Crrr! ! ! zvoní budík. Je pondělí. V tento den se probouzím ještě obtížněji než v dny jiné. Nechce se mi vstávat, nemám ani sílu zastavit ten nepříjemný zvuk, který vychází z toho odporného přístroje, kterému se říká přiléhavě - budík. Chce se mi spát, má nálada je víc než špatná.
Nemuset tak vstávat!
Kdo jen toto ranní vstávání vymyslel? Proč zrovna já musím z teplé postele?
Usilovně hledám v mysli viníka.
Už to mám!
Rodiče!
Je to jednoduché. Kdybych se nenarodil, nemusel bych vstávat!
Můj ještě ne zcela probuzený mozek mi nabízí originální řešení!
Já se prostě nenarodím.
Já to těm svým rodičům prostě překazím!
Mozek začíná pracovat na plné obrátky .
Jak začít? Už vím.
Nejlépe bude, když se vypravím do roku 1956, to se narodil můj otec.
Půjde to?
Musí!
Pomalu zavírám oči, začínám pomaleji dýchat, . a je to tady!
Je rok 1956. Dědovi je dvacet jedna let a babičce dvacet. Začíná jaro, za dva měsíce se jim má narodit první vytoužené dítě.
Vidím šťastný pár, čekají svého prvorozeného.
Ne, tak toto nemohu udělat! To nemohu pokazit! Nechám je šťastnými.
Ať se dítě ,můj budoucí otec, narodí!
Ale co teď?
Zkusím to jinak.
Počkám si na rok 1981. To se táta s mámou seznámili. To se však nesmí stát.
Tak do toho!
Z dostupných zdrojů vím, že se poprvé spatřili v nemocnici.
Máma se narodila v roce 1960, takže v roce 1981 už byla zdravotní sestrou.
Proto setkání v nemocnici. Tomu teď zabráním. Nebude to tak těžké.
Jak to tenkrát bylo?
Táta se zranil a jel do nemocnice na ošetření. Stačí, abych ho trochu hlídal.
Zranění nebude, setkání nebude.
Rychle na místo činu. Tátova rodná ves.
Trochu soustředění a jsem tam.
Ale co to ? Moc to tu nepoznávám. Je to tady úplně jiné.
Pomalými kroky se nenápadně blížím k malému domečku poblíž silnice.
Náhle si uvědomuji, že svým oblečením nezapadám do doby.
Ale co? Tady si lidé lidí nikdy moc nevšímali.
Přesto začínám být mírně nejistý.
Stojím před domem. Ze dveří vychází můj děda. Je to on? Vůbec jsem ho nepoznal.
Na hlavě má vlasy, pod nosem knírek. Ztrácím odvahu a snažím se nenápadně zmizet.
Vtom na mě někdo volá :,, Hej, ty, tam!,,
Otáčím se a překvapeně zjišťuji, že na mě volá bratr mé budoucí mámy.
Na ústup je už pozdě.
Přichází ke mně. ,, Nemáš nějaký bonbón?,,
Bez sebemenšího zaváhání vytahuji z kapsy žvýkačku a říkám:,,Zkus tohle, to je lepší. ,,
Nenápadně si ho prohlížím a dáváme se do řeči. Snažím se získat důležité informace, abych mohl realizovat svůj záměr.
Překvapeně zjišťuji, že mi rodiče lhali!
Neseznámili se v roce 1981, ale o rok dříve!
Dávám proto svému budoucímu strejdovi ještě jednu otázku.
,,Kde se vlastně tvoje sestra s tamtím klukem seznámila?,,
Odpověděl trochu neochotně ,že na nějaké zábavě v nedaleké vesnici.
Teď už nerozumím vůbec ničemu.
Proč rodičové lhali svému prvorozenému?
Můj záměr překazit jejich setkání v nemocnici tedy nevyšel.
Když už jsem tady, řekl jsem si, tak se alespoň projdu vískou a zjistím, co tu bylo, kdy jsem nebyl.
To bych ale nebyl já , kdybych se někde neztratil! Je to tu nějaké jiné. Nevadí.
Zastavuji prvního člověka, kterého potkávám, chci se zeptat,kudy dál.
Jaké je moje zděšení, když v něm poznávám bratra svého budoucího otce.
Snažím se zachovat chladnou hlavu, ale něco mi tady nehraje!
Proč drží strejda za ruku nějakou cizí holku, která rozhodně není moje budoucí teta?
Ničemu už nerozumím. Raději se na nic neptám, a celý nesvůj odcházím do parčíku, který tam teď je ,ale za dvacet let tam už nebude.
Co teď? Co sestřenice ,kterou mám rád? Ta se přece narodit musí!
Můj plán je jasný a jednoduchý.Mám svou sestřenici opravdu rád a chci , aby byla.
Musím ukončit vztah strýce s touto slečnou a najít svou pravou tetu.
Vždyť se mají už za rok brát a za osmnáct měsíců se má sestřenice Jana narodit!
Na nic nečekám a opatrně podezřelý pár sleduji.
Jdou do nedalekého lesíka, takže to není problém.
Usedají na ztrouchnivělý pařez a ta cizí holka říká strejdovi: ,, Už nám to neklape, měli bychom se rozejít. ,,
A strýc? Nic. Mlčky se zvedne a smutně odchází.
V tu chvíli jsem všechno pochopil.
Není dobré zasahovat do osudů jiných lidí.
Probouzím se.
Myslím na svůj sen. Co jsem to chtěl udělat? Zasahovat do života lidem, které mám rád.
Život přece není jen dar, za který vděčím svým rodičům, ale také štěstí a velká náhoda.
Jsem rád, že je všechno takové jaké je.
Je hloupost si představovat, že jsme se mohli narodit jindy,v lepší či horší době, někomu jinému.
Dovedete si představit o kolik legrace s přáteli, se svými rodiči a všemi lidmi kolem vás byste přišli, kdybyste si svůj osud řídili sami?
Není zase tak hrozné vstávat brzy do školy.
Alespoň budu dříve doma!
Když si pomyslím, že by vyučování začínalo až v jedenáct hodin a já tam pak musel být až do sedmi večer!
Hrůza! Běhá mi mráz po zádech.
Vždyť i s těmi kantory je někdy legrace.
Tak vstávat, abych nepřišel pozdě!
Třeba by to mohla být moje osudová chyba!