Doporuujeme
|
|
Doporuujeme
|
|
Doporuujeme
|
|
|
|
 |
Mánkova chalupa seděla na rovince
Květa Legátová je pseudonym osmdesátileté autorky, jejíž první kniha vůbec, Želary (2001) byla oceněna knihou roku a pochvalnými recenzemi hrnoucími se ze všech stran. Devět povídek navzájem propojených jednotlivými postavami, jejichž tématem jsou osudy lidí ze zapadlé beskydské vesnice Želary v době první republiky, je trochu naturalistickým čtením. Pokračováním je pak dílo Jozova Hanule (2002), jehož děj se odehrává v období druhé světové války se stejnými obyvateli Želar, avšak tentokrát vypráví o osudu mladé lékařky, která se v zapadlé horské vesnici ukrývá před nacistickým pronásledováním a nachází tu hluboký milostný vztah k obyčejnému vesnickému kováři. Pro čtenáře může být překvapením, že se nejedná o sentimentální vzpomínky , ale o povídku, která má spád, místy vtip a hlavně překvapující náhled na věc.
Na motivy Jozovy Hanule se právě natáčí film s nazvem Želary, režírovaný Ondřejem Trojanem (ano, tím slavným bratrem Ivana Trojana). V kinech se objeví v září 2003. V hlavních rolích Anna Geislerová, Miroslav Dušek a Miroslav Donutil.
Mánkova chalupa seděla na rovince, ale bylo nutno vystoupit k ní z úvozu mírným svahem. Vypadala roztomile a voněla čerstvým dřevem. Joza ukázal na tři obydlí, jediné domky,, které bylo vidět.
?Nad námi bydlí Lucka, vedle Žeňa, vlevo Jurigovi.?
Tři chajdy na obrovské ploše. Upoutaly mě čtyři krávy, pasoucí se na travnatém plácku se skalnatými zuby. Miniaturní políčka, osamělé stromy. Tvarem napovídaly, že nepatří k lesu, jenž se táhl v pozadí až k obloze. Po žádné vsi tu nebyla ani stopa.
Stála jsem na prahu svého budoucího domova a rozpačitě jsem se rozhlížela.
?Kde je zahrada??
Joza mávl kolem sebe. Tajemství osamělých stromů. Jabloně, švestka, višeň. Řada lísek, nápadně rovná, před ní kus zryté, neobdělané země.
V Želarech se neví, co je plot.
Ačkoli jsem se vnitřně připravila na horské prostředí, takovou nuzotu jsem nečekala. Hliněná podlaha, holé stěny, jediná police, věšák, lavice, stůl. Ve světnici široká postel se dvěma slamníky a mezi okénky cosi jako bedna.
Joza si nevšiml mého rozpoložení, neboť se zabýval jedinou pozoruhodnou věcí naší chatrče, kachlovými kamny, jež přesahovala jako béžový kvádr z kuchyně do pokoje. Na kamnech stály dva hrnce. Jeden obrovský, asi na teplou vodu, druhý malý. Oba byli hliněné.
?Zatím si sedni.?
Sám zabral místo na třínožce u kamen, ruce mu mizely v topeništi. Neotočil se.
Sedla jsem si na lavici. Zděšení přecházelo v hysterii. Zítra se sem, do této rezidence, vdám.
Můj budoucí pán vylil do obrovského hrnce vodu ze džberu, který stál v síni , a s prázdným džberem šel bůhvíkam pro novou. Zavřela jsem oči a zápasila jsem s časem. Když jsem třes přemohla, cítila jsem se zbavena všech pocitů. Ovládla mě lhostejnost. Všechno je v pořádku, všechno je, jak má být, o ničem nepřemýšlej.
Zešeřilo se. Joza zažehl petrolejku. Sám v neustálém pohybu pokládal mé mlčení, mou nehybnost za únavu z cesty.
Bez vodovodu, bez elektřiny a dalších deset bez.
Místo mého zatracení.
Radoslavu Chládkovi snad právě přerazili čelist a třískají ho do ledvin.
Vyjekla jsem.
Joza se prudce obrátil.
?Co se stalo??
?Nic, Jozo. Na něco jsem si vzpomněla. Už to přešlo.?
Viděl, že nepřešlo, že jsem ztuhlá na kost.
?Sedni si ke kamnům.?
Zvedl mě jako dřevěného panáka, posadil na třínožku, záda mi opřel o stůl, který k ní přitáhl.
Práce se dřevem je jeho profese.
?Moje nervy jsou nadranc, Jozo. Žijeme v nenažrané době.?(Nevím proč jsem zvolila právě to slovo. Každá doba je ostatně nenažraná, nač to nafukovat.)
Nevěděl, co říct, ani co dělat. Sedl si ke mně na zem a vsedě přikládal do kamen.
Jediný blízký člověk. Jediný tvor, který mi ještě zbývá.
Mé ruky, svěšené k zemi se dotkl studený, vlhký čenich. O tom jsem se zapomněla zmínit. O psu, který se kolem nás motal, sotva jsme se objevili, To je Azor, představil mi ho Joza , a já měla za to, že patří k některé z těch chalup kolem. Teď to vypadalo, že je náš.
Oslintal mě a rozvalil se na podlaze, takže ho Joza musel obcházet, když se vypravil pro další dřevo. Zdálo se, že mu to nevadí.
Voda v menším hliněném hrnci vřela. Nevěděla jsem, co s tím. Joza se však vrátil, než vyvřela, doplnil nádobu a hodil do ní hrst bylin z pytlíku na polici.
?Za chvilku bude čaj.?
Vůně bylin, hřejivé kachle, petrolejka. Na zemi plesnivý pes. Místnost z babiččiných zkazek.
?Vypravuj něco, Jozo.?
?Já nevím nic jiného, než to, co už jsem ti řekl v nemocnici.? Do nemocnice jsem se nemínila vracet.
?Vypravuj, co ti povídala maminka.?
Díval se na mě zaskočen.
?Většinou pohádky.?
?Vypravuj pohádku.?
Bylo to v dálce (jako ostatně všechno, co mi kdy řekl), dotýkalo se to současnosti jen na magickém předělu, kde všechny světy splývaly v jeden.
Dospělý muž vyprávěl pohádku dospělé ženě, v noci před jejich sňatkem, u kachlových kamen pod petrolejkou, ve vůni bylinného čaje.
Příběh, který jsem nikdy předtím neslyšela, byl prostý.
Husopaska vběhla za bouře do lesa, aby se skryla před hromy a blesky. Na mýtině se před ní zablesklo a najednou tu stál krásný zámek, obklopený záhony květin. Zvědavě prošla k mramorovému schodišti, Našla otevřené dveře, zaváhala, ale neodolala. Vstoupila dovnitř. Slyšela hudbu, hlasy a smích. Procházela se komnatami. V jedné našla truhlici plnou nádherných šatů a šperků. Oblékla se do skvostných šatů a postavila se k zrcadlu. Upravila si vlasy, vetkla do nich hřebeny, uvázala stuhu. Hudba ji vedla do sálu, v němž se bavilo vznešené panstvo. Byla od nich k nerozeznání. Sedla si ke stolu plnému lahůdek a hodovala. Tu se před ní objevil spanilý rytíř a vyzval ji k tanci. Podala mu ruku a tančila s ním jako omámená.
Najednou hudba ustala. Panstvo se rozesmálo.
Strnula, sevřena kruhem náhlého nepřátelství.
Všichni se dívali na její nohy. Byly drsné, rozpukané, bosé ?
Neobula si střevíce protože je nikdy nenosila.
Princezna Bosonožka!
Než ji vyhnali, dovolili jí, aby si vzala jednu věc na památku. Rozhodla se pro zelené peříčko. Vznášelo se na podlaze, lehké jako dech.
Smetí, jež služka opomněla vymést.
Bouře zatím ustala, a když vyšla z lesa, uviděla na stráni hejno svých husí.
V ruce stále držela zelené peříčko.
Z Jozova tichého hlasu jsem vnímala, jak je soustředěn na to, co vypravuje.
Na to podivné podobenství.
Zjevovala se mi hrůzná pravda. Slečny od Mareniny Irči nemluvily do větru. Zítra se provdám za blba.
Ukažte mi zelené peříčko! Ukažte mi jediné peříčko, které by mě okouzlilo!
Kratičký příběh líčil Joza nesmírně dlouho. Jednotlivé obrazy navlékal za sebe jako perličky náhrdelníku.
Možná, že na jednu zkazku navazovala druhá, ale na to si už nevzpomínám. Usnula jsem.
Vzbudila jsem se v široké posteli, bez bot jako husopaska, ale oblečená, přikrytá dekou.
Joza harašil v kuchyni, odkud už pronikala vůně čaje. Rozhýbala jsem údy, uhladila si šaty.
U okna na lavici seděl Jozův zázrak ? Žeňa. Hranaté děvče, které se stále usmívalo, a při každém úsměvu se jí dělaly ve tvářích dolíčky. Jakkoli jsem byla proti ní předem popuzena, nemohla jsem neocenit její oblečení, směs venkovského kroje a přehlídkového modelu. Šaty byly z režné látky s širokým vyšívaným pasem.
Podaly jsme si ruce.
Podání ruky mi hodně říká. Ženin stisk byl nežensky pevný. Dívala se na mě s ostychem, ale to mě nezmýlilo. Prohlížela si mě jako exponát.
?Žeňa tě oblékne.?
Propukla ve mně bouře. Proč by mě měla oblékat? Světlé, střízlivé šaty, v nichž v tomhle zapadlém koutě mohu jít i na svatbu, si obléknu sama.
Žeňa odběhla.
Joza mi nalil do hliněné mísy vodu k mytí. Obnovovaly se včerejší zážitky. Patřila k nim pýcha, s níž mi ukazoval dřevěný záchod, přístupný z kůlny. Vchod do něho byl lemován špalírem pořezaného dříví. V rohu stála obrovská bedna s pilinami.
Kachle hřály, na stole stály hrnky s čajem, uprostřed proutěná miska s chlebem a dvěma rohlíky. Rohlíky byly pro mě.
Sotva jsme posnídali, byla Žeňa zpět. Přinášela proutěný koš.
Joza se tvářil spokojeně a zmizel. Obsah koše se ocitl na lavici. Dozvěděla jsem se , že to jsou kostýmy divadelního kroužku.
?Můžete si vzít buď paruku a tyhle šaty, nebo závoj a tohle.?
Upozorňovat Žeňu na to, že se nechystám na maškarní merendu, by asi byla ztráta času.
?Děkuju, mám docela slušné oblečení.?
?V tom nemůžete jít.?
?Proč??
?Hlavně kvůli vlasům. Doma noste tohle.? Podala mi dva šátky, jeden modrý s vyšívaným krajem, druhý béžový , rovněž vyšívaný.
?Než vám vlasy dorostou.?
Zatím jsem rostla sama.
Dostala jsem se do područí idiotských tradic divokého kmene, pro nějž něco jako právo osobnosti nemá obsah. Zvolila jsem závoj, protože se mi zdál uhozenější. Vypadala jsem v něm jak splašená divoženka.
Tušila jsem, že je to teprve začátek šaškáren, a nemýlila jsem se. Rozum mi radil poslechnout Žeňu na slovo.
Dík tomu jsem protrpěla bez úhony místními zvyky a obřadem, k večeru pak nesnesitelnou společností opilých řvounů v želarské hospodě. Rozdvojila jsem se v trpný předmět veselky a žasnoucího diváka.
Už několikrát jsem se dostala do podobné situace, přesněji řečenou jednou, když umřela babička a rodina uspořádala pohřební žranici.
Vnímala jsem vibrace, které mi rozrušovaly tkáně, slyšela jsem je chvílemi jako vysoký tón. Jak se frekvence zvyšovala, měnil se zvuk v nepostihnutelný svist skalpelu. Pak byla překročena míra, a já přestala cokoli vnímat. Věděla jsem, že skalpel svou dráhou, věděla jsem, že chvění je tu dál, ale už mimo mé tělo.
Rozetnutí zůstalo beze stopy.
Duchem nepřítomná jsem se klidně rozhlížela a zkoumala podivuhodný rituál. Jako vždy mě přitahovaly tváře. Někteří horalé byli drsně krásní, jiní hrubí a neotesaní.
Jejich zájem o mou osobu byl dokonale povrchní. Přijali mě jako nijak pozoruhodný samorost, s nímž si chvilku pohrávali.
Svatební pálenka pro mě měla mnohem větší kouzlo.
Na mé svatbě se pravděpodobně sešla celá ves. Kostel i hospoda byly natřískány. Vdávala jsem se na významném místě, před věky se tu udál zázrak ? zjevila se tu Máří Magdaléna.
Něco z Žeňi- kajícnice měl i želarský kněz.
V hospodě na mě zapůsobili dva výrostci. Neúčastnili se všeobecné vřavy. Seděli stranou a luštili mě upřenými pohledy. Nepřipadlo mi to kupodivu ani dotěrné, ani nepříjemné.
Zeptala jsem se Jozy na jejich jména. Dva divousové, jak se o nich vyjádřil, se jmenovali Vratislav Lipka a Vojta Juriga. Čím se tu vymykali normě, mi nesdělil.
Lipka byl sirotek, obecní dítě, Vojta byl synem mimořádně krásného horala Pavla. Nezdědil sice otcovu výjimečnou krásu, zato jsem z jeho obličeje vyčetla sílu, s níž nebylo radno dostat se do křížku.
K půlnoci jsem se vypotácela do ostrého, ale osvěžujícího větru. Joza si musel neustále připíjet, zdálo se však, že je střízlivý. Krajina, proměněná nocí k nepoznání, měla půvab neskutečnosti.
V chatrči nebožtíka Manka dosud hřála kachlová kamna a čaj byl vlažný.
Seděli jsme vedle sebe na lavici, petrolejka kreslila na desce stolu přízračný kruh, napětí mezi námi se zvyšovalo. Možná že bychom tak byli seděli do rána. Rozhodla jsem se jednat. Chopila jsem Jozu pevně za ruku a vedla ho do ložnice. V jasné temnotě horské noci jsem se převlékla do noční košile a pak jsem si ji stáhla přes hlavu. Uchýlila jsem se ke zdroji své největší síly, dokonale ovládanému vzdoru. Zachránil jsi mi život, neupřu ti žold. Sjela jsem pohledem na Jozova svěšená klepeta a nasadila si korunu mučednice. Opřela jsem se mu dlaněmi o ramena. Jeho upřený pohled mě znechucoval a do jisté míry i děsil. Zhluboka jsem se nadechla. Kukačky na stěně, Jurigův svatební dar, odtikávaly zdivočelý čas.
Jozův pohled byl nesnesitelný. Poprvé v životě, a jak se ukázalo, i naposledy jsem cítila nezvladatelný hnus. Rostlo to ve mně jako nádor.
Konečně se kamenná tvář nade mnou pohnula.
?Musím ti něco říct.? Zatřásla jsem se. ?Byl jsem ti nevěrný.?
Ze všeho, co mohl pronést nebo udělat, bylo právě toto to nejpříšernější. Nevzala jsem si blba, vzala jsem si šílence. Proletěla jsem v paměti dnešním dnem.
?Dnes přece??zajektala jsem.
?Dnes ne, dávno.?
Zatímco jsem pátrala, zda nemám halucinace, dozvídala jsem se o místní běhně, Bětě Látalové, dceří hostinského. Vídala Jozu každý den a nevěnovala mu pozornost, dokud jí nepřišlo líto, že jí chybí ve sbírce. Protože na její narážky neodpovídal žádoucím způsobem, vlezla mu jedné noci otevřeným oknem přímo do postele.
Chvíli jsem se musela soustředit.
?To je za námi, Jozo,? odhodila jsem Jozovu avantýru stranou a myslila na Richarda.
Vynutila jsem nejapný usměv a políbila ho. Trhl sebou.
?Chceš, abych tě taky políbil??
Tohle není pravda!
Asi jsem přikývla, protože mi položil na čelo suché, sevřené rty,
Povzbuzen tím, že jsem se neodtáhla, líbal mě neuvěřitelným způsobem. Tiskl mi rty měkce na tváře. Vkládal do svých doteků tolik citu, jako by plnil nějaké poslání.
Trvalo to dlouho, ale ne dost, abych se vzpamatovala.
Třeštila jsem oči do pohyblivých stínů.
Jeho pracky nezahálely. Jedno z klepet se mi ocitlo za zády.
Pocítila jsem radostné (sebezničující) trnutí. Co se v něm probudí? Vedena iracionálním popudem jsem natáhla paže a zaklesla je za Jozovým krkem. Na vteřinu jsem propadla panice, když mě objalo i druhé klepeto.
Byl úplně jiný než Richard, Především neskutečně plachý. Z rafinovaných jemností tělesné lásky neznal zhola nic.
Než jsem si to stačilo srovnat v hlavě, skočil mezi nás Azor. Podvědomě očekávaná pointa.
?Je zvyklý spát mi v nohách,? mumlal Joza, ?kdyby ti to vadilo??
?Nevadí,? vykřikla jsem.
Pootevřeným oknem mi lezl pod deku zebavý vítr. Schoulila jsem se ke svému muži, protože hřál. Otočil se na bok a jeho volná paže se na mě snesla jako křídlo anděla.
Želarská noc se rozpouštěla v perleťovém šeru. Druhý den se situace opakovala, pak zas a zas, až jsem nechala košili na sobě a čekala, co se bude dít.
Nedělo se vůbec nic.
Spali jsme si v náručí jako dvě děti.
Když jsem tak odhalila tajemství své noční košile, zachvátil mě stud. Joza oddychoval v klidném spánku zdravě unaveného dříče, já jsem civěla do jasné tmy a prodírala se svým zmatkem, aniž jsem dospěla k přijatelnému závěru.
Květa Legátová | Lampa | Peteno: 2554 | Hlas: 58 | slo: 22
Poet znak: 16184 | Poet koment: | Dal lnky tohoto autora >>
Hlasovn:
-3 -2 -1 +1 +2 +3
Komente
Pidat koment:
Koment ke lnku:
|
 |
|
Svtky
 Svtek m Jaroslava
Ztra slav Patricie |
|
Doporuujeme
|
|
Doporuujeme
|
|
|
