Doporuujeme
|
|
Doporuujeme
|
|
Doporuujeme
|
|
|
|
 |
Budíček!!! Aneb vstávejte opravdu všichni, ať nepřijede pozdě...
Zklesle sedím na zábradlí mostu a s údivem pozoruji nekončící jevy našeho ztmívajícího se velkoměsta. Ano, vím, jak je nebezpečné sedět právě tady. Jen málokdo je schopen takto si zahrávat se životem. Ale já tomuto mostu věřím, není to poprvé ani podruhé, co tady sedím. Nemyslím si, že by se mi zrovna tady mohlo něco stát. Jsem si vědoma toho, že stačí jen jeden nešikovný pohyb, jedno neomalené pootočení nebo zaváhání a... můžu to mít za sebou. Můžu mít za sebou všechny starosti, všechna trápení, všechny ty ponižující neúspěchy. Ale také všechny radosti a všechnu naději ve štěstí.
S velkým zájmem sleduji kolemjdoucí lidi. Musím se usmívat, až smát. Zrovna tudy prochází celkem sympatický pán. Jde s hlavou sklopenou k zemi a z jeho výrazu lze zjevně poznat, na co myslí. Je plně ponořen do svých myšlenek. Úpěnlivě nad něčím přemýšlí, asi ho něco trápí. Naproti němu jde další muž. Má na rameni batoh a jeho pravá ruka pevně tiskne ucho zavazadla. Ten pán má zamyšlený pohled, z něhož nelze mnoho vyčíst. Ale zdá se mi, že myslí na záležitosti v práci. Soudím tak z jeho zevnějšku, působí klidně, vypadá jako lékař.
Prochází tudy mnoho lidí a všichni se tváří a chovají relativně stejně. Svěšené hlavy, pesimistický výraz se známkami zoufalství. Vůbec si nevšímají okolí. Nikoho z nich ani trochu nezajímá, že každou sekundu můžu z toho mostu spadnout, je jim to jedno. Nemyslím, že je to tím, že bych nebyla jejich dítě, jejich příbuzná. Vsadím se, že by nic neudělali ani v případě, že by tam seděla jejich dcera. Ne, že by nechtěli, ale nevšimli by si... Nedovedu si představit situaci za takových dvěstě let. Nebude zde vládnou demokracie, nýbrž ignorantství. Je mi smutno, když nad tím tak přemýšlím. Když přemýšlím nad tím, že se lidé přestávají radovat ze všedních věcí, že si jich přestávají všímat. Každý považuje téměř za samozřejmost, že kolem něj proletí moucha. Proč si ale žáden z nich neuvědomí, že může přijít den, kdy už kolem něho neproletí ani moucha, ani motýl, že už si nikdy nepřivoní k vůni pampelišky, že už si nikdy nesedne na rozkvetlou louku?
Nevím. Sleduji auta, jež projíždějí pode mnou. Najednou slyším ránu. Ano, přesně tak. Dvě auta do sebe nabourala. Ne, že by to byla nějaká šílená srážka, jen do sebe ťukla. Z bílého favoritu vyskočil neurotický řidič a rozkřikl se na drobnou vystrašenou blondýnku. Ta se snažila ve všem mu vyhovět. To jsem aspoň pochopila z její gestikulace. Moji domněnku potvrdilo i to, že se pán za chvíli uklidnil. Asi za půl hodiny přijela na místo policie a začalo všechno to papírování. Ani jsem se nedivila chlapíkovi, když se zase rozkřikl, že to snad nemyslí vážně, že on spěchá, že už tak má dvě hodiny zpoždění..., však si to dovedete jistě živě představit. Policista se ho snaží marně uklidnit. Koneckonců, co našemu nervóznímu pánovi pomůže, že se bude rozčilovat, když se těm všem nezbytným formalitám nevyhne? Opět se na mém obličeji objeví jemný úsměv vysmívající se tomu, jak někoho může rozzlobit, že přijde pozdě, místo aby se v první řadě zajímal o to, zda se nikomu nic nestalo a jsou všichni v pořádku.
V mém pozorování mě vyruší známý oblíbený hlas. Jsem ovšem tak zabraná do dění, že mě to vyleká. Mírně otáčím hlavu doleva, chci onu osobu pozdravit. Vtom mi však vypadne z ruky lízátko, které nalézá svůj cíl na cestě, asi deset metrů pode mnou. Ohlédnu se za ním. Pak se podívám se na svého nejlepšího kamaráda pohledem, který jasně říká, měla jsem, mám, a budu tě mít vždycky ráda. Promluvit už nestačím. Padám...
Dagmar Beránková | Arena | Peteno: 2130 | Hlas: 36 | slo: 24
Poet znak: 3938 | Poet koment: | Dal lnky tohoto autora >>
Hlasovn:
-3 -2 -1 +1 +2 +3
Komente
Pidat koment:
Koment ke lnku:
|
 |
|
Svtky
 Svtek m Jaroslava
Ztra slav Patricie |
|
Doporuujeme
|
|
Doporuujeme
|
|
|
