Doporuujeme
|
|
Doporuujeme
|
|
Doporuujeme
|
|
|
|
 |
Quo vadis, domine?
Sienkiewicz versus Jirásek
Henryk Sienkiewicz (1846 ? 1916) znamená pro Poláky asi tolik jako pro nás Alois Jirásek. V roce 1905 získal jako první polský spisovatel Nobelovu cenu za literaturu. Světovou slávu a uznání mu přinesl právě historický román Quo vadis z roku 1896. Téhož roku dokonce kandidoval do ruské Dumy. (Polsko v té době bylo rozděleno mezi tři mocnosti: Rakousko, Rusko a Prusko.) Po vypuknutí první světové války emigroval do Švýcarska, odkud organizoval pomoc polským obětem války. Je také významnou postavou česko-polských kulturních vztahů: přispěl mimo jiné k zasazení pamětní desky E. Jelínkovi v Zakopaném. Snahy o česko-polskou kulturní spolupráci posílilo pak i to, že jeho ostatky byly v roce 1924 převáženy do Varšavy právě přes Prahu. Jeho historická trilogie Ohněm a mečem (Ogniem i mieczem), Potopa a Pan Wolodyjowski, se stala ve své době nejpopulárnějším polským dílem doma i v zahraničí. Dnešní generace už ale napínavost těchto knih ocenit příliš nedokáže. V této zrychlené době už čtenáře rozsáhlé trilogie lákají méně než naše dědečky, kteří Sienkiewiczovy romány hltali jako dobrodružné detektivky a obdivovali jejich bohatý a napínavý děj, výrazně kreslené portréty rytířských hrdinů ? Sienkiewiczovy romány mají skvělou kompozici a styl, ale na druhé straně nelze přehlédnout autorovu konzervativní tendenci glorifikovat šlechtu, její nacionální a klerikální ideály, a to i za cenu zamlčování a upravování historické pravdy. Jeho dílo je však i přes určité záporné rysy jedním z nejvýznamnějších literárních jevů, které posilovaly polský národně osvobozenecký boj. V díle Ohněm a mečem například popisuje zápas polské šlechty s osvoboditelským hnutím ukrajinského lidu, boj proti povstání B. Chmelnického v 17. století., v dalších románech zase spravedlivé boje Poláků se švédskými nájezdníky, zápas Poláků s Turky? Aloise Jiráska tedy velice inspiroval ? svým bojem za upevnění národní hrdosti - tím, že své romány zasadil vždy do doby, jejíž připomenutí mělo v době národnostního útlaku posílit národní sebevědomí.
Sienkiewicz versus Loukotková
Quo vadis je zasazeno v porovnání s ostatními díly do vcelku exotického prostředí Neronova Říma. Této době, císaři Neronovi, jeho ženě Popaee, Petroniu Arbitrovi (?), je věnován i román české autorky historických románů, Jarmily Loukotkové ?Není římského lidu.? Porovnat jednotlivé přístupy obou autorů je velice zajímavé. Loukotkovou zajímá spíše samotný Petronius Arbiter, okolnosti nástupu Nera na trůn, přesně vykresluje jeho zinscenování všech vražd, díky nimž se vůbec na trůn mohl dostat ? matky Agrippiny, druhé manželky Klaudiovy, vraždu bratra i sestry? Zatímco Loukotková požárem Říma, který nechal Nero zapálit jen proto, aby vytvořil nezapomenutelnou kulisu při recitaci svých veršů, příběh ukončuje, Sienkiewicz pokračuje dál. Je orientovaný na jiné zvláštnosti tehdejšího římského světa ? první století křesťanství. Pro Sienkiewicze je hlavní postavou spíše Petroniův synovec, krásný a vzdělaný patricij Marcus Vinicius vracející se z války ? tehdy ještě jako typický augustián. Nechává Marca zamilovat se do nádherné křesťanské dívky Lygie. Pro křesťany Bůh znamená lásku. Láska přemění Marca a veškeré jeho hodnoty. Vztah, který se nám může zdát trochu naivní, Marca naprosto změní. Žil přitom v prostředí, které Loukotková popisuje jako obrácené vzhůru nohama. Dosud se pohyboval na císařském dvoře, od kterého se odtrhli vzdělanci, kde se téměř vypařilo řečnictví, dobré mravy, hudba, na dvoře, jemuž vládne zvrhlý císař Nero, který od mládí podniká jen noční toulky po nevěstincích a zapadlých krčmách. Zde se z Marca Vinicia stane hluboce věřící křesťan. Snad právě hříšný život, uvolněné mravy a přílišný blahobyt se staly pro římské impérium začátkem konce, ale daly vzniknout také příhodnému podhoubí, ve kterém se mohlo šířit rodící se křesťanství. Křesťanství, které si slibovalo v té době snad ještě mnohem silněji než dnes, obrodit svět. Sienkiewicz jako typický katolík nesnášel Židy, oni totiž ?zabili Krista?, jak někteří katolíci dodnes tvrdí. A tak největší historickou chybou Quo vadis je obvinění Židů i v románovém příběhu, kde z nich Sienkiewicz pro změnu udělal strůjce všeho neštěstí při pronásledování křesťanů. Ve filmu byl však již tento pohled byl správně pozměněn.
Vinicius versus Petronius, křesťan versus pohan
Poláci musí tedy milovat nejen samotného Sienkiewicze, ale především Quo vadis jako román. Pasáže o tom, proč totiž Marcus uvěřil, o tom, jak byli všichni křesťané nádherně ?čistí? a přesvědčení o své víře, když dokázali přijmout své utrpení jako stejný úděl, který si musel prožít Kristus, naplňují silou i nevěřícího člověka, natož Poláka, který žije v zemi, která je tak katolická. Viniciovi vkládá Sienkiewicz do úst: ??Jak bych mohl nevěřit, že Kristus přišel na svět, říká?li to Petr, který byl jeho učedníkem, i Pavel, kterému se zjevil? Jak bych mohl nevěřit, že to byl Bůh, jestliže vstal z mrtvých? Viděli ho přece ve městě i u jezera a na hoře, a viděli ho lidé, jejichž ústa nepoznala, co je to lež. Jakýpak bych to byl člověk, kdybych si nepřál, aby na světě vládla pravda, a ne lež, láska, a ne nenávist, dobro, a ne zločin, věrnost, a ne nevěra, soucit, a ne pomsta? To učí vaše učení. Jiná učení chtějí také spravedlnost, ale jedině toto činí spravedlivým lidské srdce a dělá je čistým a věrným. Byl bych slepý, kdybych to neviděl. A jestliže k tomu ke všemu slíbil Kristus Bůh věčný život a tak nesmírné štěstí, jaké může dát jen boží všemohoucnost, co pak může chtít člověk ještě více, Kdybych se zeptal Seneky, proč doporučuje ctnost, když přece neřest přináší více štěstí, nedovedl by mi odpovědět. Ale já teď vím, proč mám být ctnostný. Proto, že dobro a láska pochází od Krista?? Podobných vyznání je v knize více a jsou o to přesvědčivější, že všichni ti, o kterých mluvil třeba Vinicius, v románu vystupují ? sv. Petr, sv. Pavel, Seneka? Marku Viniciovi Sienkiewicz osvobozující proměny duše augustiánského vojáka v křesťana dopřeje, ale co Petronius? Ten mu zůstane reprezentantem ?starého? světa, který olympské bohy za jednoho jediného nevymění. ?Přijmout křesťanství, to by si vyžadovalo námahy! To by si vyžadovalo odříkání! Petronius má své gémy, své kameje, své vázy a svou Euníké. Na Olymp sice nevěří, ale vytváří si ho na zemi a je šťasten, dokud mu caesar nedá pokyn, aby si otevřel žíly. Má příliš rád vůni fialek a pohodlné triclinium? Své bohy sice uctívá jen jako řečnické figury, ale je mu se starými bohy veselo a může žít bezstarostně?.
Anna Ševčíková | Kultura | Peteno: 2447 | Hlas: 2 | slo: 22
Poet znak: 7331 | Poet koment: | Dal lnky tohoto autora >>
Hlasovn:
-3 -2 -1 +1 +2 +3
Komente
Pidat koment:
Koment ke lnku:
|
 |
|
Svtky
 Svtek m Iveta
Ztra slav Medard |
|
Doporuujeme
|
|
Doporuujeme
|
|
|
