Dnes byl opravdu kouzelný den,takový jaký může jen být den uprostřed jarní bouřící přírody, která se rve o své místo na slunci jako nenasytné zvíře. Teď když slunce pomalu zapadá a bičuje oblohu krvavě rudými švihanci svých slunečních důtek, člověk pouze marně zkouší nahlédnout do hloubky svých duševních vnitřností, které jsou příliš mělké na pochopení všeho, co za obyčejného, jižním větrem provoněného dne člověk může prožít.
Byl báječný slunný den uprostřed líbezné Italské přírody, která je mému srdci blízká, tak jako obrazy starých mistrů, na kterých je tak krásně, na věčné časy zachycena, v zrcadle věků, které je již dávno rozbito, a nám je dovoleno pouze nahlédnout do střípků dávné slávy.
V tomto městě, v jeho zaprášených omšelých ulicích, se skrývalo něco mlčenlivě zlověstného. Byl to spíše jen nedefinovatelný pocit zla stojícího za oponou, které sice nemůžeme vidět ale víme že tam je. Každý člověk kterému za krk dolehne podobný tísnivý pocit mi dá za pravdu, že se rozhodne bojovat proti svému vlastnímu instinktu, proti svému prapůvodnímu pudu sebezáchovy, a i když ví, že se nic dobrého nestane, pomalu podléhá zlu které již na něj nastražilo svá tenata.
Tehdy abych spláchl tento divný pocit, zašel jsem si na skleničku starého chianti,o dobrém jídle snad ani nemusím mluvit. Vlahý noční vzduch se chvěl roztouženými, jakoby do nebe volajícími, zpěvy cikád a mně padla přímo do srdce a nebylo to jen tím dobrým vínem, krásná dívka, která měla oči tmavé jako svědomí lidstva. Snad mne zapletla do svých dlouhých vlasů, ale já pro ni ztratil hlavu, rozum a i ostatní smysly.
Strávili jsme společně večer pohrouženi do tichého rozhovoru, přerušovaného jen občasným smíchem a jasně vyřčenými oboustrannými pohledy, při kterých se mi rozbušilo srdce a třásla kolena. Její tvář se mi hluboce vedrala pod kůži a já druhý den neměl ani jednu myšlenku jasnou. V tomto městě jsem již pobýval třetí den, a toužil na vlastní oči vidět ta místa, kde se těžil mramor pro sochy Michelangelovy, ve kterých tento velký umělec zanechal stopy své duše pro budoucí pokolení. Měl jsem takové nejasné tušení, že dnes se stane něco co zanechá v mé mysli hluboký otisk. Když jsem vyšel na ulici ze svého hotelu mé kroky vedly, aniž bych to chtěl, do včerejšího ristorante, kde jsem potkal onu italskou dívku, které jsem měl ještě stále plnou hlavu. Jakmile mi číšník donesl mé oblíbené fresco, pronesl zdvořilostní pozdrav a mimo jiné se zeptal jestli jsem se včera nenudil, když jsem je poctil tak dlouhou návštěvou. Pozvedl jsem nechápavě obočí a pátravým zrakem jsem se zabodl do tváře jižana. Ten se jenom usmál tím vševědoucím úsměvem, takovým jakým se usmíváme na malé děti a pronesl větu, při které se mi téměř zastavilo srdce: ,,Ale vždyť pán zde seděl úplně sám celý večer a okolo bylo tolik krásných dívek, o které jste ani pohledem nezavadil." To fresco, které se mi zdálo tak dobré mi náhle zcela zhořklo v ústech a mé myšlenky se rozeběhly jako stádo splašených koní. Po chvíli jsem si s úlevou uvědomil, že muž od mého stolu odešel a spolu s ním se k mému stolu dívá celý personál s upřenými pohledy na mě, jako na člověka, který zešílel. Rychle jsem zaplatil a roztřeseným krokem vyšel na ulici, která jakkoli byla rozpálená poledním sluncem, zdála se mi najednou přívětivá. Pomalou chůzí přišel jsem do svého hotelu a pohlédl do zrcadla, které viselo v pokoji na mou tvář. V tu chvíli se mé nejasné tušení, které mne provázelo od příjezdu do města změnilo na naprosté šílenství. Má ústa totiž nesla ještě stopy rtěnky od dívky s kterou jsem nikde neseděl a kterou nikdo neviděl. Vzápětí moje oči spatřily, že v mých vlasech je několik z nich šedivých a já poznal, že musím tento kraj co nejrychleji opustit. Ani jsem si nestačil uvědomit, že odpoledne mezitím přešlo do svého zenitu a noc se pomalu chystala na svoji vládu.
Nutkání odejít se pomalu, ale jistě, začalo měnit v posedlost, která přece neměla vysvětlení, jako by mi ďábel seděl za zády a pozoroval mne upřeně svýma krvavě rudýma očima. Při zmateném hledání únik,u z tohoto šerem a divnými vůněmi se pokrývajícího se města, mne probudilo přátelské plácnutí do zad. S úlekem jsem se otočil a byl připraven pohlédnou do tváře ďábla.
Ale jaké to bylo překvapení. Přede mnou stál můj starý přítel a s úsměvem mi něco říkal, takové ty věci, kdy to bylo naposled co jsme se viděli, a že ještě dnes odsud odjíždí. Okamžitě mi bylo jasné, že můj přítel zcela určitě neodjede dnes sám. Budu to já, kdo s ním odjede a možná ještě někdo, ten koho jsem zatím jenom tušil po celou dobu stát za mými zády.
Po odjezdu z města ze mně spadl ten dusivý pocit, který jsem cítil na těle, v autě bylo příšerné horko jako v pekle nebo snad ještě horší, ani otevřená okna příliš nepomáhala a tak jsem ani mnoho neprotestoval, když přítel zastavil na odlehlém místě uprostřed lesů mlčenlivých a zároveň promlouvajících, k tomu, kdo měl již brzy porozumět jejich řeči. Vrcholky staletých stromů protínaly oblohu jako prsty tonoucího, bílý mramor cenil na mne svoje zuby, cesta byla najednou jazykem, po kterém jsem měl přijít až do chřtánu stvůry a pokorně odevzdat svoji duši jemu, jenž mne sem přivolal. Moje tělo se samo dalo na pochod, moje já šílelo hrůzou, pozoroval jsem své nohy, jak dělají jeden krok za druhým a já jsem tomu nemohl zabránit. Viděl jsem sám sebe jako v delirické noční můře, jak kráčím k okraji propasti jehož dna ani v poledním slunci není možné dohlédnout.
V posledním okamžiku doslova pár kroků od bodu, z něhož již není návratu, uslyšel jsem slabý hlas, který volal moje jméno. Já se k tomu volání upnul jako k vláknu ariadninu, k té tenké nitce, která je někdy mezi životem a smrtí a v mém případě i věčným zatracením. S vypětím vší vůle, jaká se v člověku vyvine, když bojuje o svůj život ,podařilo se mi opět ovládnout své tělo a své smysly a náhle jsem pocítil příliv síly jakou jsem dosud nikdy nepocítil a ani nevěděl, že něco takového může člověk zažít. Když jsem udělal krok, mé tělo se vzneslo několik metrů nad zemí a já mohl dlaněmi hladit vzrostlé keře na jejich vrcholu a zároveň jsem rychlostí myšlenky prchal z oněch ponurých míst, pryč ze tmy, blíž ke světlu ,které se již zcela jasně rýsovalo v dohledu a stále zřetelněji dostávalo tvar automobilových reflektorů.
,,Kde jsi proboha byl?" ptal se přítel s hlasem zkřiveným hrůzou, asi jsme oba usnuli a mně se zdál takový strašný sen, že po probuzení jsem v panice odjel a až po chvíli jsem si vzpomněl, že jsme sem přijeli dva. Vlastně jsem si to nevzpomněl já, ale teď si uvědomuji, že na mně zamávala jedna dívka, hrozně krásná a ptala se mne jestli nemám ve voze ještě jedno místo volné a teprve v tom jsem si uvědomil, že jsme sem přijeli oba. Otočil jsem proto na místě vůz a s malou duší jel pro tebe, ale co tě to proboha popadlo, že jsi snad šel na procházku nebo kam? A co vůbec pohledávala ona sama uprostřed noci na těchto divných místech?
Nebyl jsem schopen vydat ze sebe souvislou větu a teď si uvědomuji, že celé moje vyprávění muselo znít hodně zmateně, vždyť některé detaily si vybavuji v plné síle teprve teď, ale věděli jsme oba společně s přítelem, že jsme poznali co to znamená stát tváří v tvář ďáblu.
Do dnešní doby mne trápí nepříjemný pocit, že už asi nikdy nebudu sám, i když budu o samotě, že někdo čeká stále na svoji příležitost, a že i snad velkému Michelangelu musel s jeho dílem někdo pomáhat. A pokud to nebyl bůh, tak kdo asi?
A ta dívka byla tak krásná, že mne pro ni dodnes bolí srdce, ale já vím, že to byla ona, kdo mi poslala zpět mého přítele, ona musela být anděl.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Zatím žádné komentáře
To se stalo včera | Před rozedněním | Ten den | Když muž miluje ženu | Na svoji vlastní záchranu