Doporuujeme
|
|
Doporuujeme
|
|
Doporuujeme
|
|
|
|
 |
Svěrací kazajky? Ne!
Zamřížovaná okna, osamocenost, nevlídnost prostředí, hrůza a stísněnost. Zhruba takovouto představu jsem měl o psychiatrických léčebnách. Je nutné poznamenat, že mé předsudky byly značně zkreslené a ovlivněné filmovou tvorbou . Zvláštní pocit jsem měl z toho, že jsme vlastně turisti. Výletníci, kteří povrchně přijdou na určité místo jednou, porozhlédnou se, vyfotí se u zajímavých míst, prozkoumají místní floru a faunu a od domorodců se budou raději držet dál. Co byste ještě chtěli vidět? Schizofrenního muže? Můžeme jej navštívit, ovšem máme pro vás nepotěšující zprávu. Muž se nenachází v záchvatu, a tak budete ochuzeni. To nevadí, že? Kdo chce, může si to vynahradit vedle. Tam jsou alkoholici v deliriu. Je to vůbec lidské? Asi je, vždyť exkurze do takových míst jsou zcela normální a na některých školách to dokonce patří k osnovám.
Přesto s určitými ?obavami? jsem vcházel za brány ústavu.
V ten den bylo ve slezské metropoli nádherné počasí. Nebe bylo modré, sluníčko jemně svítilo a trolejbusy se jen leskly. My jsme ovšem autobus s ?kšandami? nevyužili a podzimní Opavou jsme se vydali pěšky. Prošli jsme kolem věznice, pak paralelně s výpadovkou a už stojíme před baťovsky červenou vrátnicí synonyma města. ?Co si vybavíš při slově Opava??, ptá se chlapec svého kamaráda. ?No, blázinec.?
Za našimi zády pojíždí vozidlo dopravního podniku a za ním se rýsuje mohutná stavba super ? hypermarketu.
Hlavní budova sanatoria působí historizujícím dojmem (ostatně jako všechny pavilony). Slavnostní otevření se konalo v březnu roku 1889. Řadí se tedy mezi nejdéle fungující zařízení svého druhu na území Moravy a celé republiky.Tehdy opavské zařízení čítalo 12 pavilonů s celkovým počtem 400 lůžek a honosilo se názvem ?Zemská psychiatrická nemocnice?. V roce 1910 bylo už postelí 900 a dva roky po vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše uzemí dokonce 1300. V současnosti dochází k útlumu přijímaných (ale také dotací), a tak si v Opavě vystačí s 1000 místy.
V centrální budově vcházíme do ?kongresového? sálečku, uvelebíme se v pohodlných hnědých křeslech a ?přidělený průvodce? (jeden z lékařského kolektivu) nám nastiňuje situaci léčebny od minulosti až po dnešek a při zatemnění místnosti nám pouští video s velice zajímavým obsahem. Dopodrobna jsou představovány jednotlivé úseky, jejich klientela, ? Po zhlédnutí filmu následuje malá diskuse, kdy se studenti ptají a pán v bílém plášti (teď je ovšem civilně v obleku) jim laskavě a důvěryhodně odpovídá. Po skončení slézáme schody dolů a jsme opět venku. Procházíme kolem jednotlivých budov. U té pro léčící se alkoholiky dva pacienti hrabou čerstvě napadané listí a ještě přitom stíhají žonglovat s hráběmi a předvádět jiné umělecké kousky. To už se ale ocitáme v umělecké dílně. Zde se můžou zájemci (ale i ti, kteří to mají zařazeno do terapie) seberealizovat na papír, do keramiky, do kovu, do skla. Na stěnách místnosti visí dílka s nevyslovitelnou duševní a estetickou hodnotou. Některá působí skličujícím dojmem, jiná zase prozrazují radost ze života, v dalších musí člověk hledat skrytý smysl a několik jich je tak jednoduchých, že jejich krása je nevyslovitelná. S obrázky pak pracují lékaři a určují problémy autorů. A tak dovnitř přicházejí i pacienti s akutní potřebou vyjádřit svůj stav. V žádném případě se však nejedná o ?léčebnu v léčebně?. To mi potvrdila i doktorka starající se o uměleckou práci.
Hezkým dopolednem směřujeme parkem do poslední stanice naší exkurze ? léčení závislostí na omamných látkách. Zde nás průvodce předává do rukou místní paní doktorky. Vypadá velmi kamarádsky a to je, jak později zjišťuji, velmi nutné při styku s mladistvými. V budově se k nám připojuje mladík z Olomouce (to se dovídáme později) a vede nás do sklepní místnosti, kde se odehrávají sezení s pacienty. Židle si dáváme do kolečka, kdo nechce sedět přímo na tvrdém dřevě, tak si může podstrčit polštář. Dotazy, nejprve směřované lékařce, se pomalu zaměřují na Olomoučáka. Jak zjišťujeme, v dětství to byl vynikající sportovec, hrající fotbal za Sigmu, později kopat přestal a v rané dospělosti dostal od tatínka obchod. V průběhu toho byl však již vázán na drogy. Obchod zadlužil a aby měl později peníze na omamné látky, odnesl v nepřítomnosti rodičů zlato do zastavárny s tím, že je do návratu rodičů vykoupí zpět. Ovšem ?naši? se vrátili, jako na potvoru, dříve. Poté už to šlo rychle, a teď tady sedí před námi v podúrovňové zatuchlé místnosti, zatímco za malými okny neustále prochází bílé nohavice a na zem se snáší listoví. Sedíme v kruhu. Studenti, náš doprovod, dvě zřízenkyně a mladík, působící na nás jednak autoritativně, ale také jako ?odstrašující příklad?. Pár posledních otázek, za chvíli zde začínají odpolední semináře pacientů.
Dopoledne končí a s ním i náš malý výlet do velkých rozmanitých světů. Alejí u hlavní cesty utíkáme na trolejbus. V tuto hodinu jezdí poměrně plné. Na sedačkách sedí jak žáci, tak starší lidé a pracující. Pod trolejemi dojíždíme k vlakovému nádraží, kde na nás čeká vlak směřující do Ostravy.
Ondřej Stratilík | Publicistika | Peteno: 2020 | Hlas: 46 | slo: 19
Poet znak: 5634 | Poet koment: | Dal lnky tohoto autora >>
Hlasovn:
-3 -2 -1 +1 +2 +3
Komente
Pidat koment:
Koment ke lnku:
|
 |
|
Svtky
 Svtek m Robert
Ztra slav Blahoslav |
|
Doporuujeme
|
|
Doporuujeme
|
|
|
