literatury. Jen muže jsme vynechaly. Přitom ženy rády diskutují o mužích. Bála jsem se, aby mi o něm neprozradila něco špatného. Znala jsem jeho nedobré vlastnosti, ale žádná z nich mne neiritovala. Vztah Sylvy a Pavla vřel emocemi. Náš nikoliv. Nesnášela jsem hádky. Možná mu emoce občas chyběly. Snášela jsem každou situaci s chladnou hlavou a přitom uvnitř mne bujely všelijaké pocity. Byla jsem jiná než Sylva a chtěla jsem i být. Zaregistrovala jsem, jak kamarádům spokojeně říká: ,,Podívejte se, ty dvě si náramně rozumí." Udělala jsem mu radost. Namísto scén jsem se s ní skamarádila. Alespoň náš rozhovor působil na ostatní upřímně bez stínu pokrytectví. V tu chvíli jsem s ní komunikovat chtěla.
Pak jsem s Pavlem odešla dlaň v dlani domů. Zahltil mne pocit vítězství. Protože on patřil mne, jenom mne. Za pár dnů mi odjel. Při loučení mne držel kolem ramen. Tiše jsem naslouchala. Naše komunikace se míjela. Nedokázala jsem se zastavit a vnímat pouze jeho. Zapomenout na své starosti. Jeho odjezd mne naplnil pochybnostmi. Na druhou stranu mi jeho nepřítomnost poskytla luxus času přemýšlet. Začala jsem na sobě spatřovat podivnou nejistotu a neklid. Snad by mi ho mohla Sylva vzít, snad by se on nechal? Všude jsem narážela na jejich společné fotografie, všude mne strašilo jejich pevné objetí a rozzářené tváře. Naplnila mne žárlivost. Stejně ničemu nezabráním, stejně nic neudělám. Pokud se k ní vrátí, tak se k ní vrátí. Bude to jeho vůle. Musela jsem se za svůj poklesek zastydět (sama před sebou).
Přijel zpátky. Nevěděla jsem, co tam kdesi zavřený v horské chatě mohl vyvádět. Já se neptala. Tvářila jsem se trochu rozpačitě. Po třech týdnech odloučení jsem se k němu chovala jako dobrá přítelkyně, ale on mne chytil za ruku, abych pochopila ke komu patřím.
,,Sylva se v sobotu vdává. Pozvala nás na svatbu," oznámil mi. Způsobila mi tím radost. Na svatbu jsem dorazila svátečně oblečena s povinným darem hrdě po jeho boku. Obřad proběhl hladce. Večer se takřka každý opil. A večer Sylva smutně konstatovala, že její manžel pracuje na zámořské lodi, kde tráví devět měsíců v roce. Některé ženy dokáží vzbudit u mužů lítost. Pavel vstal a vzal si Sylvina muže stranou. Vynadal mu, aby si našel jinou práci a neopouštěl ji. Po tomto menším výstupu se Pavel opět usadil vedle mne. Zleva si k němu přisedla přiopilá Sylva. Přitiskli čela k sobě a cosi si špitali. Stále mi pevně svíral dlaň. Asi vzpomínali. Sylva se na něj bez skrupulí ohavně lepila. Neznervózněla jsem, protože jsem chápala jejich nostalgii. Člověk se může s druhým z nostalgie i vyspat, ale jeho srdce náleželo mne, jenom mne. Nakonec jsem napětí nevydržela a ztratila jsem se na záchodě, kde jsem si otírala slzičky. Když jsem se vrátila mezi slavící, ty dva jsem už nenašla. Připotácel se ke mne Sylvin novomanžel, který se pokoušel se mnou navázat kontakt. Poslala jsem ho slušně do patřičných mezí. Vysvobodila mne až jistá dáma - zapřísáhlá abstinentka. Ochotně mne totiž odvezla domů.
V našem bytě jsem ze skříní vyházela své věci, zabalila je a zavolala kamarádovi, aby mne zítra odstěhoval. Nemohla jsem usnout. Tolik trudných myšlenek mi vířilo hlavou. Cítila jsem se hluboce ponížená. Ta lepší z nás vyhrála. Nechala jsem ji vyhrát. Nedávno jsem oslavila třicátiny a občas mne deptá pocit, že mi ujel vlak. Ani nevím, jak jsem nakonec usnula. Vzbudil mne až Pavel. Podíval se na mne poněkud vyčítavě a výmluvným gestem ukázal na zavazadla. Poté se nadechl a řekl :,, Konečně jsem tvůj. Sylva zůstala pouhou minulostí, tak proboha vstaň a vybal si ty kufry!"