...Nevidím nic, než mlhavé stíny. Možná je to bílým prostěradlem, které mám téměř přehozené přes hlavu...nebo snad letmými slunečními paprsky, pronikajícími mezi závěsy až pod má víčka... Pomalu otevírám oči.
„Dobré ráno, princezno.“ Usměje se a pohladí mě po tváři.
„Dobré ráno, zlato.“ Oplatím mu úsměv a pomalu se protáhnu.
Objímám ho a cítím sálající teplo.
„Co si dáš k snídani?“
„Tebe!“ Odpovídám ještě ospalá a tisknu se pořád blíž k němu.
„Jenže když mě sníš, nebudu tě moci dál hladit. A to by mi bylo líto...“
„Tak pokračuj...dokud můžeš....“
Něžně ho kousnu do ucha.
„Ty rošťando!“ směje se a dětinsky mi 'zatroubí' na nos. Miluju jeho smích. Prsty mi proplétá pramínky vlasů a lechtá mě jimi po lících.
Pohladím ho po hlavě a pomalu opisuju rysy jeho tváře. Tváře, kterou už dokonale znám. Pomalu mi stahuje ramínka od košilky- nebráním se. Přitáhnu si ho co nejblíž k sobě a mlčky prosím o líbání. Mé žádosti vyhoví. Umí být klidný, když chce. Chvíli jen tak ležíme proti sobě. Nazí, šťastní, ospalí z brzkého vztávání a utahaní z dnešní noci.
„Dnes jsi byl skvělý, miláčku.“ Zašeptám mu do ucha.
„Jako vždycky.“ uchichtne se.
„Samolibý, bezcitný chlap!“ vypláznu na něj jazyk.
„Hm, pár jich znám.“
Smějeme se. Tiše se obejmeme a já zavřu oči.
Pche! Zápis jak z románu od Pilcherové!
Probudila jsem se schoulená do klubíčka a zůstala zírat na prázdné místo vedle sebe. Otočila jsem se a zírala na strop plný stínů, pažemi si objala ramena. Bylo mi jako bych se měla roztrhnout vejpůl. Něco uvnitř mě strašně bolelo. Takové to nic. Vize, promítající se za víčky a kmitajícíma očima, mě tolik známá vůně a teplo,snažící se vzkřísit zkřehlé tělo a projít ledovými konečky prstů. Na dotek tak trochu beztvaro, avšak ostré hrany imaginárního kusu hmoty jsou naprosto znatelné. Ne, kráter nemůže bolet. To bolí ta ohořelá hmota kolem...
Po unavené tváři se proběhla horká kapka slané vody. Slzu jsem utřela zápěstím a zadívala se do tupého světla na stropě. Byly dvě ráno. Víčka se mi samy od sebe zavíraly, ale přesto mi prostě nešlo usnout. Pod polštářem mi zavrněl telefon. Napětím se mi rozbušilo srdce.
„Vážený zákazníku...“
Telefon udělal několik kotrmelců a zůstal zapadlý mezi postelí a zdí.
„Hajzle!“ Sykla jsem a chvíli na něj zírala. Tolik mi dal...tolik mi vzal.
„Co to vůbec plácám? Sakra...“
Prsty jsem si protřela oči a protáhla se. Ty bláho, to byl sušák. Moje nohy se samy pomalu vedly do kuchyně. Z kredence na mě zamávala nedopitá láhev vína. „Ano, taky tě ráda vidím.“ Přišourala jsem se ke dřezu a třemi loky vypila celou sklenici vody. „Tys už mě včera bavila dost! Teď si dám repete tady s minerálkou.“ To se bude přes noc chodit čůrat...no jéje. Koupelna mě přivítala ostrým světlem přímo do mých opuchlých očí. Paráda! Rezignovaně jsem usedla na trůnidlo, přestože se mi ani trochu nechtělo. No jasně. Pod úderem mé ruky se prázdná rulička s kouskem toaleťáku otočila minimálně pětkrát kolem své osy, tedy kovového držáku. Hm, ten byl ještě od nich z bytu. Zakoulela jsem očima. Budu to tu muset ještě pořádně přeskládat ať se konečně nadechnu. Nejspíš to všecko zabalím do obrovské krabice a pošlu to milému Jakubovi poštovním holubem přímo před práh. Protože se mi k němu za prvé kvůli takové krávovině opravdu nechce a za druhé nemám potřebu potkat Gábinu, to je snad víc než jasné. Co můžeš udělat dnes, odlož na pozítří, získáš tak dva dny volného času. A také důležité je si uvědomit, že vždycky, když se probudíme, tak je dnes. Rychle jsem si stříkla párkrát vodu do tváře.
„Pane bože, ty vypadáš!“ Slečna v zrcadle si už na mé blbé poznámky zvykla, stejně jako na rozčepýřené háro a ´la vrabec a bravurně rozmazanou tužku kolem očí, co jenom podtrhávala už tak hodně hluboké kruhy, způsobené nedostatkem spánku. Ano, náš rozchod mě opravdu doslova zruinoval....
„Kam dnes vyrazíme, lásko?“ Usměje se.
„Nemáš náhodou zkoušku?“
„Mám. Ale až v osm. Jinak celý den free.“
Postaví přede mne hrnek s kafem.
„To se máš. Já mám v deset přednášku.“
Opatrně usrknu z horké, voňavé tekutiny. „Dík.“
„Je...osm, máme ještě dvě hodiny. A na jak dlouho to máš?“
„Jako vždycky, hodinu až dvě.“
Sleduju ho, jak obratně přehazuje palačinky na pánvi.
„Tak se za tebou stavím. Ještě skočím nakoupit a pak bych mohl...“
„Pak by sme mohli jít ještě do města.“
Usmívá se. „Yess.“ kývne.
Kuchyní voní palačinkové těsto a čerstvá káva. Zvednu se, že se půjdu převléct.
„Kam jdeš?“ sykne a chňapne mě za ruku. Cítím, jak se mi do paže zarývají jeho nehty. Vyjeknu.
„....shiny, shiny, shiny boots of leather...“ V mžiku mi přistál na uchu polštář, vedený mojí zrušenou rukou. Ještě že jsem si včera tak krásně ztratila telefon, aspoň teď mám větší práci vypnout ten debilní budík s písničkou, kterou díky tomu začínám mít pořád míň ráda. K snídani jen dva suchárky a kafe...na sebe kabát, co mi byl už roky malý. Já si žiju. Ještě chytám chuťe koupat se v Haribo medvídkách... V rychlosti jsem ještě nalila Nemovi trochu mléka do misky a pak už mě přivítal podzimní chlad.
Boty mě neskutečně tlačily a já stála na eskalátorech a nechávala se pěkně vyvést z podchodu. Nade mnou si v klidu hrálo Rádio Impuls, které údajně máme rááádi, ale mně nedělá větší radost než rozšlápnuté hovínko na koberci. Už kvůli tomu, co tam hrajou. Vždycky něco, co mi vyrve kus masa z hrudníku.
„Vážení posluchači, teď nás čeká úplná novinka! Žhavý hit letošní podzimní sezóny. Geh nicht od kapely Ideale Weg.“
Nekomentuji.
Tak tuhle písničku měl Jakub rozepsanou už loni v létě. Žhavý hit, úplná novinka, jasně debile. Podchodem se tiše rozeznělo intro. V klidu, budu dělat, že tu nejsem, a že tady není ani to rádio, vždyť proč ne...
„Ich kann nicht bleiben und ich kann nicht aus!“
Tiše jsem se začala uchichtávat. Vydrž to Sáro, vydrž to. Žádný problém ty to zvláneš, že ano...
což samozřejmě platilo pouze do doby, kdy mi samovolně rupla bránice.
„Pardon.“ Semknuté rty a pohled do země, to jsem celá já. Hlavně, že na mě celé okolí zírá jak na debila. Jenže mně ta jeho němčina přišla vždycky TOLIK směšná.
„Warum tust du das?“
„Protože mám z tebe srandu.“ špitla jsem si. Pokud odsud pěkně rychle nevypadnu nebo ta krávovina neskončí,asi se nevyhnu dalšímu trapasu.
„Ta je fakt blbá!“ Slyším za sebou.
Za mnou stála dvojice puberťaček a uraženě si mě celou měřily.
„Máte problém, slečno?“ Zeptala se ta vyšší a nahodila výraz, který jsem u holek v jejím věku doslova nenáviděla.
„Vypadá to tak snad?“
„Vypadá to že se smějete té písničce.“ Pohodila hřívou a v první části věty se mne pokusila imitovat. Typická, městská pipinka, jakých se na koncertech mého bývalého v orgazmické křeci svíjely stovky.
„Taky že jo.“ Ramena mi poskočila až to zabolelo.
„Tohle je nejlepší kapela na světě, a to, co předvádíte, je urážka všech jejích fanoušků!“ Sykla malá blondýnka.
„A co o té kapele víš, miláčku?“ Napodobila jsem pro změnu já brunetčino levé žebro. Nejspíš. Bylo mi fakt do smíchu.
„Její zpěvák je nejdokonalejší chlap planety!“
„Jo. Je známý dva měsíce a už je hvězda. Čech jak poleno co pojmenoval kapelu po první krávovině co ho napadla. Teda ne, co napadla jejich bubeníka. Mimo to německy, přestože němčinu nemá rád. Haha. Tomu říkám sakra dokonalost. Když mají navíc víc než polovinu písniček v angličtině. Tak mi řekni, co je na tom dokonalé!“ utrousila jsem suše.
„Ona je snad uplně pitomá, Pavlo!“ Sykla bruneta a našpulila rty.
„Abyste věděla, ehm, slečno, nevíte o nich vůbec nic a hrajete si tu na dámu. Vsadím se že jste se dívala včera na TOP Star magazín a teď si hrajete na chytrou, co všechno o nich nevíte! My..narozdíl od VÁS“ (nezapomněla opovržlivé gesto )„máme o Ideale Weg blog! A víme VŠECHNO!“
„Dobře jsi jí to natřela!“ pokývala bloncka hlavou.
Můj smích už nešel dýl zadržovat. Prostě jsem se propletla mezi davy lidí a vyběhla ven. Tohle už bylo na mě moc. My God, moje bránice..no to nešlo, jen stát..Jakub byl nejdokonalejší chlap na zemi..v očích třináctek. Pane bože, kam ten svět spěje? Že byl dokonalý pro mě, to jsem ještě dokázala pochopit...i přes to že na rozdíl od NICH jsem ho znala. Se vším všudy. A ona mi řekne, že ve vesmíru neexistuje jemu rovného a přitom ani jednou neviděla, jak nemožné nosí trenýrky, a že na všech jeho nástěnkách visí skica popartového Snoopyho. Ne že by mi to vadilo. Ale proč mi teda zrovna on vyčítá dětinskost....
Utřela jsem si uslzené oči a vstala. Takhle jsem se opravdu už dlouho nenasmála. Úsměv na tváři mi ale ztuhl. Naproti mně stála v zrcadlové výloze slečna, nebezpečně podobná Stříhorukému Edwardu. Vypadám opravdu jako šílenec....
„Můžeš mi říct, co tady děláš?“
„Kači...“
„Probůh vždyť mě umačkáš!“ vydechla, když se vymanila z mého objetí.
„Víš jak dlouho už jsem tě neviděla?“
„Jasně, celá staletí. Co jsi to tady prováděla božínku?“ kývla na místo, kde jsem před chvílí dřepěla skrčená a držela si břicho, jenž se rozhodlo, že propustí pár vnitřností na procházku.
„To by bylo na dlouho. Jen mi pár třináctek dalo dobře sežrat, co všechno nevím o Ideale Weg.“
„Tý bláho, že se nestydíš!“ Zachechtala se.
„Kačíí...Kde se tu vůbec bereš?“
„Jak kde? Vždyť jsem ti včera říkala, že jdu po přednášce do města.“ Kateřina stáhla obočí. „tys mě zase neposlouchala! Říkala jsem ti, že mám v osm zkoušku ale před tím mám spousty času...“
„Ne...tos mi neříkala...ne ty! Já s tebou přece včera vůbec nebyla...“
„Co blázníš? Sárinko, nechceš si dát sprchu, člověče? Vždyť jsme byly spolu na kafe...“ Kač se mnou zatřásla.
„Byly tam palačinky....“ polkla jsem.
„Jo, já si dávala, ale tys neměla peníze, takže jsi se stala okupantem mého talíře.“
„Ne, ne, mě se to dneska zdálo!“ Byla jsem si jistá.
„Sny jsou zrcadlem našich tužeb, strachů a dřívějších zážitků...“
„Jakub nejí sladké....“
„A já mu něco cpu? Co zase s Jakubem probůh? Pánovi se otevřel svět šoubyznysu a tak už je z něj zase Herkules?“ Katka protočila panenky.
„Nic....nic, kašli na to.“ Udělala jsem krok do strany a v duchu srovnala mého milovaného s označením buldozerického poloboha. Uchechtla jsem se.
„Sáro, byla jsi u toho doktora?“ Zaterasila mi rukou průchod.
„Byla.“
„No konečně. Co ti řekl?“
„Co by. Nemohla jsem mu říct všechno....“
„Aaaaaw, na co si myslíš že jsou psychiatři?“
„Na co sakra na co.“ Protočila jsem panenky. „ Řeknu mu, že můj bývalý je rocková hvězda a on mě předhodí do Blesku nebo ústavu. SUPERSTAR A JEHO BÝVALÁ POLOVIČKA! Schizofrenní maniodepresivní maniak se sklony k násilí a agresi, pochybným vystupováním a podivným vzhledem. Narcistické hovado a apatický krypl! Haha. Neřekla jsem mu jenom, kdo to je. Jinak víceméně všechno.“
„A?“
„Předepsal mi prášky a čau.“ Mávla jsem rukou.
„A bereš je?“
„Neee, vystavuju si je u postele!“
„I takové znám....“
„Kateřino nechej toho.“
„Jenom se o tebe bojím.“ Katka mě poplácala po rameni. Upřela jsem na ni svoje psí oči.
„Já budu v pořádku. Nestrachuj se. Opravdu.“
„Sedím na posteli a utírám si upocené čelo. Další sen.Vodu už mám přímo u postele...Netuším, jak jsem se sem dostala, je to polstrovaná místnost. Uprostřed je jen jedno rádio a dvě bedny...“
„Co hrají?“
„Ideale Weg.“ špitnu a zadívám se do prázdna.
„Proč zrovna tuhle kapelu, nevíte?“
Zhluboka se nadechni....musíš mu to říct....
„Je to....kapela mého bývalého.“ Zkousla jsem si jazyk. Tak a teď to přijde.
„Aha, takže váš expřítel očividně patří k davu šílenců, jež podlehly moderní rockové vlně,a vy si ho s ní evidentně ve svých snech ztotožňujete....“ Miluji dvojsmyslnost českého jazyka. Sama bych to nezakecala líp.
„Jo...nějak tak.“
„Tak si zkuste dejme tomu zajít na některý jejich koncert.“
Tak a teď mám pocit že blázen je tady pan doktor Jiřík a ne já.
„V žádném případě! To už by mě úplně odrovnalo.“
„Pamatujete si ještě něco z toho předešlého snu?“ Vrátil se rychle k předešlému tématu, když shledal, že mi narážka na osoby spjaté s momentální top music způsobila šok.
Doktor seděl za svým bílým stolečkem a neustále zíral do svého zápisníku. Já se tísnila přibitá k židli, kterou už jsem dokonale znala, a kovovou přezkou na botě jsem se snažila odloupnout strup z kotníku, co jsem si před pár dny odřela.
„No...z té místnosti vedou jedny dveře, jsou otevřené. A pod nimi jsou schody.“
„Sejdete po nich?“
„Ano...dostanu se do patrového parkoviště...komixového.“
„Do komixu?“ Konečně přestal civět na písmena a zadíval se na mě.
„Ano. Je to kreslené.“
„A dál? Je tam někdo kromě vás?“
„Je tady auto. Bílý cadillac. Sedí v něm můj bývalý přítel. Na straně spolujezdce. Jen sedí a čeká...“
„A pak? Je taky nakreslený...“
„Jo je. Vezmu kladivo a snažím se mu skrz sklo rozbít palici.“ Usmála jsem se.
„To je dost pochopitelné.....“
„A pak se probudím a mám ruce poškrábané jako bych sklízela rozbitý skleník.“ Vyhrnula jsem si rukávy a psychiatrovi ukázala zbytky ran.
„Tohle se mi nelíbí.“
„Ne, mě taky ne. Asi týden před tím se mi zdálo, že mě shodil ze schodů. Mám tady rentgenový snímek- namožené rameno. Nechápu, co se děje.“
„Sáro, můžu se vás zeptat na něco hodně osobního?“ Jiřík sundal brýle a podepřel si bradu.
„Jistě.“
„Jste ke mně na 100% upřímná?“
„Co tím chcete říct?“ poskočila jsem, jako by mi do zadku bodl rýsováčkem.
„Mnozí pacienti trpí sebepoškozováním...“ Rozhodil rukama.
„Já nejsem žádný pošahaný masochista! Nechápu co se se mnou děje a vy mě máte za magora nebo co? Já si neubližuju!“ Sykla jsem a přezkou si dloubla do rozedřeného kotníku.
„Sáro, dalo by se to pochopit. Spousta z nich si ubližuje proto, že chce zapomenout na tu psychickou bolest.“ Jiřík mluvil klidně. Vyrovnaně. Profesionálně. Já ječela jak malý harant.
„NE! Já NEMÁM potřebu si způsobovat bolest! Máte-li zájem o sado-maso swingers párty, můžu Vám dát číslo na pár dobrých známých!“
Podpatkem na botě jsem přitlačila punčochu k ráně na kotníku. Zvláštně to štíplo.
„Dobrá tedy, tohle necháme na jindy.“ Zamumlal, rudý jako paradajka. „ Říkala jste, že máte ještě nějaký problém s představováním si určitých..lidí..věcí...“
Jasně kámo, ty víš kdy změnit téma. Několikrát jsem se nadechla a zase vydechla.
„Jo. Prostě...něco si představím a....představím“ oči se mi zahryzly do spirálky, uprostřed větřáku. „ a pak..pak se to buď stane...nebo..nebo eh...no..“
„Já vás poslochám, Sáro.“ kývl na mě, abych pokračovala. Trhla jsem sebou.
„Nevím, jak to říct. Tak třeba..sedím v tramvaji a myslím na to jak si s někým povídám. A pak se přistihnu, že mu doopravdy odpovídám, nahlas. Lidi na mě zírají. Jenže to je tak..živé. Víte, ...občas se zaseknu a úplně zastavím čas. Sednu, koukám si v zrcadle sama sobě do očí...a pak si uvědomím, že to, co na mě zírá z té druhé strany, vlastně nejsem já. A musím si sáhnout na špičku nosu, abych se přesvědčila, že mi tahle tvář skutečně patří...“ Skousla jsem si ret a zadívala se na doktora, očekávajíc svěrací kazajku a čisté povlečení.
„Možná, že pro dnešek už bychom měli končit, nemyslíte?“ Odkašlal si, pokynuv směrem k budíku ve tvaru tablety panadolu.
„Eh...ano, jistě.“
„Recept...přijďte se ukázat...zase za 14 dní.“ Doktor ukázal na dveře a já vypochodovala ven. Probůh já to nenávidím. Tohle bych neřekla ani vlastní mámě a přitom se musím zpovídat cizímu dědkovi, jen aby mi předepsal pixlu Lexaurinu a nějakého dalšího svinstva, a poslal mě do prdele. Nevím, co se změní. Jde to všechno moc pomalu. Teprve mi začala škola...a já už se cítím přepracovaná. A hlavně unavená.
Z rozjímání mě vyrušil poutač, oznamující brzký koncert Ideale Weg. Mé původní záměry vedly k morbidnímu strhání kusu papíru, jeho následné pomočení a nacpání do kontejneru s nebezpečným odpadem, pak jsem ale napočítala do deseti, Jakubovi ukázala prostředníček a vydala se svou cestou dál.
„Im so happy, 'couse today I found my friends....“
„Haló?“ Ospale jsem sevřela telefon.
„Sáry? Tady Jakub. Prosímtě...promiň, že volám tak pozdě ale...“
„Nic se neděje, Kubi, co potřebuješ?“
Vždyť je teprve půl třetí....se zbláznil ne?
„Víš, jde o to nové album. Slíbila jsi tu obálku, víš, už je po termínu a my jsme potřebovali....“
„Ježiš, promiň....já zítra to pošlu, určitě. Teda ne, už vlastně dnes, dnes ráno to budeš mít na mailu.“ Protřela jsem si dlaní oko. Ty jsi upír, nebo co, že nepotřebuješ spát?
„Tak dobře. Znáš to, dnes mi psal ten chlápek ze studia...chápeš ne?“
Chceš říct včera.
„Jasně Kubi, ráno to tam máš...“ Zívla jsem.
„Eh já tě asi budím Sáry, že?“
Ne, blbečku, chodím strašit na Špilberk a právě jdu z obchůzky.
„No, jo trošku...ale to nevadí. Stejně nemůžu usnout. Tak jak říkám. Zítra.“
„Tak dobrou noc. Hezky se vyspi.“
Jasně, teď už budu spát jako homo batole s dudlíkem v konečníku!
„Ty taky. Dobrou.“
Kreténe.
Vystřelila jsem z peřin a zapnula notebook. Úžasné, Ideale Weg - obálka. Na ploše a rozpracované. A teď pěkně rychle zamakat, než začne svítat. Ježiši Kriste řekni mi, proč já jsem tak naivní, pitomá husa? Kubíček zavolá uprostřed noci a ty utíkáš k Photoshopu abys mu vyretušovala xicht a přidala pár hloupých nápisů. Sklapni, Sáro. Tádydá a obal je hotový. A zatímco ty se tady sereš s velikostí písma, Jakoubek se válí v posteli s Gabrielou. DRŽ HUBU TI POVÍDÁM! Chňapla jsem po nůžkách, co ležely na pracovním stole a zaryla si kousek čepele do zápěstí.
Co to děláš, ty krávo? Ty fakt potřebuješ profackovat. Ze šuplíku vypadlo platíčko s několika bílými bombónky...tak...jedna lentilka a člověk zase může dýchat...dýchat....
Otevřela jsem dveře na balkon. V koutku mi přistála tyčinka od Lucky Strike a plamínek z plyňáku si sám založil soukromý táboráček. Ty bláho, já jsem vážně pošuk. Začala jsem se smát. Pomalu mi z pusy stoupal dým.
„Mňau!“ ozvalo se.
„Nemo...co bys rád, miláčku,co?“ Vzala jsem kotě do rukou a chvíli si s ním hrála. Cigarety pomalu ubývalo a mně se začala točit hlava. Možná to bylo kvůli ní, možná práškem, kdoví. Nejvíc se na tom podle mě ale podepsala únava. Poprvé za 14 dní se mi o něm nezdá...a v klidu spím...tak musí uprostřed noci zavolat. Ne, on to nemůže udělat ráno. Nema jsem uložila do pelechu a přilila mu trochu mléka. Nádherný kocour. Britský modrý...Pusinku a spát.
Konečně jsem ulehla do peřin a zavřela oči. Tak a teď chci několik hodin spánku. A nerušte mě!
…. „Shiny, shiny, shiny boots of leather.....“
No to si ze mě děláš srandu ne? Sedm pryč. Pane bože. Prosím, aspoň mi dopřej hrnek kafe, nebo umřu! Nemo nebyl ve svém pelechu. Epesní situace, teď budu ještě hodinu hledat kočku!
„Nemo?“ Nic.Ticho. „Sakramenstský kocour!“
Kávovar právě dokapal poslední ze zbytku černé tekutiny. Aaw, konečně. Sedla jsem si a usrkla. Moje záchrana.
„Nemo! Čičí!“ Nic....
Ucítila jsem mrazivý závan. No to snad ne! Balkon je otevřený! Který kretén...?! Vyšla jsem tedy ven a opřela se o zábradlí. Aspoň, že nám tak hezky svítí to zubaté, říjnové sluníčko! Couvla jsem pár kroků dozadu, abych se vrátila, jenže má dolní končetina o něco zavadila. To něco byl natažený provázek ze sušáku. Co to sakra je?
„KU*VA, NEMO!“ Zajíkla jsem se. Kotě viselo dolů z balkonu, bylo zamotané do šňůry. V rychlosti jsem vytáhla provázek i se zmoklou zdechlinkou na balkon.Tiskla ho k sobě a brečela. Snad hodinu. Že je nějaká přednáška, sere pes. Jak se tam dostal? Miláček můj jediný....Nema jsme si pořídili s Jakubem. Mělo to být naše děťátko. Já děti nesnášela. On dvojnásob. A teď tady sama svírám to, co z něho zbylo. A brečím. Ještě dlouho jsem svými slzami solila kožíšek toho nebohého stvoření, než jsem se konečně rozhodla, že s ním musím něco udělat, zabalila ho do do ručníku a prozatím položila na balkon. Až se vrátím, vystrojím mu prvotřídní pohřeb, jímající jednoho zúčastněného.
Ještě koupelna....ruce pod kohoutek....a drhnout. Nikdy mi to nepřišlo jako zvláštnost, ani že bych byla divná, co já vím. Prostě si jenom potřebuju umý truce. Šestkrá, sedmkrát....za hodinu. Dobře, možná si své packy ukájím v té blahodárné tekutině častěji a důkladněji než jiní lidé, jenže mě ta teplá voda prostě pomáhá. Stejně jako sprcha...ach, bože sprcha....moje další závislost.
Mýdlo na rukou divně zaštípalo. Co je zase tohle? Od dlaně až k loktům se táhly hluboké škrábance.
„Ss...au.“
Prsty jsem pomalu opsala každou rýhu zvlášť. Překrývaly jizvy po „skleníkovém“ snu. Polkla jsem na sucho. Kde se tohle na mě sakra vzalo? Zvedla jsem hlavu a podívala se do zrcadla, úplně se mi udělalo mdlo.
„Kruci!“ Přes celou lícní kost až téměř ke rtům byl další škrábanec.
Oblékla jsem se, zakryla kruhy pod očima, vyčistila ranky a vydala se do města. Čekal mě nákup( protože v lednici už nebylo ani staré máslo), pak obchůzka výtvarných potřeb, taky bych se mohla konečně ukázat na škole a poskládat rozvrh na příští semestr. Zkoušky se nemilosrdně blížily, já vynechala další přednášku a zrovna grandiózním prospěchem jsem se pochlubit vážně nemohla. A pak....další návštěva u doktora Jiříka.
„....píp....píp....pí...
„Jakube?“
„Ahoj, tady Jakub Vondra, nejsem právě u telefonu...“ Jasně, chrápeš s Gabrielou. „Po pípmutí můžete nahrát vzkaz...a já si ho buď přečtu nebo se na to vykašlu, haha..-PÍP-“
„Čau Kubo. Promiň že tě otravuju. Jen jsem ti chtěla říct, že...že Nemo umřel. Asi se nějak chytl za sušák...a no...nemluví se mi o tom zrovna nejlíp. Tak jen abys to věděl. Promiň. Měj se.“
Vždycky, když mu volám, má tam záznamník. No jasně, hvězda.
„Slečna Janečková.“
Uf. Krok, dva....
„Jak se cítíte, Sáro?“ Jiřík opět za svým stolem. Vždy připraven.
„Špatně.“ Pípla jsem. „Začíná....začíná se mi to pořád víc nelíbit. Já, já se bojím, že už opravdu šílím. Dnes mi umřel kocour.“
„Ehm, upřímnou soustrast. Asi pro vás teď hodně znamenal, viďte. Lidé se často v krizových situacích upínají na své domácí mazlíčky...“
Blá, blá blá.
„No, uškrtil se. Asi.“
„To je mi vážně líto.“
Mohl by jsi laskavě ASPOŇ předstírat, že se mnou soucítíš?
„Co vaše sny?“
„Heh, zlobí.“
„Jste s bývalým přítelem v kontaktu?“ Zuby zmáčkl vršek od propisky.
A jsme zase u toho...prosím, zeptej se mě ještě, jestli na něj při masturbaci myslím!
„Ano, jsme..kamarádi.“
„A nepřemýšlela jste o tom, že byste měla....omezit kontakt? Možná je to právě to, co vás ničí.“
„Já...já...cítím se bez něj jako krypl! Já ho potřebuju! Vycházíme spolu dobře, já nevidím důvod k tomu, abych se s ním přestala úplně stýkat. Tedy, spíš komunikovat...protože, totiž..“ Nervózně jsem si hrála s přívěškem na řetízku.
„Už jste se dlouho neviděli, že.“
„Ne.“
„Myslím, že vás citově úplně vysává...“
Nejenom citově. Dva měsíce nespím, doktůrku! „Je to možné...Ty vzpomínky...jsou jako kyanid! Voní po hořkých mandlích a zabíjí mě. Pomalu, ale jistě.“
„Obecné pravdě začíná člověk věřit až ve chvíli, kdy nabude dojmu, že na ni přišel sám..." Utrousil. „Co ty vaše představy? Změnily se nějak?“ Jiřík si odškrtl v zápisníku další řádek.
„Ne. Víceméně.“
„Jak tomu mám rozumět? Bavíte se s cizími lidmi, nebo jen se známými? Vidíte je?“
„To jen v těch mých živých snech. V mých představách, ehm, totiž...“
„Bavíte se jen se svým expřítelem?“
„No...bavím.....“
„Jsou erotické, mám pravdu?“ Konečně, hochu! Doktor Jiřík je telepat.
„No, v určitém smyslu....“ cítila jsem, jak rudnu.
„Jste stále zamilovaná, Sáro.“ (No nepovídej, já to nepoznala! Nejste vy doktor?) „ Stále čekáte že bude všechno jako dřív, ne-li lepší. Musíme si ujasnit pravidla takové menší hry.“
„Ehm..poslouchám.“ Na tváři mi zůstal naprosto stupidní úsměv. Budeme si hrát! Škatule, škatule hejbejte se! Teď si sednu za ten váš stůl se stopadesáti krávovinami já a napíšu si do vaší složky, že jste infantilní hňup!
„Zabijte ho.“
„Co prosím?“ Vykulila jsem oči a nevěřila svým uším. Že by další halucinace? Ne, připisuji: Nebezpečný psychopat! Cela se zvýšenou ostrahou a žádné ostré předměty!
„V těch vašich představách. Nedostaneme se dál, když budete dál takhle závislá na každém slovu, kterého se od něj dočkáte. Tohle není řešení. Přijměme skutečnost, že jste už vyzkoušela všechno...znova se zamilujte. Odvažte se od něho. Zkuste si ho představit jak pro vás umírá. Možná si tak lépe uvědomíte, že je konec.“
„To nepůjde....“ Popotáhla jsem.
„Musí to jít. Dokud nepřiznáte tuhle pravdu, tak je celá terapie úplně zbytečná.“
Doktor má možná pravdu.
„Doktoři mívají pravdu, Sáruš.“ Katka si ukousla kus pomeranče.
„Jak ho sakra můžu zabít? Patří mezi lidi, co si kupujou do snů permanentky. A jsem do něj pořád blázen, Kači.“ Já to vážně přiznala?
„Toho jsme si ráčili všimnout. Ale jak jinak to chceš řešit? Mimo to, ani jsi tomu doktorovi neřekla, že Jakub původně CHTĚL spáchat sebevraždu, že?“
„Ne.“
„Tak vidíš. Měl být mrtvý už dávno. Tak to tak ber.“ Pokrčila rameny.
„To NEJDE sakra! Katko, uvědom si, že on mi volá. Dělám pro něj to CDčko...“
„A ty si uvědom že už šílíš! To CDčko už máš hotové ne?“
„Mám.“
„No tak. Končíš. Napiš mu dopis.“
„A co do něj, he? Ahoj Kubíčku, víš, šílím z tebe tak tě musím zabít! To mu mám napsat?“
„Neříkej mi, že ZROVNA ty nedokážeš napsat dopis chlapovi. Zrovna ty, když dřív jsi mu psávala skoro pořád. Prostě se uvolni a piš. Pomůže to tobě a nakonec i vám.“ Katka přes půlku kuchyně odhodila slupku z pomíku do koše. Trefila se. „JO!“
„No to byla opravdu trefa do černého.“ Zakoulela jsem očima.
„Tak co chceš teda dělat? Brečet každý den do polštáře, kouřit jednu za druhou, představovat si ho vedle sebe a ničit sebe i okolí?“ Praštila do stolu. Moje hlava mě upozornila, že se asi brzo rozskočí. Přivřela jsem oči.
„Nevím. Navíc teď bez Nema....krom toho, že nemůžu spát mě sere už akorát fakt, že teď nemám svůj obvyklý přehled..“
"Jsi v kelu holčičko. Prostě musíme někam zajít, vydýchat se. Ten felčar má pravdu. Začni žít dřív, než tě to sežere za živa.“
„Copak nežiju?“ Zapálila jsem si cigárko.
„Přežíváš.“ Katka mi ho vzala. Myslela jsem že si chce potáhnout. Típla ho o talířek.
„Co sakra děláš-?!“ Vydechla jsem a mávla rukou. „Bojím se. Ty sny, to všechno....“
„Říkám ti...napiš mu. Fakt.“ Katka si nacpala do pusy poslední kus oranžové hmoty a odhodila slupku.Vedle.
Vážený a milý,
ani nevím, co mě to vůbec napadlo, ale prostě jsem se rozhodla ti napsat.
„Pane bože, to je hňupovina.“
Ztlumila jsem Velvety a upila z kafe.
Nevím jak dlouho tohle ještě dokážu snášet. Nemůžu ti říct, co se děje, ale je toho hodně. Možná jsme to všechno vzali za špatný konec. Někdo mi řekl, že to, co provádíme, není dobrý nápad. Asi tě pořád miluju a nedokážu si představit, že bych to takhle měla dělat dál.
Moje ruka z posledního slova udělala zatočenou křivku. A druhou. Samovolně mi na papíře z dopisu začal vznikat portrét. Když jsem dopsala poslední slovo, ruka mi strnula. Vypadal opravdu dokonale. Ještě podpis. Vualá. Tak tohle nepošlu! Odhodila jsem papír na hromadu se skripty a napila se ze sklenice bílého. Pročísla jsem si vlasy a podepřela bradu.
Crrr
„Už jdu....“
Za dveřmi stála moje matka.
„Mami, co tady děláš?“
„Sárinko, proboha, jak to vypadáš?“ Matka mě téměř udusila v pevném objetí.
„Není mi zrovna dvakrát dobře...“
Matka se pozvala dál.
„Ježiši Kriste, tady to smrdí! Ty už zase kouříš?!“
„Občas....“ Usadila jsem se v kuchyňské židli a pokynula mámě ať se posadí naproti.
„Chceš kafe?“ kývla jsem směrem k překapávači.
„Ne, raděj čaj.“
Zapnula jsem varnou konvici.
„Jak se máš mami?“
„Docela fajn. Marušku přijali na konzervatoř.“
„To je super!“ Moje mladší sestra má víc štěstí než rozumu.
„Cos utekla do tohohle blázince...vypadáš úplně jinak.“ Máma vstala a hodila si sáček s čajem do hrnku.
Jo, blázinec, to je to, čeho se bojím.
„Možná jsem jen trošku zhubla.“ Pokrčila jsem rameny, pyšná na své vyrýsované klíční kosti a zřetelnou čáru páteře.
„Trochu? Jsi kost a kůže. Bývala jsi kus ženské a teď se na sebe podívej.“
„Mám toho moc.“
Matka mě chytila za ruku.
„Co se ti stalo?“
„Nevím. Jsem neopatrná.“ Přejela mi dlaní po zaschlé krvi na tváři.
„Tady se musí dít věci!“ Zavrtěla hlavou. „Kde máš Nema?“ Rozhlédla se po kuchyni.
„Zapomněla jsem ti to říct. Umřel.“
„Cože? Jakto?“
„Nechala jsem otevřený balkon. Zamotal se do sušáku a uškrtil se.“ Oči se mi zaleskly.
„Chudáček.“ Špitla. „Přinesla jsem ti houby. Tady v tom panelákovém pralese asi sotva nějaké nasbíráš.“ Vytáhla z tašky papírový sáček.
„Mami, jako bys nevěděla, že houby nejím.“
„Katka je má ráda. Mohla jsi jí uvařit polévku.“
„Mami, já zásadně nevařím to co nesnáším.“ Vydechla jsem. „Nedáš si vajíčko?“ pípla jsem a ukázala na sporák, kde právě začala bublat voda.
„Ve snášenlivosti jsi evidentně dost konkretizovaná.“
Uchechtla jsem se. „Ten tvůj sarkasmus mě vždycky dostane.“
„Jak to vypadá se zkouškami?“ Upila si z čaje.
„Bledě.“
„Zase nechodíš na přednášky, že? S takovou z tebe nikdy nic nebude.“
„Mami, jsem dospělá. A můžu si dělat co chci!“ Hlas mi přeskočil.
„Nekřič na mě!“ Zvedla hlas.
„JÁ NA TEBE NEKŘIČÍM!“ Praštila jsem do stolu. „Promiň....“
„Co se to s tebou děje?“
Matka vstala od stolu a hodila na sebe kabát.
„Mami promiň, jsem nějak vykolejená.“
„Ty houby dej Katce. A ozvi se mi.“
Zavřela dveře od bytu.
„Sakra.“
Vystřelila jsem z místa.
„Mami?“
„Co je?“
Byla už skoro u východu.
„Počkej!“
Chňapla jsem po dopise a po předepsané obálce.
„Můžeš to prosím poslat? Na adresu se nedívej. Posílám Jakubovi jen seznam co si má ještě odnést.“
„Ty se jednou zblázníš.“
Vzala dopis a odešla.
„Jsem vážně kráva.“
„Přišla vám sms!“
KU*VA! Který kretén zas! Světlo mě uplně omámilo. Tři ráno! Dop*dele!
Nová zpráva od Jakub
11.11.2015 2:59
Miluj mě....
DĚLÁŠ SI ze mě SRANDU????? Roztřesenýma rukama jsem se snažila neupustit zbytek otřískaného telefonu, klouzající v mé ruce jako právě ulovená ryba.
Nepokaz to. Snažím se být v pořádku. Miluju tě. Ale copak SAKRA můžu?
Odeslat.
Svalila jsem se na bok a brečela jako malá. Ruce mi samy trhaly vlasy a já kousala do polštářů jako šílená.
„JÁ UŽ NEMŮŽU DÁL! DOP*DELE! JÁ NEMŮŽU!“
To ráno jsem se probudila úplně jako vyměněná. Vypila jsem dva hrnky kafe a vykouřila skoro celou krabičku za hodinu. Musím. Musím jít...
„SÁRO? Co tady děláš???“ Jakub na mě zůstal zírat jako na zjevení.
„No, víš, původně jsem ani nechtěla jezdit....“ Pokrčila jsem nevinně rameny. „Ale já toho dědka musela poslechnout a dokončit to, nebo bych se odvařila, víš?“
„Cože?“ Zkrčil čelo a ruce složil na prsou. Chvěl se.
„Nepůjdem někam....nebo chceš abych to vyřešila tady?“ Nahodila jsem svůj sladký úsměv.
„CO vyřešila? Jaký dědek? Sáro co sis proboha vzala?“ Pustil mě do bytu, spíš jsem mu vklouzla dovnitř pod rukama, a zabouchl za mnou dvěře.
„Právěže nic. Jinak bych tady nestála. A nezdržuj mě, nerada bych zapomněla říct něco, co jsem si hodiny zkoušela před zrcadlem.“ Můj nehet si začal hrát s kamínkem ve zdi.
„Dobře, budeme znova řešit náš rozchod. Prosím. Chceš k tomu i prezentaci v poverpointu s názornými ukázkami a laserové ukazovátko? Mluv, máš možnost než-.“ Zakoulel očima.
„Ne Kubo, já se nepřišla hádat. Jenom ti potřebuju před tím něco říct.“ Kamínek upadl.
Jakub se opřel o zeď a snažil se předstírat, že mě poslouchá. „Ano, nestačilo ti to napsat...“
„Kubi...Víš, co jsi odešel, objevil se u mě takový menší problém. Jsem trošku psychicky down takže jsem musela najít doktora a...“
„Přišla sis pro lítost? Ne, nebudu se tady práskat do čela jaký jsem hajzl! Už jsem ti řekl tisíckrát že-“
„Ne, já tady nejsem kvůli vyvolávání pocitu viny! Právě naopak, ten nechám spát. Kdybys mě nechal domluvit, řekla bych ti, že....že....eh.“ usmála jsem se. „Že jsem si všechno srovnala v hlavě a že už i vím co mám dělat.“
„Hm, to jsme rádi.A dál?“
„Nevím jak to formulovat.....prostě...vrátily se mi ty moje představy, pamatuješ?“
„Hm.“ Vytáhl z kapsy zapalovač a několikrát na prázdno škrtl. Dostala jsem nehoráznou chuť nacpat do hlavy další nikotin...a aspoň trošku usměrnit ty nervy.
„Začaly se mi plést do života, Jakube. A bylo to šílené. A on...řekl mi co mám udělat.“
„Přijít a vykecat se.....jako bych osobně neznal psychiatry. Sss..au!“ Zapalovač mu krásně ožehl prst. Dobře ti tak!
„Ne! Víš co mi řekl?“
„No to jsem zvědavý!“
„To samé co ty...“
„Co?“
„Řekl jsi mi..Zabij to. Ty představy. Pohřbi mě.“
Už jsem si začala připadat jako vypravěč lidové prózy a moje rádoby tajemné výpovědi mi stále víc přicházely dost trapné. Leč, pokračovala jsem dál, plnící svůj setsakramentsky důležitý úkol.
„Eh....“ Dokonce to vypadalo, že přemýšlí, možná dokonce o tom samém, co já. „No a?“
„No, poradil mi, abych si tě představila, jak tě zabíjím. A nekoukej tak na mě! Možná to vypadá směšně...“ uchechtla jsem se. „ Prostě....představila si tě mrtvého. Že mi pak dáš pokoj..a víš, já to zkoušela,...“ už mě bolela záda, i paže, které jsem pořád schovávala za zády. „Zkoušela jsem to do té doby než jsem si to všechno uvědomila. To, co se projevilo i tenkrát, když jsme se poznali.“
„Prosím tě už toho mám dost. Ještě rozebírej tohle! Za chvíli se vrátí Gábi z práce a já nemíním aby tě tady našla. Tak se prosím tebe dej do cajku a pak mi zavolej, jo?“
„Jakube!“ sykla jsem. Když se otočil, přiblížila jsem se jen na několik centimentrů a zahleděla se do jeho modrých, hlubokých očí. Měla jsem chuť mu nacpat jazyk do pusy a naposled ho znásilnit v předsíni jeho vlastního bytu. „Nepamatuješ si to?“
„Co konkrétně? Tyhle hry už mě nebaví!“ Odstrčil mě od sebe a sáhl na kliku u dveří.
„Nic nevíš o mých představách?“ Cítila jsem, jak se mi roztahují zornice. Jak mi buší srdce.
„Co konkrétně?“ Zařval na mě.
„Mě představy nikdy nestačily, idiote!“ Sykla jsem.
V rukou se mi zaleskla čepel, co se švihem zabodla do jeho hubeného břicha. Na bílou zeď vystříkla trocha krve.
„Ku*va, ty jsi psychopat!“ Vypískl, přimáčknul si prsty ránu a pajdavě se rozběhl do kuchyně.
„Ne, lásko. Já nejsem psychopat. Já jsem....pro tuto chvíli....eh...sociopat.“ Usmála jsem se a šla krůček po krůčku za ním. Hlava se mi motala, v pozadí mého smyšleného filmu hrála teskná, táhlá hudba, a po zemi se rozběhla cestička kapiček, značící slábnutí nesmrtelné lásky. Nohy se mu pletly a on zakopával jednou o druhou. Já z kabelky vytáhla krabičku cigaret a třesoucíma se rukama jednu z nich zapálila. „Víš jaký je mezi tím rozdíl?“ Vyfoukla jsem obláček dýmu, stoupla si nad jeho svíjející se tělo a prohlížela si potřísněnou dýku. Každou kapičku zvlášť. „Psychopat, miláčku, nerozezná dobré od zlého. Dělá všechno jen podle svého uvážení, a neví, co je dobré a co zlé.“ Jakub zalapal po dechu.
„Sáro....“
„A sociopat,“ pokračovala jsem klidným hlasem, zatímco moje oči tikaly po bytě a ty jeho ztrácely obvyklou jiskru. Znova jsem si potáhla a zaostřila Jakubovu a Gábininu fotku, v černobílém provedení, visící naproti mně. .. „sociopat, ten dobré od zlého pozná.“ Usmála jsem se na něj. „Ale je mu to jedno!“ Do jeho kůže se znova zaryla čepel stařičké dýky. Sípavě se nadechl. „Ale to ty přece dobře znáš, ne?“ Ztuhlými prsty jsem opisovala tvar rukojeti. „Taky ti bylo u prdele, že takhle si se mnou hrát vůbec není hezké! Že jsi mi nasliboval hory doly a pak mě nechal napospas mojí pomatené hlavě.“
„Sáro...za...zavolej...zavolej záchranku...pro..prosím!“ Hekal. Vzala jsem ho za ruku, políbila mu jeden prst po druhém a usmála se. Pomalu jsem mu namočila dlaň do kaluže, co z něj vytekla na zem a obtiskla mu prsty na zeď.
„Ne.Tys přece chtěl už dávno umřít, nemám pravdu.....? Neříkej že ne....copak, změnil jsi najednou názor? Nepovídej!“ Položila jsem mu prst na rty.
„Co bys řekl tomu, kdybych tady vymalovala na červeno? Není to krásný odstín?“ Rozetřela jsem mu po rukou ještě trochu té nádherné červeni a nakreslila pod jeho otisk kolečko. A druhé.
„Byl by ze mě úžasný bytový designer, dokonce jsem se jako grafik moc neminula povoláním. Co CDčko, slavilo úspěch, viď? Jakpak by ne, když ho vytvořila Tvá slečna dokonalá?! Vlastně, promiň, já zapomněla. Teď už je to zase někdo jiný!“
Jakub ztěžka dýchal. V jeho očích se leskl strach smíchaný s bolestí a touhou udělat něco, cokoliv. Aby to přestalo.
„Nekoukej na mě takhle!“ Stoupla jsem si a prohlížela si jeho úžasné rysy. „Víš proč jsem to musela udělat?“
Každý dotek, co jsem mu věnovala, pálil. Pak postupně začal chladnout. „Víš?“
„N..ne..“
„Protože představa, že někoho, koho jsem si vysnila už jako malá...mi sprostě ukradne někdo takový jako je Gábina. Zlato promiň ale tohle už na mě bylo moc. Ano, já se chtěla kamarádit. Jenže ty z toho děláš divadlo...ne, nesnaž se mi odporovat nebo to nedopadne dobře!“ Vrazila jsem mu facku. Semkl rty.
„Mimo to...“ klekla jsem si k němu, „jak by bylo tobě, kdybych ti jeden den řekla, že bez tebe nemůžu žít, jenže ani umřít...že jsem v prdeli, protože se nacházím v mrtvém bodě, kdy nemůžu jít tam ani zpátky. Že se snad utrápím pokud něco neudělám...sakra volal jsi mi každý den! Každou noc! A já jak pipka běhala kam jsi chtěl, sakra, myslíš si, že je tohle normální?! A pronásleduješ mě! Jsi všude, sakra! Hvězdo!“ Típla jsem cigáro o futra a hodila ho na tu jejich vyleštěnou zem. „Ale ty to nechápeš...ani já bez tebe nemůžu žít...ale jak oba vidíme, tak ani s tebou. Prostě tě musím zabít aby to skončilo. Nedovolím, aby tě měl někdo jiný, nedovolím, abys mě pronásledoval...VŠUDE!“
„S..sáro p..prosím...já ti všechno..všechno odpustím. Jen prosímtě zavolej záchranku...“ Jeho tep byl stále míň a míň hmatatelný, kůže stále více studená. Blednul. Viděla jsem jak umírá.
„Naše těla jsou jen vězením pro naše duše. Smrt obrátí maso v prach, a proto je smrt jediným vysvobozením.“ Odříkala jsem nazpaměť naučenou frázi ze závěru jeho dopisu na rozloučenou, zanechaného předloni v létě na okapu ložnice našeho bytu. Jejich bytu.
„Ty bys mi možná odpustil, zlato.“ Špitla jsem a cítila, jak mi po tvářích samovolně stékají krůpějky potu, co se vydaly přímo do očí a míchaly se se slzami, které už jsem dál nemohla zadržovat. „Ale já tobě ne. A už vůbec ne sobě.“ Špitla jsem, zavřela oči, semkla rty....a naposledy bodla. Jeho hlava se svalila na zem a oči zůstaly zírat do prázdna. Jako dva dokonalé diamanty.... Dva ledové, mrtvé kameny.
Do ticha se ozval jen jeden tupý náraz. To jsem upustila tu starou, kovanou dýku na podlahu...a pomalu se sesunula za ní. Po tváři mi tekly proudy slané vody...a já tam jen tak seděla...hleděla na to, co jsem způsobila...a nebyla schopná si uvědomit, že teď už je opravdu konec. Z otevřeného okna zavanul podzimní, chladný vítr, vnesl několik zažloutlých listů dovnitř a rozházel papíry na stole v Jakubově pracovně. Spěšně jsem vstala, posbírala všechny listy papíru-byly to „jen“ texty k písničkám, pár složenek- a všimla si také několika dopisů, svázaných koženou šňůrkou. Byly ode mě. Ležel tam také jeden nezalepený, jen tak, pohozený mezi použitými obálkami a dopisy ze studia. Bylo na něm moje jméno. Přivřela jsem rty, odtrhla obálku a nacpala si ho do kapsy. Obešla jsem Jakubovo chladnoucí tělo a naposledy ho políbila na čelo. Byt byl naprosto tichý, zvuk mých klapajících bot se odrážel od stěn a tvořil tak naprosto zvláštní atmosféru.
Zachumlala jsem se lépe do svého kraťoučkého podzimního kabátku, který mi vítr „krásně“ profukoval. Ochladilo se. Pomalu jsem se otočila, vydechla a zamířila na tramvaj. Ta přijela velmi brzy. Mezi vystupujícími lidmi jsem si všimla i Gábiny. Ona mě naštěstí ne. Prošla a zamířila nejprve k obchodu na rohu. Já se usadila úplně dozadu a hlavu opřela o orosené sklo. Za oknem už běžel úplně jiný svět. Vítr ohýbal větve a setřepával z nich zbytek listoví, co se následně několik maníků z městských služeb snažilo shrabat na hromady. Procházely kolem důchodkyně s plnými taškami a logy Tesca, Lidlu, Kauflandu a podobných obchodních řetězců. Několik školáků, kteří se ještě nesmířili s tím, že už skončilo léto a pomalu končí i podzim. Stejně jako v mém životě. To období,kdy má listí barvu zubů homo erectus, deštníky se chovají jako sukně Marylin Monroe a při pohledu na nebe by Debbie byla asi bez jediného nápadu. Hlava mi otevírá zadní vrátka a cpe si do svého nitra zpět všechno to, co už bylo loni shrabáno, a uloženo do pomyslného kompostu. Vítej zpět, poutníče a odlož kabát i hůl...Lolita se probudila a lační po další bolesti! Opět jsem si všimla, že brečím - kapky mi stékaly až na krk, kde mě začaly lechtat.Otočila jsem dlaně a prohlížela si je z obou stran. Jak byly malé. Třásly se. A co všechno dnes udělaly.....
„Tak už se sakra probuď! Tohle není přece pravda! Není to pravda, probuď se!“ Moje hlava odolávala už několikátému nárazu do skla. Nebolelo to. Nezbývalo mi než zavřít oči a čekat co přijde.
S trhnutím jsem otevřela oči.
„Usnula jste, slečno.“ proti mně seděl pan doktor Jiřík a chápavě se usmíval.
„Pardon.“ špitla jsem a rozhlédla se kolem. Jistě, čekárna a ordinace, kam každých 14 dní chodím...
„Nechcete sklenici vody? Vypadáte na pořádnou noční můru.“
„Dá se to tak říct.“ Několik loků a sklenice byla ve mně. „Cítím se jako znásilněná předškolačka.."
Na stole ležel recept. „Tohle jste si tady posledně zapomněla. Všechno bylo v pořádku? Zvládala jste své záchvaty? Přišly vůbec nějaké“
„Totiž...asi ano. Tedy ne... Nevzpomínám si, že bych měla nějaký větší problém.“
Doktor si mě prohlížel, jako bych mu s useknutou rukou v ruce tvrdošíjně vtloukala do hlavy, že s Jackem rozparovačem nemám absolutně nic společného. Cukla mu ruka směrem k telefonu, pak ale mezi prsty uchopil propisku a podepsal další recept na tablety, co mi už totálně rozežraly mozek.
„Přesto byste měla brát své prášky pravidelně.“ Pokynul mi, abych si recept vzala.
„Jistě, děkuji.“ Rozpačitě jsem se usmála.
„Co bývalý přítel? Jak jste na tom...už jste se dokázala smířit s rozchodem?“ Posunul si brýle výš.
Mlčky jsem se na psychiatra zadívala a nevěděla co říct. Ten sen....
„Pokud nepřijmete fakt, že je konec, nikdy se nepohneme z místa, Sáro.“
„Dejme tomu, že už je to lepší.“ Moje bota zavadila o židli a trochu jsem zavrávorala. „Jen si musím ještě dát pár věcí do pořádku.“
„Kdyby se naskytl jakýkoli problém, s těmi vašimi sny a tak dále, nezapomeňte se určitě ozvat. Možná by bylo lepší začít uvažovat důkladnějším léčení.“ Lupkal propiskou. Znervózňovalo mě to.
„Od té doby, co jsem s vámi mluvila naposled, hodně se změnilo. Už se cítím... líp.“
„Zkusila jste moji metodu?“ Propisku položil vedle tlustého zápisníku. Moje oči se jen stěží dokázaly odlepit od mého jména, červeně zakroužkovaného, na prvním řádku.
„Ano, zkusila.“
„To je dobře, že zabrala..“ pronesl ironicky.
„Pane doktore, děkuju vám. Cítím se opravdu o moc lépe.“
„Za čtrnáct dní se tady pro jistotu zase ukažte.“
„Jistě, nashledanou.“ Vyšla jsem z ordinace a zamířila východu. Všechno se mi jakoby zpomalilo. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a vyšla do ulice. Bylo mi docela chladno. Moje ruce se v mžiku schovaly v kapsách uzounkého černého kabátku, aby se zahřály. Byla jsem nesmírně ráda, že už mě to bláznovství , možná taky díky dvojitým dávkám toho nemocničního sajrajtu, naoko konečně opouští. Nechtěla jsem být už dál paranoidní ani přehnaně agresivní. Nechtěla jsem aby se mi zase všechno pletlo...Už aby to bylo všechno pryč. Kousek ode mě zacinkala tramvaj. Paráda, akorát na čas. Dveře se otevřely a já nastoupila. Hned za pár minut se objevil revizor. Sakra, kam jsem dala tu kartu? Ještě že můj kabát má jen dvě kapsy. Moje ruka zajela až úplně dospod a něco nahmatala. Trošku mě zamrazilo. Vedle kartičky na tramvaj jsem ucítila také list zmuchlaného papíru...
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Veršované osudy mladých šílenců II. aneb Kráska | Pushover | Ukolébavka | Tekutá | Nekonečný příběh