Doporuujeme
|
|
Doporuujeme
|
|
Doporuujeme
|
|
|
|
 |
Ivan Vojnár
Fotograf, kameraman a režisér. Narodil se v roce 1942, vystudoval kameru na pražské FAMU (1960 ? 65). Po absolutoriu spolupracoval jako kameraman na řadě českých a slovenských hraných filmů a dokumentů. Samostatně režíroval portrét Boleslava Polívky Sen o Pierotovi (1988), GEN o Miroslavu Ondříčkovi (1993), portrét ?malého? herce Jiřího Krytináře Nespavost (1993), dokumentární esej o pacientech psychiatrické léčebny V Zahradě (1995 ? hlavní cena za dokument na MFF v Karlových Varech), ? Vojnárův celovečerní debut Cesta pustým lesem získal Českého lva 1997 za výtvarný počin, v mezinárodní premiéře byl úspěšně uveden na MFF v Rotterdamu 1998, získal hlavní cenu za kameru (Jaromír Kačer) na festivalu New European Talent v Barceloně. Dvacátého února vtrhl jeho nový film Lesní Chodci do českých kin.
Držíte se scénáře, nebo se snažíte o jistou spontánnost?
Já improvizuju, je to moje metoda a já netvrdím, že je to metoda samospasitelná, že tímto způsobem se dají realizovat všechny projekty. Já jsem takhle prozatím vždy filmoval a tady (u filmu Lesní Chodci, pozn. red.) mně to navíc fungovalo tím způsobem, že řada protagonistů přinesla do příběhu svý vlastní životy. Zaprvé Schmitzer, zadruhé ta Malá Gréta, která vypráví svůj život a vypráví retrospektivu nebo rekonstrukci života svých rodičů, přidala svůj vlastní osobní příběh. Hlavně ti dva mladí ? Malej Rufus a Malá Gréta ? přinesli do řady záběrů svoje osobní životní zážitky. Já jsem je velmi často poprosil, aby na téma příběhu vyprávěli něco o sobě. Klasickým příkladem je scéna v amfiteátru, kde se po letech setkají a on se jí ptá: ?Proč nosíš ty modrý brýle??, a dál se záběr vyvíjel tak, že já jsem vůbec nevěděl, co říkají, byl jsem šokován, protože já jsem drogy nikdy nebral, já jsem z generace alkoholiků (smích), kdežto oni jsou z generace narkomanů. Ona (Ester Hocke, představitelka Malé Gréty, pozn. red.) mi potom dodatečně vysvětlila, že lidi, kteří aplikují heroin, mají rozšířené panenky a že někteří z nich nosí brýle, aby to nebylo k poznání. Takže já jsem chtěl dokonce záběr na začátku zastavit, protože jsem si myslel, že je to nějaké nedorozumění. To je případ i mnoha dalších scén.
Jak jste vybíral představitele?
Já jsem nedělal žádný konkurs. Konkurs jsem dělal jen na děti a ani ten se mi neosvědčil, tak potom jsem prošel mateřské školky a školy v Ústí nad Labem. Protože všichni protagonisté se pohybují kolem Činoherního studia v Ústí, Schmitzer tam kdysi taky hrával a ostatní jsou buď herci, nebo technici, nebo vypomáhají v šatně. Celý kolektiv je semknut kolem Činoherního studia. Vidíte tam herce i neherce. Většinou neherce.
Herci před něčím utíkají ?
Motiv už byl v původním scénáři Martina Ryšavého. Sice stále před něčím utíkají, ale zároveň se snaží svůj osud uchopit. Myslím si, že všichni před něčím utíkáme a pak se vracíme, že to je obecné téma. Oni utíkají, ale přitom nevědí před čím a někteří se nad tím zamýšlí. Často se zamýšlí nad svým životem, i když to vypadá, že jejich existence je stabilizována. Není. Během devadesáti pěti minut herci prožijí určitý vývoj, zvlášť ta starší generace. Ve filmu není nijak naznačeno její stárnutí. Já si myslím, že to byl nakonec jediný možný způsob, jak film realizovat. Oni stejně za ten rok zestárli. Je to na nich velmi markantně vidět. Pocit starší generace se rovná pocitu bezčasí. Kdežto mladí zestárnou skokem.
Jak se dá kombinovat dokument a hraný film?
Mně to je bytostně blízké realizovat příběh na pomezí dokumentu a hraného filmu. Snažím se sledovat kinematografii velmi pozorně a myslím si, že v současnosti jsou nejlepší světový filmy realizovány tak, že vy chvíli nevíte, co je dokumentární film a nevíte, co je hraný film. Ty rozdíly se stírají. V Rotterdamu (festival nezávislého filmu; letos se přehlídky kromě Lesních Chodců zúčastnilo i Děvčátko režiséra Benjamina Tučka, Zelenkův Rok Ďábla, dokument filmaře Šulíka Klíč k určování trpaslíků, pozn. red.) mi diváci řekli, že jim první polovina filmu připadá jako dokument.
Proč zrovna prostředí severovýchodních Čech?
Vždyť to je pro vás sesterské město, bych řekl. Tak by vám mohlo vyhovovat, že žijete v podobném prostředí.
Ovšem ten film jste netočil pro Ostravu ?
Ne, dá se říct, že vnější industriální zóna velmi dobře charakterizuje příběh usilování hrdinů dostat se ven, dostat se do přírody, dostat se do lesa a to se jim v podstatě nedaří. A název Lesní Chodci je až takovou metaforou. Ústí je neuvěřitelně fotogenické svou industriální ošklivostí. To je jedna věc. Zadruhé: ta industriální ošklivost je obrazem toho, co se děje v duších hrdinů a zároveň obrazem toho, že není možno z toho industriálního světa- civilizace, dnes módně řečeno, tak lehce uniknout. Proto se mi daří v kulisách města příběh tak dobře vyprávět. Film se jmenuje Lesní Chodci, ale les téměř nevidíte, protože film je o touze opustit industriální zónu, o tom, co zřejmě tady v Ostravě zažíváte mnohem markantněji, ale trend žít někde v přírodě navěky, pořád, stále, je už téměř neuskutečnitelný. Proto Ústí nad Labem. To město je mi nejblíže, možná, že bych jiný, ale podobný film mohl realizovat v Ostravě, ale pro mě jsou kulisy města a průmyslu strašně důležité, aby kontrast mezi usilováním hrdinů a neschopností opustit možnosti civilizace, byl tak markantní. Takovýto příběh nemůžete realizovat v romantické krajině, v malém městečku v jižních Čechách, kde příroda, les splývá s městem. Ústí vytváří předěl mezi průmyslem, civilizací a okolím.
Když mluvíme o Ostravě. Kdybyste svůj film natáčel tady, tak si vyberete zdejší herce?
Určitě. Aby bylo všechno propojeno. Filmy dělám tímto způsobem.
Takže vše je propracováno do detailů, aby nikdo nenašel nesourodost?
Tak. To slovo nesourodé je správné.
Jak byl film přijat na festivalu v Rotterdamu?
Zahraniční diváci neví, že Schmitzer je takový a že je u nás velmi známý. Oni si myslí, že jde o skupinu ostřílených herců. Rotterdam je festival, který se zaměřuje na filmy tohoto druhu, řekl bych na filmy ještě náročnější, kvalitnější, vyžadující na divákovi větší soustředění, větší vcítění a větší spolupráci než Chodci. Obecenstvo v Rotterdamu to chápe bez problému. Oni si totiž vyberou film a už podle výběru vědí, o jakou problematiku jim zhruba půjde. Obecenstvo je tam neobyčejně vnímavé, neobyčejně kvalitní. To je neporovnatelné s českým filmovým obecenstvem. U nás chodí do kin převážně mladá generace. Tam uvidíte střední generaci. A taky tzv. střední stav. To znamená, že tam není jenom mladá generace a intelektuálové, ale i obyčejný divák. Takový, který u nás do kina nepřijde, protože se dívá doma na televizi. To jsou zřejmě lidi, kteří mají zájem o kulturu, protože oni se dovedou do příběhu, který se vám zdá, že by pro ně mohl být odtažitý, vcítit a táží se na podstatu věci. Ale mně připadá, že to není jen v Rotterdamu. Já jsem se setkal s takovým obecenstvem taky v Mannheimu v Německu. Já si myslím, že je to vůbec záležitost té tzv. západní Evropy, že tam má kultura jiný smysl než u nás po roce osmdesát devět, protože po tomto roce, jak sem vtrhla kinematografie Spojených států, a ona není vždy špatná, oni mají některé velmi kvalitní projekty, zvlášť, co se týká nezávislé kinematografie, ta v USA funguje opravdu výborně, ne všechno, co je z americké kinematografie, je špatné, ale u nás byla ta vlna tak silná, že diváka to porazilo. Myslím si, že v uplynulém období jsme s divákem nespolupracovali. Teď se to začíná zlepšovat. Čili v zahraničí vidíte lidi, kteří u nás v kině vůbec neexistují.
Film je určen pro mladou generaci ?
Ano. To znamená pro studenty, vysokoškoláky, středoškoláky, ale i pro pracující mládež. Můj záměr je oslovit mládež. Nevím, jestli se to podaří.
Chcete, aby film zaujal mládež herci nebo příběhem?
Musí zaujmout herci i příběh. Ve filmu se vám nemůžou líbit jen herci nebo naopak jen dobrý příběh. Potom se příběh divákovi rozpadá a z filmu má jen fragmenty. Ono to musí vytvořit celistvou formu s obsahem.
Je závislý příběh na hercích nebo herci na příběhu?
No, u tohoto filmu je trošku komplikace. U většiny filmů je to tak, že herci realizují určitý příběh. Najatí herci realizují určitý příběh. Tady je menší obtíž, že někdy do základního tématu vkládají protagonisté osobní zkušenosti. Čili je to netypické.
Ondřej Stratilík | Interview | Peteno: 2385 | Hlas: 26 | slo: 20
Poet znak: 9425 | Poet koment: | Dal lnky tohoto autora >>
Hlasovn:
Komente
Pidat koment:
Koment ke lnku:
|
 |
|
Svtky
 Svtek m Patricie
Ztra slav Radomr |
|
Doporuujeme
|
|
Doporuujeme
|
|
|
