3 002 autorů
Přistupuj k lásce a k vaření s bezstarostnou odevzdaností.
[Neznámý autor] Další >>
Byla to ulice jako každá jiná. Ani moc dlouhá, ani moc krátká, zkrátka akorát. Nebyla ani z kopce, nebyla dokonce ani zahnutá. Byla rovná a na rovině. A v té ulici stály domy jako každé jiné. Některé vysoké, některé nižší, dlouhé i krátké, se střechou s taškami, plechy nebo břidlicové, různých barev a tvarů, s různě velikými okny i dveřmi, s různě barevnými vrátky a plotem, a plotem dřevěným nebo plechovým či z obyčejného pletiva, a v těch domech žili různí lidé. Někde rodiny s dětmi, někde rodiny bez dětí, některé rodiny měly psy, některé kočky, papouška v kleci nebo rybičky v akvárku. Žili tam mladí, žili tam staří, žili tam ženy, žili tam muži. Byla to ulice jako každá jiná, byly to domy jako každé jiné, byli to lidé, jako každí jiní. Byli to lidé, co měli rodinu, přátelé nebo alespoň nějaké to zvířátko.
Však byl tam jeden dům, který se něčím lišil. Byl malý, neomítnutý, už léta vypadal nedostavěný. Měl malou zahrádku, kde nerostly žádné stromy, keře ani květiny. Nebyl tam ani malý záhonek zeleniny. Neběhal tu žádný pes ani kočka. Ta zahrádka byla jen kus půdy a na ní rostla tráva a v ní - stála pumpa. V tom domě žil pan Neběda. Na první pohled nebyl tak starý, aby byl hluchý, ale hluchý byl. A s tímto handicapem žil dlouhá léta ve svém malém neomítnutém domečku sám. Nikdo k němu nechodil, žádní přátelé, žádná rodina. Ani on nechodil k nikomu jinému. Všichni z ulice ho znali jen od vidění. Starší prošedivělý muž, menší postavy, o holi a hluchý, ale s těma nejupřímnějšíma hnědýma očima, které kdy kdo mohl spatřit. Žil sám, ale kdo to nevěděl, nemohl to poznat. Měl staré oblečení, ale vždy čistě vyprané a vyžehlené. Sem tam ho mohli sousedé vidět pověšené na šňůře v zahradě. Každý den se pan Neběda dvě hodiny před polednem oblékl, vzal si síťovku a do ní dal skládací ešus. Opřel se o hůl a šoural se ulicí směrem do města. Kdykoliv někoho v ulici potkal, kdo si sám pro sebe brumlal nebo jen protahoval panty u pusy, pan Neběda se zastavil, uctivě ho pozdravil a upřeně se na něj díval těma hnědýma očima, dokud ho překvapený chodec neminul. Lidé ho znali od vidění, občas ho někdo skutečně pozdravil, ale nikdy se s ním nikdo nezastavil, aby si s ním povyprávěl. Byl hluchý, ale němý nebyl a uměl vcelku odezírat z rtů…
Hodinu po poledni se pan Neběda šoural s ešusem v síťovce ulicí ke svému neomítnutému domečku zase zpět. Sem tam si do síťovky přikoupil něco na přilepšenou – jablko, banán nebo oplatku. Pan Neběda tak žil den co den. Chodil si pro oběd do města, tři hodiny strávil na cestě, která každému jinému trvá nanejvýš půl hodiny. Den co den na jeho domě vedle zvonku na malé skobě, v době jeho nepřítomnosti, visela malá, rukou krasopisně napsaná, cedulka: „Šel jsem si pro oběd. Přijdu hned.“
A tak dny ubíhaly, ubíhaly týdny, měsíce... Pana Nebědu v jeho neomítnutém domečku nikdy nikdo nehledal, ale krasopisně napsaná cedulka na skobě visela den co den vždy v tu samou hodinu. Visela hned vedle zvonku u domu tohotle hluchého pána.
Jednoho dne, bylo to, tuším, úterý, slunce vycházelo, vzduch voněl přicházejícím jarem a také tak byl slyšet. Ptáci si procvičovali svá volátka, aby přes den už jen bezchybně notovali. Ulice byla prázdná, kdekdo byl v práci, seděl teprve u snídaně nebo prostě jen lenošil v posteli. Pan Neběda právě snídal chléb s máslem a zapíjel ho bílou kávou. Seděl u stolu a díval se oknem ven na probouzející se den. Když dojedl, sebral ze stolu talíř i hrnek a umístil je do dřezu. Ujistil se, že ešus je čistě vymytý i na denním světle a když zjistil, že vše je tak, jak to má být, pustil se do mytí nádobí. V tu chvíli venku před vrátky pana Nebědy bezradně postávala pošťačka. Zvonila. Ale nikdo zvonek neslyšel. Zkusila tedy zaklepat na okno. Pan Neběda otíral talířek mokrým napěněným hadrem a pečlivě ho opláchl. To samé učinil s hrníčkem. Pošťačka znovu klepala na okno a s pomocí natažených dlaní u očí se pokoušela skrz záclony prohlédnout dovnitř do místnosti. Viděla pana Nebědu u dřezu, jak umývá nádobí. Pan Neběda málem zapomněl na lžičku, kterou si kávu trochu osladil. Také ji pečlivě omyl a opláchl. Vzal si čistou utěrku, co měl při ruce, a začal nádobí utírat. Pošťačka klepala na okno a zběsile mávala rukama. Věděla, že jen pan Neběda hluchý, znala všechny v téhle ulici. Věděla, jak se kdo jmenuje, u jaké banky má účet i kde byl kdo z příbuzných na dovolené. I panu Nebědovi sem tam přinesla nějakou složenku nebo letáček, ale vždy se to obešlo bez osobního doručení. Pan Neběda pečlivě rozložil utěrku na okraj kuchyňské linky, aby dobře schnula a otočil se zpět ke stolu, že by si ještě jednou přečetl noviny z minulého týdne. Když v tom - uviděl za oknem mávající pošťačku.
Panu Nebědovi toho dne přišla doporučená pošta, musel se pošťačce podepsat na jakési lejstro. Pan Neběda kličkoval pečlivě svůj podpis, se stejnou pečlivostí, s jakou kdysi vypsal svou cedulku na skobu, a přitom se nesmírně těšil, až tu velkou nadutou obálku otevře. Co na tom, že ho ten balíček stál tolik, že si příštích několik dní nebude moci koupit oplatku ani jablko. Někdo mu poslal obálku. Doporučeně!
Pan Neběda obdržel poštou malou encyklopedii zahradních květin. Nikdy si nic takového neobjednal, ale byl rád, moc rád, že si na něho někdo vzpomněl, a proto ji přečetl od začátku až do konce.
Jednoho dne, byl to, tuším, čtvrtek, se pan Neběda přišoural ke svému neomítnutému domečku s ešusem později než obvykle. A v síťovce měl kromě oběda i spoustu různě barevných papírových pytlíčků. Pytlíčků se semínky zahradních květin. Od té doby se leccos v životě pana Nebědy změnilo. Spoustu času trávil na zahradě. Doma míval nádobí od snídaně i ešus od oběda kolikrát neumyté až do večera. Prádlo na šňůře už neviselo tak často jako dřív. Pan Neběda veškerý čas trávil na zahradě…
A tak ubíhaly dny, ubíhaly týdny a měsíce, až uplynul jeden rok. V té obyčejné ulici se roztahovalo léto. Bylo ho všude plno. Ve všech domech i zahradách a snad i v lidech, kteří v těch domech bydleli. Ptáci si prozpěvovali a slunce jen málokdy překvapilo, když se neukázalo a nehřálo. A tou obyčejnou ulicí se linula přenádherná vůně. Vůně zahradních květin. Vůně, která se linula ze zahrady pana Nebědy. Ta zahrada už vůbec nevypadala jako před rokem. Kdepak! Teď byla pestře barevná, barevně plná a životu přítulná, ale hlavně – překrásně voněla. U pumpy stála konev, kterou pan Neběda své květiny každý podvečer napojil. Ta vůně i barvy lákali každého, kdo prošel kolem. Lidé se zastavovali u vrátek, dívali se do té nádherné zahrady a zhluboka dýchali, jakoby chtěli všechnu tu vůni nasát jen sami pro sebe. Pan Neběda sedával vzadu za domem na židli, díval se na svou zahrádku, na včely, které jeho květiny opylovaly i na ptáky, kteří si z jeho zahrádky často udělali hřiště. Byl v té zahrádce nesmírně šťastný.
Až jednoho dne, byla to, tuším, neděle... I tuto neděli seděl pan Neběda ve své zahrádce na židli. Četl knihu a občas jeho hnědé oči zabloudily od řádků textu k barevné voňavé nádheře, na kterou byl právem pyšný. A právě tuto neděli se dvě sousedky z ulice rozhodly, že se konečně pana Nebědy zeptají, jaké že tajemství to má, když se jeho zahrádce tak daří. Pan Neběda pozoroval svou zahrádku, když se sousedky pokoušely upoutat pozornost obyvatele neomítnutého domečku zvonkem, vedle kterého visela krasopisně napsaná cedulka: „Jsem v zahradě“. Pan Neběda pozoroval poletující včely, jak si navzájem vyhrožují, aby se dostaly k těm nejkrásnějším květům. Jeho tvář se těšila z letního slunce. Zavřel oči a zhluboka se nadýchl. Jeho hlava klesla na hrudník. Jeho ruce bezvládně klesly do rovnoběžna s nohami židle. A právě tu neděli, kdy pana Nebědu někdo hledal, už se nikdo nedozvonil. Ne snad proto, že byl hluchý, to byl…, ale proto, že pan Neběda byl šťastný, nesmírně šťastný, když zemřel ve své zahrádce…
(celkem: 11, počet hlasujících: 3)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
kvalitní komentář (0)
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
U nás vánoční svátky | O sebevědomí | Láska, gurmánů omáčka | Žijem v dobré době...? | Sítko