zveřejněno 10 866 literárních děl registrováno 2 222 autorů
Teprve při setkání s "ty" se člověk stává "já". [Buber Martin]
Další citáty >>
Hned příštího rána Quendar rychle vstal, oblékl se a málem se opařil čajem, který si spěšně uvařil.
Na stůl totiž vyskočil jeho jediný, občas trochu otravný, ale přesto zbožňovaný domácí mazlíček, kocour Halip, geniální výtvor xeuronské experimentální vědy, která, poslední dobou, mnohdy se ubírala cestou ztřeštěných, ba přímo šílených nápadů, z nichž nejšílenější byl naučit kočku mluvit a myslet jako člověk.Povedlo se, ale ani páni vědci zkrátka nemohli počítat s tím, že stvoří geniálního a drzého tvora, který svou chytrostí a neotřelostí strčí do kapsy leckteré lidi. Quendar však rozhodně nestál o to, aby mu tento zázrak pochodoval ráno po stole, i když ho měl moc rád, protože mu nahrazoval sourozence, po kterém toužil.
,,Co to má znamenat, Hale?", trochu podrážděně na něj houkl. ,,Dej mi napít!", na to kocour, jako by to bylo naprosto normální, jako kdyby někomu oznamoval, kolik je hodin.
,,Zapomněl jsi na kouzelné slovíčko!" ,,No dobře,dej mi prosím napít".
V momentě, kdy Halip již spokojeně pomlaskával kokosový džus, který mu Quendar nalil do misky, a strojený hlas oznamoval, že ,,na stole jsou přítomny nečistoty, patrně zvířecího původu“, vešli do kuchyně rodiče. Otec Elmar, hnědovlasý muž střední postavy, přirozeně v pracovní kombinéze – jeho životním údělem bylo dělat hlídače v obecní knihovně. Kombinéza to byla vskutku působivá – černá helma se stříbrným symbolem okřídlené tužky (znak, který v civilizované části Xeuronu všude označoval knihovnu, byl srozumitelný pro všechny, kromě barbarů, kteří číst neuměli, a mimoxeuroňanů, kterých tu bylo velice málo),
neprůstřelná vesta generující slabé silové pole, pozitronová pistole, schopná proměnit ve škvarek jakoukoliv nevítanou návštěvu, a vysoké gumové boty pobité pruhy oceli.
Ptáte se, proč na Xeuronu ,– tedy aspoň v jeho vyspělé části – kde bylo vše řízeno centrálním počítačem, potřebovali hlídače v knihovně? Inu, to je asi jako byste se ptali, proč potřebovali tribuny lidu, když jejich zájmy mohou hájit stroje, nebo proč potřebují lidské psychology, když velká kalkulačka zajisté všechny problémy vyřeší. Xeuroňané jsou ale příliš vyspělí na to, aby tomu věřili. Domnívali se, že do určitých věcí by stroje zkrátka neměly zasahovat. Bylo to neetické, určité druhy práce by měli vždy vykonávat lidé. Jak by se vám například líbilo, kdyby vaše dítě vychovával robot? Nebo kdyby vám říkal, co máte mít dnes k obědu?
Quendarova matka o tom nepřemýšlela. Trochu nesměle se loudala posuvnými dveřmi za svým manželem, nasazujíc si oválné brýle, které, jako všechny skleněné věci zde byly vyrobené z nanovláken, respektive jejich skla. Nanovlákna byla na Xeuronu velmi oblíbeným materiálem, především proto, že po rozbití se pomocí mikroskopických robotů – nanobotů – sama znovu scelila. Což byl, alespoň dle názoru Quendarovy matky, jistě mnohem pozoruhodnější objev xeuronské vědy, než drzý mluvící kocour. Byla to učitelka, inteligentní, ale trochu upjatá osoba, která vedle svého chotě působila krapet komicky. Na sobě měla mírně ošuntělý, modrý hábit a vlasy, stejně blonďaté jako ty Quendarovy, se jí leskly stříbrnou třpytkou. ,, Quendi, drahoušku, dobré ráno!“, a pokusila se ho obejmout, přičemž mu málem vyrazila z ruky housku s dýňovou marmeládou, kterou se právě cpal. ,,Co kdybys s tou svojí kočkou zašel k doktorovi? Vypadá už dost sešle a kromě toho mám dojem, že to s tím jejím mozkem opravdu trochu přehnali.Začíná mi lézt na nervy. Mezi námi, (naklonila se k němu blíž), stejně si o těch jejich experimentech myslím, že jsou pěkně pro kočku.“ Ve chvíli, kdy Halip se vztyčeným ocasem uraženě vyrazil z místnosti tak rychle, že sotva stačili zaslechnout jeho dotčené ,,no dovolte?“, podala máma Quendarovi vizitku, řka: ,,Podívej, doktor Toden Re, jeden z nejlepších veterinářů Bloku. Je to na periferii, takže budeš potřebovat nějaké peníze.“ Vytáhla z kapsy pláště několik modrobílých bankovek a podala mu je, ,, a neboj se na cokoliv zeptat, doktor je velice milý člověk. O tvoji kočičku se určitě dobře postará!“, sentimentálně se usmála. ,, Je to kocour, mami.“ ,,No dobře, dobře. Tak až dojíš, můžeš tam rovnou skočit. Možná,“ mrkla na něj spiklenecky, ,, se dozvíš nějaké důležité informace.“ ,,Ale mami,“ naléhal Quendar, ,,jaké důležité infor…“ ,,Však uvidíš“,
odpověděla vyhýbavě, a dál už jen zarytě mlčela. Ona, Ravena Palintilová, má přece v sobě ještě dostatek soudnosti, než aby mu to všechno vyklopila. Však on se synek dozví, až bude čas. Ještě by ho ledacos mohlo napadnout… Mateřský instinkt jí radil posečkat.
Na Zemi bylo právě poledne. Slunce stálo vysoko nad zenitem a ozařovalo širokou městskou ulici. Petr stál opodál s několika kamarády a zrovna se společně smáli nějakému
veselému vtipu. Netušili, že za okamžik spatří scenérii, která se jim na tolik vryje do paměti, že na ni do konce svého života nezapomenou.
Vše naopak nasvědčovalo tomu, že odpoledne bude stejně klidné a bezproblémové, jako dopoledne. Na druhé straně ulice se bavily děti. Kousek dál za nimi venčila jedna postarší paní svého psa, přestože jí to dávalo dost zabrat, protože pes chtěl jít zřejmě jiným směrem – a paní vypadala dost nazlobeně. Kolem chodníku líně, téměř krokem, projeli dva cyklisté. Na onom chodníku, před kavárnou U kulatého čtverce, stál muž oděný v černém rouchu a zaníceně hlásal boží slovo. Zkrátka nijak neobvyklý nebo výjimečný městský den. A vtom se to stalo.
Nejprve jakoby někdo vypnul zvuk. Petr neslyšel kloudného slova, ani co sám říká a připadal si, jako kdyby mu někdo kolem hlavy nafoukl obrovskou bublinu.
Potom se čas náhle zastavil, nebo to tak alespoň vypadalo. Lidé ztuhli tak, jak byli, s nakročenou nohou, s knihou nebo rohlíkem v ruce či telefonem u ucha, jako nějaké tragikomické figurky.
Petr spatřil obrovský stín, který náhle zakryl Slunce. Ohlédl se vzhůru a nestačil žasnout:
Tam, kde ještě před chvílí bylo blankytně modré nebe, nehnutě stála ve vzduchu kosmická loď, jako vystřižená z nějakého vědeckofantastického filmu. Ona nepřiletěla, ona tam prostě byla. Ještě před sekundou ne – a teď ano. Tohle se vysmívalo všem zákonům fyziky, které znal. Loď byla celá stříbrošedá, nejspíš vyrobená z nějakého stříbrolesklého kovu. Měla tvar naležato postaveného čtyřstěnu, přičemž v základně byly zabudované jakési prosklené dveře, nebo přinejmenším něco, co je připomínalo. Vepředu měla na sobě ukotvené mechanismy, které na první, laický pohled připomínaly motory, ale s největší pravděpodobností to byly zbraně. Takové zbraně, na jejichž ničivou sílu konsternovaní pozemšťané raději ani nechtěli pomyslet. Kosmické plavidlo se bez sebemenšího zvuku sneslo do výšky přibližně dvou metrů nad zemí a prosklené dveře se s tichým zasyčením otevřely. Zpoza nich se vysunula pojízdná plošina, na níž nastoupil jeden z návštěvníků a s klidem se nechal svézt až na zem.
Potom jakoby nic přistoupil k pouličnímu kazateli a velmi pronikavým hlasem zavelel:
,,Půjdete s námi!“ ,,Co to má znamenat? Co po mně chcete? Kdo jste?“ koktal zmateně křesťanský aktivista a prohlížel si podivného mimozemského hosta. Oblečený byl do stříbrného overalu, měl vysoké boty na zip, které se podobaly našim holínkám nebo kozačkám, a co ho zaráželo nejvíc – měl pouze čtyři prsty a bílou,téměř průsvitnou pleť. Jinak vypadal jako docela obyčejný člověk a díval se na něj naprosto nevzrušeně, jakoby mu oznamoval, kolik je hodin.
,,Půjdete s námi“ zopakoval ještě důrazněji.,, Jsme Algyřané. Bohové tohoto vesmíru. Vždyť jste nás volal. Chtěl jste mluvit s Bohem, nebo ne? Jsem mocný bůh Geral a tohle je můj bratr mocný Dham.“ ukázal čtyřprstou rukou na svého spolucestujícího, který vystoupil z lodi nedlouho po něm.,, Půjdete s námi. A potřetí to již opakovat nebudu.“ ,,Existuje jen jeden Bůh“, bránil se pastor, a jedině tomu musíme sloužit!“ ,, Obávám se, že my jsme bohové“, odpověděl nekompromisně Dham a oba jej chytili za paže, jeden za levou, druhý za pravou.
,,Vám nedochází, že ty vaše báchorky, ty vaše ,knihy knih´ jsme vytvořili my, abychom mohli ovládnout vaši planetu? Podrobíme si vás, tak jako jsme si kdysi podrobili Enghdon,a jako si brzy podrobíme i Lófar a Xeuron!“ Odvlekli nebohého člověka do lodě a zmizeli stejně rychle a neslyšně, jako se objevili. Jen kdesi daleko na obloze bylo ještě vidět zářivě modrý záblesk.
Petr to nechápal. Co mělo tohle znamenat? Průsvitní lidé z vesmíru? A cože to říkali? Jaký Xeuron? Jaký Lófar? V hlavě mu kroužila spousta otazníků.Brzy ho z myšlenek vytrhl řvoucí dav lidí.
Na ulici zavládla panika.
(celkem: 4, počet hlasujících: 1)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
30.4.2012, 16:15 6.11.2011, 14:17 6.11.2011, 14:49Avatar. Sice tam měli pokožku tmavou, ale motiv mimozemšťana s modrým zabarvením je tak spojený s Cameronovým dílem, že si na to asi málokdo nevzpomene...
Reakce: Alternativ
6.11.2011, 15:49musel jsem je nějak odlišit od Xeuroňanů, kteří mají pleť bílou, jako my.
Kromě toho, já jsem příběhy o Xeuronu začal psát dávno dřív, než nějakého Avatara natočili, i když jsem je zatím nikde nepublikoval. Ale jinak koukám, že se líbí, další kapitola bude nejspíš už během příštího týdne.
Reakce: Alternativ
6.11.2011, 15:54http://www.poeta.cz/povidka/nouzove-pristani-i-tecka-pomlcka-setkani-z-pozemstany jinak v tomhle příběhu jsou taky mimozemšťanni modří... myslím, že mě za to nikdo žalovat nebude ;)
Reaguj >>
Chceš psát tučně, kurzívou nebo podtrženě? Použij BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Jako houby po dešti | Xeuron, svět zítřka | Týden | Kočka na zábradlí | Peripetie všedního dne