zveřejněno 10 866 literárních děl registrováno 2 222 autorů
Vydrž a na svém stůj, ta práci ti přinese plody. [Ovidius]
Další citáty >>
Byla to má první spánková kineze a ten zvláštní pocit duševní prázdnoty,
jako by mezi most mezi životem a smrtí se mi bez ustání vkrádal do hlavy
a dokázal přehlušit vše, co se dělo kolem. V několika málo okamžicích se
vytratil celý svět, který mě dosud obklopoval. Minulost, přítomnost, budoucnost.
Realita ponořená do závoje neskutečna, jak s oblibou říkala ONA.
V uších mi dozníval hlas ambulantní sestry, která mi s jistou ironií a arogancí
současně popřála sladké sny. Chtěla mi tak jen naznačit, že až se probudím,
bude ze mě jen přerostlý tupý novorozeně. Sevřel jsem vysušené rozpraskané rty
a na oplátku se na ni kysele usmál. Svrchovaně na mne pohlédla, cosi zamumlala
a odešla. Odvrátil jsem zrak k pootevřenému zamřížovanému oknu, kterým proudil
do pokoje čerstvý vzduch a trocha denního světla. Stála u něj ONA. ONA, která mě
ještě před chvílí držela za ruku a nenápadným, avšak kouzelným úsměvem se snažila
potlačit slzy, které jí stékaly po tvářích napříč zemskou tíží dolů k zemi.
Byla snad jedinou bytostí v místnosti, která si uvědomovala, jaké riziko
tu podstupuji? A proč vlastně? V čím zájmu? Co strašného jsem provedl,
že jsem se stal obětí tohoto nehorázného činu proti lidské bytosti?
Stal jsem se snad, z mladistvé hlouposti a nerozvážnosti, zaslepen líbivou
vůní tučného balíku peněz, dobrovolným pokusným subjektem ve jménu vědy
tak jako mnozí přede mnou? Či snad spáchal zločin ze všech nejhorší?
Někde v hloubi mého zmateného přemítání se mihl JEJÍ obraz a mou mysl
zcela pohltila jediná otázka, která mě tížila ze všeho nejvíc, neboť odpověď
na ni jsem neznal: "Budu si JI vůbec pamatovat až - jestli se probudím?"
A pak už jen ticho a tma a já cítil jak se mi krev valí do hlavy a jak tepe,
ba přímo buší ve spáncích. Cítil? Vlastně jsem necítil vůbec nic.
* * * * *
Bylo asi půl jedné a já místo oběda seděl u okna a pozoroval co se děje venku.
Nutno přiznat, že se nedělo vůbec nic. Hlavu jsem si podepíral rukou a snažil se
přemýšlet o tom, co mi řekla. Ale co to bylo? Mohla za to ta antidepresiva, kterýma
mě tu krmili. Doslova a do písmene vám vygumovala mozek. Vlastně ani nevím,
jak jsem se sem dostal. Prostě jsem se jednoho rána probudil v tomhle pokoji
s rozvrzanou postelí a zamřížovaným oknem a kupou divných lidí všude kolem.
Ale kdybyste se zeptali Grega, určitě by vám řekl, že jedinej divnej jsem tu já.
A byl toho názoru, že sem sice nepatřím, ale protože ještě neexistují ústavy
pro naprosto odlišný jedince, odlišnější víc než jsou naprosto odlišní jedinci,
musí mě tu bohužel všichni tak nějak tolerovat, čili trpět.Ale taky všem říkal, že kdybych se víc snažil, určitě bych mezi ně bez problémů zapadl.Ale vzhledem k tomu, co se mi stalo, nebude nikdo tlačit na pilu.Až se budu cítit na to, stát se jedním z nich, nebudou mi nijak odporovat. Jsem za to docela rád. A slíbil jsem Gregovi, že udělám co je v mých silách, abych se k nim mohl připojit co nejdřív.
" Ještě ne. Ještě ne." Zaznělo zezdola. Shlédl jsem dolů a spatřil na stromové houpačce Ruth. " Ještě k nám nepatříš. Dneska ještě ne. Tsss. " Sykla a zhoupla se s blaženým výrazem ve tváři." Ještě ne". Šeptl jsem jen tak polohlasem a usmál se na ni. Byla jako dítě. Rozuměla všemu a zároveň ničemu. Byla tu už od svých 13 let a v ničem se prý nezměnila. Jaká to byla škoda! Ruth byla neskutečně půvabná. Pamatuji si, že jsem ji hádal třiadvacet, když jsem ji poprvé zahlédl v jídelně. Říkal jsem si, co je to za svět, že skrývá takový skvost před zraky dobyvatelů, místo aby ho vystavoval v plné kráse na odiv. Ruth bylo o devatenáct let víc a trpěla těžkou maniodepresí. Od třinácti! Jaký to svět! Zahrada se začala plnit. S konvicí v ruce jsem zahlédl Grega, který zahlédl bohužel i mne. Upustil konvici a dal se do běhu kolem záhonu, který měl na starost. Byla mu přidělena rajčata, protože je nadevše miloval a složil o nich dokonce i báseň. Poskakoval, mával rukama a chechtal se.
"Hmm." Pousmál se za mými zády místní Freud Fred.
"Jak se dnes cítíš.Tštššš." Sykl a zašklebil se. " Všechno v pořádku? Tštššš."
"Jo, díky, a co ty Freude? Jde to?"
"Jde to jde to! Jde to jde to! Tštššš hahahahahahhha. Jde to jde to jde to!"
To dvacátý jde to jsem už neslyšel, protože Fred při něm vyběhl z mýho pokoje.
Jen to zachechtnutí se ještě nějakou chvíli odráželo po stěnách. Přivřel jsem okno
a natáhl se na postel. Budu se snažit, abych se k vám mohl připojit co nejdřív,
pomyslel jsem na svůj slib Gregovi. Otočil jsem se na bok a zavřel oči. Usnul jsem.
* * * * *
Z mého rozjímání mě vytrhl ten odporný štiplavý zápach seškvařeného masa,
který rozleptával mé plíce kousek po kousku a s každým mým dalším nadechnutím
se dostával hloub a hloub a hloub. Chtěl jsem si zacpat pusu a nos,
ale nemohl jsem se hýbat. Něco mě svíralo, ale podařilo se mi alespoň na chvíli
pootevřít slepená ztěžklá víčka, skrze něž jsem mžoural jako nějaká kočka,
zatímco odněkud ze tmy přede mnou se začaly míhat roztodivné světelné šmouhy
a mihotaly a mizely a zase se objevovaly a mizely. Byly to plameny.
Rudé jako seškvařená krev na mém popáleném těle. Ale čí krev to byla?
Vzepřel jsem se na rukou a promnul si dlaněmi oči, které pomalu přivykaly
tlumenému světlu halogenové lampy na nočním stolku. Teď jsem se mohl
rozhlédnout po pokoji. Byla to malá kruhová místnost, do které se vešly
pouze ty nejpotřebnější věci nutné k obývání. Slezl jsem ze staré
rozvrzané postele a vyrazil k umyvadlu. Otočil jsem kohoutky,
ale nevyteklo z nich nic než pár vlažných kapek. Zvlhčil jsem si alespoň
vysušené rty, čehož jsem upřímně litoval, protože pachuť místní vody byla doslova
odporná. Popošel jsem ke skříni a vzal za úchytku, ale skříň byla zamčená.
Přelétl jsem očima po pokoji, jestli tu nenajdu něco, čím bych mohl skříň
otevřít, neboť jak jsem zjistil až nyní, byl jsem zcela nahý. Ale jediné,
co zaujalo mou pozornost, bylo malinké kulaté okno, za nímž se rozprostírala
jen nekonečná prázdnota posetá bezpočtem zářících bodů vytvářejících ty
nejmysterióznější obrazce lemované černočernou tmou ztrácející se
v astrálních sférách paralelních světů. Přivřel jsem okno a vrátil se ke skříni.
Ještě jednou jsem se pokusil ji otevřít. Připadal jsem si jako idiot.
Skříň se otevřela bez sebemenšího odporu. Marně jsem hledal nějaký zámek
či snad záklapku. Nic takového tu nebylo. Ostatně k tomu nebyl žádný důvod.
Ve skříni byla jen zmačkaná, upatlaná a notně opotřebovaná kombinéza.
Když jsem si ji oblékl, byl jsem velmi mile překvapen, neboť mi padla jako
ulitá a navíc, a to bylo nejpodstatnější, vytratil se ten všudypřítomný odporný zápach.
Ještě jednou jsem si prohlédl pokoj, nečeká-li na mne nějaké další překvapení,
ale během onoho letmého pohledu jsem pochopil, že je zcela zbytečné tu setrvávat
a ztrácet tak čas. Přiložil jsem zápěstí k čidlu a čekal, až se dveře otevřou.
Ale z mikroportu se ozvalo strojovým hlasem: "Přístup zamítnut, jedinec nenalezen.
Vyčkejte prosím několik vteřin, bude provedena oční identifikace."
Stál jsem nehybně, téměř bez dechu, dokud ticho opět neprolomil onen
automat: "Přístup zamítnut, jedinec nenalezen. Informace bude odeslána
Centrálnímu úřadu pro identifikaci osob okamžitě, vyčkejte prosím příchodu
bezpečnostní služby." Pak světlo v pokoji změnilo barvu i intenzitu v ostře
červenou a za zvuku splašené sirény nořilo pokoj do tmy a zpět a já
netuším proč, stál jsem uprostřed pokoje a tupě zíral na zavřené dveře
a snad čekal, že se s každým zábleskem světla či tmy otevřou a já za nimi
spatřím lidskou, či jakoukoli jinou bytost, která mě odvede kamkoli jinam z téhle
kosmické cely.Ale dveře se neotevřely a ani automat nereagoval na mé
opakované pokusy dostat se ven. „Prosím, kdokoli jen ne CÚPIO!“
Křičel jsem do řinčící sirény.Pomalu jsem začal ztrácet trpělivost a veškerou
sebekontrolu. Bušil jsem pěstmi do kovových dveří a kopal do nich ze všech sil.
Vztekal jsem se a vzlykal, mával zběsile rukama, rval si vlasy, vřeštěl a pištěl.
Už jsem nevnímal červené světlo, které stále blikalo za doprovodu splašené
sirény, nevnímal jsem už ani bolest, která pomalu tupila mé smysly.
Zcela vyčerpaný jsem se svalil k zemi.
* * * * *
"Musíš JI najít... ONA nesmí zemřít...ONA nesmí zemřít..."
* * * * *
Kolem hlavy mi prosvištěl roj kulek. Zaryl jsem se tváří do země a polykal bahno. Poručík ležel asi metr a půl ode mne a gesty mi oznamoval, abych hejbl zadkem. Spustila se krycí palba. Vyrazili jsme vpřed. Ještě dnes ráno v šest nula nula nás bylo osmnáct. Teď nás bylo šest, vlastně čtyři. Greg a Josh to právě koupili a zůstali ležet za námi. Nesnášel jsem tuhle válku, ale ještě víc jsem nesnášel nacisty. To byl důvod, proč jsem se dostal do tohohle pekla. A pak jsem zahlédl její obraz. Stála na ulici mezi dvěma rozpadlými zdmi rozbombardovaného kostela. Zastavil jsem a hleděl na NI. Koupil jsem to. Svalil jsem se k zemi. Přilba se mi svezla z hlavy a tak jsem se pro ni natáhnul. Jaký to byl pro mě šok, když jsem na ní rozpoznal dvě písmenka SS. Ne, musel jsem se splést. Určitě tam bylo US. Pohlédl jsem na svou uniformu a na rukávu uzřel rudou svastiku. Kolem prosvištěla další dávka kulek…Ztratil jsem vědomí…
* * * * *
Když jsem otevřel oči, rozprostírala se nade mnou rudá záře vycházející
dvojhvězdy a já cítil své tváře ošlehané větrem. Celý rozlámaný jsem se
posadil a sebral nevelký kámen, který se povaloval kousek ode mne.
Sevřel jsem ho v dlani pravé ruky a rozdrolil ho na drobný zlatavý písek.
Pak jsem rozevřel pěst, nastavil dlaň a s potěchou pozoroval, jak unášen
větrnými perutěmi míří vzhůru k nebesům. Tam nahoru, kde sídlí bohové.
Tam nahoru, kam člověk sounáležel celou svou duší po staletí, ne-li tisíciletí.
Tam nahoru ke hvězdám, kde se každičká myšlenka stávala skutečnou, zatímco
skutečnost tady dole byla jen bohapustou iluzí, halucinací či obranným mechanismem
proti mentálnímu zhroucení. Udělal jsem to ještě několikrát, než se plachty pirátských
korábů zdouvající vítr zcela utišil. Sfoukl jsem zbylý písek z dlaně, pohodlně se položil
s rukama zkříženýma pod hlavou a pozoroval bělavé ovce pobíhající po nekončících
pastvinách na jižním cípu Kal-Nadhra. Ležela tu celou dobu se mnou. Chtěl jsem na NI promluvit, ale ještě spala tím svým nevinným spánkem malého nemluvněte, zatímco tišící se vánek si pohrával s jejími rozcuchanými černými kadeřemi, které měla spadené do tváří. Opatrně jsem se nad ní naklonil, abych jí ty neposedné kadeře odhrnul, ale než jsem se jí stačil dotknout, probudila se. Hleděla na mě a já hleděl na ni. Hleděl jsem do těch křišťálových očí, za nimiž se skrývalo cosi, čemu jsem nebyl schopen porozumět a ta větší ze dvou hvězd pomalu stoupala nad obzor a my stále leželi na planetě
se dvěma slunci a když z těch křišťálových očí začaly padat bílé perly a i ta menší
ze dvou hvězd dorazila k obzoru, přerušilo vše obklopující ticho slabé zapípnutí.
Má kyslíková kapsle byla téměř prázdná. Bylo to jako by mě někdo bodl rozžhaveným kopím do slabin. Pohlédl jsem jí do očí, do těch utrápených očí zmáčených slzami. Konečně jsem pochopil,co se mi snažila celou tu dobu říct. My tu umřeme.
Padl jsem na kolena a sejmul si helmu. Poprvé v životě jsem ucítil vůni vesmíru.
"Co jsi to provedl?" Hlesla tiše, aniž by pohnula rty. Nechápavě jsem na ni
pohlédl. "Co jsi to provedl? Co jsi to provedl?! Co jsi to provedl!!!" Tázala se ONA.
A kdo vlastně byla ONA? Znovu jsem jí pohlédl do očí. Popadla mne nevýslovná touha dotknout se jejích rtů, ale ONA se namísto toho rozplynula jako mlhavý opar a já s ní.
* * * * *
Dveře se konečně otevřely. Vstal jsem ze země a vešel do uzoučké chodby.
Mohla být široká tak jeden metr. Světlo nade mnou blikalo v nepravidelných
intervalech, ale bylo to mnohem příjemnější, než splašená siréna
v zamčeném pokoji. Otočil jsem se, abych pohlédl na tu prázdnou celu,
ale za mnou nebylo nic než prázdná chodba. Musel jsem jít mnohem déle,
než jsem si myslel. Když se světlo konečně ustálilo, prohlédl jsem si rozbité
zkrvavené klouby a otřel z nich nepatrná zrnka písku. Došel jsem ke dveřím
s cedulí JÍDELNA. Opatrně jsem nahlédl pootevřenými dveřmi dovnitř.
Byla to obrovská místnost plná malinkých stolečků a ještě menších židliček,
na kterých seděla jakási stvoření v bílých šatičkách a vesele mezi sebou
švitořila. Mohlo jich tu být snad šedesát, soudě podle patnácti stolečků,
jimž náležely vždy čtyři židličky. Zaklepal jsem na dveře a vešel dovnitř.
Jako mávnutím kouzelného proutku všechna stvoření utichla a mlčky mne
pozorovala svýma až nepřirozeně velkýma černýma očima. Šedesát párů očí
upřených do jednoho jediného bodu. Ne, ještě jeden pár očí navíc.
Ještě jedno malinké stvoření, kterého jsem si prve nevšiml, protože
nesedělo s ostatními u stolečků, ale krčilo se v rohu jídelny. A tohle stvoření
otevřelo malilinkatá ústa a začalo vydávat nesnesitelný pisklavý jekot, který
doslova rval mé uši. A když se k němu přidala i ta ostatní stvoření, snažil
jsem se ze všech sil zacpat si uši dlaněmi, ale ten jekot jako by prostupoval
mým tělem jinudy a já ho nebyl schopen nijak zastavit. Naneštěstí se ozvala
obrovská rána, která vše přehlušila. Za mými zády vybouchl obří
transformátor, který teď protínal tmu svými namodralými blesky,
které míjely mou hlavu v lidskému oku nepostřehnutelných distancích
a přitom sršel jako tisícičlenný vosí roj, který se na mne valil ze všech stran
a bez ustání bušil nezměrnou palebnou silou na mé smysly a mou nervovou
soustavou začaly do mozku proudit elektrické impulsy jeden za druhým
a vyvolávaly v mém těle chemické reakce, které jsem nebyl schopen
ovládnout. Žaludek se mi několikrát sevřel z toho odporného zápachu
spáleného masa. Ležel jsem s hlavou utopenou ve svých zvratcích a téměř
nedýchal. Transformátor stále ještě pableskoval, ale byly to už jen sotva
patrné jiskřičky, které ionizovaly okolní vzduch. Teprve když vše obklopující
tma začala pomalu přecházet v mírné světlo, odvážil jsem se zvednout hlavu.
Otřel jsem si obličej ze kterého se řinul pot a horká krev. Najednou jsem
pocítil ostrou bolest pod žebry. Zalapal jsem po dechu, ale to už mě kdosi
sebral ze země a mrštil se mnou o zeď. Na pár chvil se mi zatmělo před očima. Když jsem se pokusil postavit, okamžitě jsem se skácel k zemi. A pak přišla další rána a za ní následovalo několik dalších, které jsem už téměř nevnímal. To vše se dělo za doprovodu divokých skřeků, chechtání, vzdychání, sténání a žalostného pláče těch maličkých stvoření s velkýma černýma očima, která už neseděla na svých malinkatých
židličkách, ale zběsile poletovala po místnosti sem a tam, ze strany na stranu,
nahoru a dolů, jako by pro ně neplatila žádná pravidla pozemské přitažlivosti.
A tu jedno z nich přilétlo ke mně. Bylo to ono maličké, jehož jsem si prve
nevšiml a které to svým řinčením všechno začalo. Tázavě na mne pohlédlo
a velkýma černýma očima špitlo: "Co jsi to provedl?" Pak se opět vzneslo
a zmizelo v roji ostatních. Někdo mě uchopil za rameno a táhl mě pryč.
Chvíli trvalo než se mé smysly ustálily natolik, že jsem byl schopen se začít
opět trochu orientovat. Vlekly mne dvě postavy. Kůži měly zrudlou a oteklou,
posetou boláky a puchýři a úst se jim řinula mokvavá páchnoucí pěna.
Zvedl se mi žaludek, ale touhu po zvracení odvrátila bolest, když mě jedna
z těch postav sevřela pevněji. Musel jsem mít zlomenou klíční kost a
taky několik žeber, soudě podle toho, jak těžce se mi dýchalo. Na tváři jsem
stále cítil krůpěje horké krve a zapšklého potu. Dostal jsem ránu do obličeje.
Nesnažil jsem se pochopit proč. Snad k tomu měly svůj důvod. Nebo ne?
Když jsem se opět trochu vzchopil, všiml jsem si nášivky jedné z postav.
Stálo na ní CÚPIO, takže k tomu patrně měly pádný důvod.
Zničehonic zjevil výtah a my do něj nastoupili. Poprvé jsem si uvědomil,
jak jsem se ve svém úsudku o nich mýlil. V té tmě jsem předpokládal, vzhledem
k síle jejich úderů, že se jedná o bytosti mnohonásobně přesahující lidská
měřítka. Opak však byl pravdou. Obě postavy byly alespoň o hlavu menší
než já a byly příšerně vyhublé. nemělo by mi tedy působit žádný problém jim
uniknout. I v tomto ohledu jsem se zcela mýlil. Za prvé:netušil jsem, jedeme-li
nahoru či dolů, takže bylo prakticky nemožné vymyslet rychlou variantu úniku.
Za druhé: když výtah s trhavým škubnutím zastavil a dveře se otevřely,
objevila se před námi chodba, jenž měla pouze jeden východ.
A za třetí: při sebemenším náznaku o jakýkoli pohyb, který mohl jen poodhalit
mé plány, svíraly mne paže těchto bytostí čím dál tím pevněji. Vystoupili jsme.
Chodba svým vzezřením připomínala starý vojenský bunkr a jak jsem zjistil
o pár okamžiků později, tentokrát jsem se ve svém úsudku až tak nemýlil.
Na samém konci se tyčily mohutné pancéřové dveře a u nich stálo
jakési děcko. Nevěnoval jsem mu žádnou pozornost, i když na mě cosi
syčelo a prskalo. Až když jsem si všiml těch svastik na jeho útlých pažích,
všechny mé otupělé smysly se opět zbystřily.
"To se nestydíš?!" Křikl jsem na něj a uštědřil mu pohlavek,
po kterém se to děcko svalilo na zem. "To tě rodiče pěkně vychovali!"
Po těch slovech to děcko bez jakýchkoli zábran vytáhlo zpoza pasu kapesní
kudlu a snažilo se mne rychlým mávnutím ruky pořezat.
Uskočil jsem na poslední chvíli, ale zápěstí se jeho ostří přece jen lehce dotklo.
Postavy, které mě sem přivedly povalily toho spratka na zem a provrtaly mu do hlavy novou díru.
"To už by stačilo!" Křikl kdosi třetí, který pomalu vystupoval ze stínu otevřených pancéřových dveří. K mému velkému překvapení jsem poznal sám sebe.
Stál jsem tam v nacistické uniformě a v podpaždí držel helmu se dvěma S.
Pak jsem pokynul rukou a dvě postavy mne vhodily dovnitř a zabouchly dveře.
* * * * *
Dovnitř čeho?
Byla to místnost nebo chodba, či snad podzemní kobka?
Vzduch tu byl ztěžklý a zatuchlý. Vstal jsem a snažil se v naprosté tmě najít
nějaký orientační bod, který by mi pomohl odtušit, kde jsem se ocitl.
Zcela oslepen tmou jsem se motal, aniž bych tušil jdu-li vlevo či vpravo.
Nebo snad vpřed? Konečně mé konečky prstů nahmataly záchytný bod.
Postupoval jsem pomalu podél zdi a snažil se určit její přibližné stáří.
Byla tvořena velkými, špatně opracovanými kameny, které byly slepeny
hlínou a slámou. Musela být mnohem starší než jsem si vůbec dovedl
představit. Postupoval jsem takto podél stěn, beze světla čím dál hloub
do temné propasti, odkud není návratu. Postupoval jsem sám,
postupoval jsem bez NÍ. Asi po třech hodinách nekonečného bloudění
jsem spatřil slaboulinké světélko. Byla to pochodeň a když jsem k ní došel
a sejmul ji ze zdi, rozhořela se prudkým plamenem, který mne na malou
chvíli oslepil. Mávl jsem s ní ze strany na stranu abych si chodbu prohlédl.
Několik kroků přede mnou bylo rozcestí. Došel jsem až k němu a prohlédl
si obě chodby. Ta vlevo byla ještě více stará než chodba níž jsem přišel
a působila dojmem, že se každým okamžikem zhroutí. Zato chodba vpravo
byla jejím opakem. Bez dlouhého rozmýšlení jsem vyrazil. Už po pár metrech
jsem někde uvnitř cítil, že jsem udělal dobře, když jsem si vybral tuto chodbu.
Po chvíli jsem dokonce mohl zahodit i pochodeň, neboť na stěnách přede
mnou jich byl nespočet. A zatímco jsem si prohlížel monumentální kresby
na zdech, ani jsem nepostřehl, že jsem téměř na konci cesty.
Stál jsem před mahagonovými dveřmi a tiše naslouchal, zda-li uslyším
nějaké hlasy nebo alespoň jiný povědomý zvuk.
Neslyšel jsem však nic než ticho. Mysl mi prostoupily pocity beznaděje.
Co když je za dveřmi jen další nekonečná chodba, která nemá cíl ani směr?
V tom okamžiku jsem se chtěl vrátit na rozcestí a jít druhou chodbou,
ale má ruka nevědomky vzala za kliku. Vstoupil jsem do malého bílého pokoje.
Bylo tu jedno zamřížované okno a za ním jedna stoletá lípa, na níž spočíval zrak
muže v bílém plášti. Vůbec si mě nevšímal. Jako by na mě ani nechtěl pohlédnout.
Odvrátil jsem od něj zrak a upřel ho na protější stranu pokoje.
Tady stála stará postel. Seděla na ní ONA a něco mi šeptala ,
ale vůbec jsem jí nerozuměl. A ONA pak vzala mou hlavu do náručí
a já vyběhl protějšími dveřmi ven z pokoje.
* * * * *
Venku bylo šero. Mohlo být něco po deváté hodině, ale možná tomu
napomohl jemný déšť, který se po kapkách snášel k zemi,
kde se jeho molekuly shlukovaly do kaluží, kterým bylo nemožné
se vyhnout. Držel jsem se v přítmí na méně osvětlené straně hlavní třídy.
Snad proto, že jsem měl pocit, že mé oči ještě nejsou připraveny
na takovou porci světla, přeci jen to byl až neuvěřitelný rozdíl, snad pro
něco jiného. I přesto, že déšť neustával ba naopak sílil, byla hlavní třída
plná ruchu. Přeci jen muselo být o pár hodin méně, protože jsem zahlédl
několik lidí s nákupními taškami a tak můj zrak sklouzl na věž kostela.
Na hodinách bylo půl páté.
"Pomoz mi!" Uslyšel jsem náhle za zády. Otočil jsem se a prohlédl si
postavu v ucáraných hadrech. Byl to žebrák. Promočený a špinavý od bláta.
"Já nemám peníze." Odpověděl jsem mu a pohlédl na jeho ruce,
které strkal do kapes. Raději jsem udělal dva kroky zpět, pro případ,
že by vytáhl z kapes nůž. Žebrák jako by to vycítil. Chytil mne za ruku
a pevně ji sevřel.
"Musíš mi pomoct!" Křikl a ohlédl se jestli ho někdo nesleduje.
Za stromem na protější straně se mihl stín. Žebrák vytáhl něco z kapsy
a strčil mi to do ruky. Pak ještě jednou pohlédl k tomu stromu a kvapným
krokem zmizel. Protože se ale vlahý podvečerní deštík začínal měnit
v burácející liják, přidal jsem do kroku a hledal místo kam bych se mohl ukrýt.
Schoval jsem se v příkrovu jednoho z renesančních domů a na kost
promočený se opřel o mohutná vrata. Pohlédl jsem na teď už téměř
liduprázdnou hlavní třídu, po níž se plahočilo jen několik bláznů, kteří pobíhali
sem a tam. Zavolal jsem na jednoho z nich, aby se šel schovat za mnou,
ale jako by se všichni tomu místu kde jsem stál snažili vyhnout. Vypadalo to,
že pobíhají na dešti schválně, ba že snad dokonce tančí. Nechal jsem je být
a prohlédl si tu věc, kterou mi podstrčil ten žebrák. Byl to dláto.
Chvíli jsem si s ním pohrával mezi prsty a přemýšlel, k čemu by mi takové dláto mohlo být užitečné. K ničemu, usoudil jsem a zahodil ho někam na opačnou stranu ulice. Zdálo se mi, že jsem zaslechl slabé cinknutí, ale v tak silném lijáku to bylo prakticky nemožné.
Když jsem se znovu opřel o mohutná vrata, povolila a já doslova padl do domu.
"Je tu někdo?" Volal jsem, ale nedostala se mi žádná odpověď.
Monumentální halou jsem došel až ke schodišti. Vystoupal jsem
na poschodí, kde bylo několik dveří, ale všechny byly zamčené.
Už jsem chtěl odejít, když jsem spatřil malý proužek světla vycházející zpod dveří téměř na samém konci chodby. Vzal jsem za kliku a otevřel. Byla to sochařská dílna. Prohlížel jsem si sochy jednu po druhé a v hloubi mé duše se začal probouzet zvláštní pocit,
který jsem ještě nebyl zcela schopen pochopit. Bylo to cosi jako bezmoc a beznaděj zároveň, ale současně pocit absolutního klidu a vyrovnanosti.
"Tak přece jsi dorazil." Řekl téměř šeptem muž sedící v houpacím křesle
poblíž malého zamřížovaného okna. Na sobě měl bílý plášť a spokojeně bafal z dýmky.
„Víš, měli jsme o tebe trochu strach. A ONA taky. Posaď se.“ Pokynul mi a pokračoval.
„Když jsi tu byl prvně, dostal jsi ode mne dláto, pamatuješ? ONA si myslela, že je to jen ztráta času, ale když se rozhlédnu kolem, musím uznat, že tvé sochy jsou překrásné.“
„Sochy?“ Otázal jsem se snad víc než nechápavě a rozhlédl se po dílně.
„Ano, sochy. Tyhle sochy, všechny jsou jen tvé dílo. Copak je nepoznáváš?“
Muže popadl dávivý záchvat kašle, ale nevšímal jsem si ho.
Hleděl jsem na sochy a začala mě přepadat panika.
Vyběhl jsem z pokoje a pak pootevřenými vraty na hlavní třídu.
Liják v ničem nepolevil, ale bylo mi to jedno. Musel jsem pryč a daleko a
cestou jsem míjel ty druhé, kteří pořád tancovali v dešti a teprve teď, když jsem na jednoho z nich pohlédl, pochopil jsem proč. Ti druzí neměli ani oči ani ústa. Byli jako ty sochy. Bytosti bez tváří, které se marně snaží najít cestu. Bytosti, které se snaží najít ten správný klíč od těch správných dveří. Jako já. Ale vždyť´ já ho přece našel a…a zahodil. Ztratil. Přišel o něj. A tak jsem utíkal, aniž bych tušil kam. Všude kolem byla tma a já co chvíli klopýtal, ale vždy jsem se postavil zpátky na nohy a utíkal dál. A nebo jen tancoval v dešti. Cokoliv. Na ničem už nezáleželo. Musel jsem najít svůj klíč. Najít dveře od něj. Najít si svou cestu. I kdybych tu měl protančit celý zbytek života. Ztracen uprostřed pouště. Utopen uprostřed oceánu.
A déšť neustával.
* * * * *
ONA stále držela mou hlavu v náručí, ale v její tváři se cosi změnilo.
Dva křišťály se měnily v perly a ty padaly k zemi a ti druzí v nich tančili.
"Co jsi to provedl?" hlesla tiše a já konečně pochopil. Pohlédl jsem na NI, do těch dvou kouzelných křišťálů, ze kterých kanuly bílé perly a padaly dolů k zemi a ty bytosti bez tváří v nich tančily a ještě jednou, naposledy jsem pocítil touhu dotknout se JEJÍCH rtů, ale měl jsem strach, že se promění v mlhavý opar a já s ní. Opustil jsem JI. Opustil jsem zamřížované okno v malém pokoji a až neuvěřitelně obtloustlou sestru. Opustil jsem i to bezvládné tělo přerostlého novorozeněte, které se kdysi honosilo přídomkem mé a vrátil se zpět do toho renesančního domu, abych vytesal další sochu, ale tentokrát s obličejem, aby mi pomohla překonat ten zvláštní pocit duševní prázdnoty, jako by mezi most mezi životem a smrtí, který se mi bez ustání vkrádá do hlavy a dokáže přehlušit vše, co se děje kolem.
(celkem: 4, počet hlasujících: 1)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
shaker83 20.11.2009, 10:37
Chceš psát tučně, kurzívou nebo podtrženě? Použij BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Láska hory přenáší | Ze života hmyzu | Sanctuary | Poslední člověk | Bouře
Klíčová slova
sanctuary | scifi | kineze