zveřejněno 10 866 literárních děl

registrováno 2 222 autorů

Sex je jediná hra, která se nepřerušuje kvůli tmě. [Murphyová]
Další citáty >>

SBÍRKY OSTATNÍ BLOGY POVÍDKY BÁSNĚ

Šumavské momentky

1. Od hor k horám

Autor: me2d

, 3.4.2011, Povídky

No – zdánlivě to je blbost. Mám hory pár set metrů od domu – nač je tedy potřebuji měnit za jiné? Odpověď odkládám…. hledám ty důvody. První je ten, který by vyslovil zlomyslný kamarád : vole – jsi jak má ženská, nevíš co chceš a nedáš pokoj, dokud to nedostaneš. Trochu to šmajdá – nejsem ženská a naše hory mám rád.

Že by touha objevovat stále nové věci ? No - to už se blíží alespoň trochu k realitě. To není touha jen má, po objevech a objevování touží skoro každý : někdo objevuje nové brouky a bručí za to v Indii. Někdo objevuje nové léky a většinou se na něj za krátký čas zapomene. Někdo zjevuje nové mlhoviny, jiný kytky, další neolitická sídliště, nové pohledy na staré známé věci. Jsou i tací, co vyhledávají a objevují stále nové ženy. Hvězdář, botanik, paleontolog a archeolog, básník… a satyr.

Nejsem ten ani onen, žádný z nich. Nebudu si ani lichotit, že bych byl mykolog jen proto, že jsem už před lety objevil, že na Šumavě rostou houby. To je právě ten případ, že kdos Ameriku objevil - po milionech Kolumbů. Ony tedy mršky (houby) rostou všude, nejen na Šumavě, dokonce třeba i v podlaze naší chaty. Dovedně se při tom maskují, navenek předstírajíce, že jsou plísněmi.
Jo, to byl pokus o fór…
Houby ale rostou opravdu všude a to i ty velice žádané, jenomže v našich krajích rostou – na můj vkus – moc daleko od sebe. Kdysi jsem zažil houbovačky – v Beskydech, za Bezdězem, v Heřmanicích (můžete si vybrat - v republice je deset Heřmanic) a čas od času se mi ty houbařské orchideje vrací - ve snech, v mé představivosti - a týrají mne. Můj sen – odjakživa - byl najít hodně hub, hodně dobrých hub, hodně ceněných, spíše trofejních hub : bílých hřibů, křemenáčů, královských hřibů a pravých hřibů (za praváky je považováno více druhů, ale já mám na mysli ten, který pan Smotlacha pojmenoval Boletus boletus), nebo hřib bronzový… či některého ze pstřeňů…

To jsem doufal – já naivka – najít právě na Šumavě a to nejen letos. První dovolenou na Šumavě jsem si objednal už před dvaceti lety, jenže krátce před odjezdem jsem měl autonehodu. Další rok bylo špatné počasí, pak mi zaměstnavatel nedal dovolenou v sezóně hub. Pak jsme změnil jsem zaměstnání a neměl nárok na dovolenou. Jindy jsem protrpěl podzim, když jsem se po nějakých lécích stal majitelem anémie. Než zabralo specificky vázané železo, bylo po houbách. Nato asi tři-čtyři roky jsem pracoval na takovém »japonském« místě, kde prostě nebyl čas na to, dovolenou si vůbec vybrat, natož to udělat v nějaký určitý čas. Sice jsem ji dostal slušně zaplacenou, ale houby… no – houby. Jednou mi onemocněla manželka, která je neodmyslitelnou družkou mých dovolených. Stejně bych tam sám neměl klid… Prostě a jednoduše : furt bylo něco, co vadilo, překáželo, znemožňovalo a – dost! nechci použít slovo z těch, proti nimž v podstatě brojím.

Tak to vyšlo až letos…
Lovecká chatka, již trošku moderněji vybavená, tři kilometry od rakouských hranic, kilometr za malou vískou, sice u silnice, ale nikoli frekventované, na kraji hvozdu, v tichu, klidu, no - paráda. Louky, lesy… sem tam mokřina.
Majitel nám předvedl, co vše nám umožňuje chata a okolí a už i tady zase vznikla skoro zásadní nepříjemnost. Už u otevřených dveří auta řekl : Vím, že jste sem přijeli kvůli houbám. No – nebudu vás šponovat – moc nerostou…. Já nevím proč – ale nějak nám to nevzalo náladu. Asi jsme si věřili a nejen sobě : i tomu počasí, které bylo na vině. Tři dny před naším odjezdem se ochladilo a to houby skutečně, ale skutečně nemají rády.

Tak na poprvé je toho dost – dlouhé texty unavují a dokonce otravují a lidi je nečtou.