„Tak Zdenále, můžu se na tebe spolehnout? Neboj, vyděláš si,“ podával mi mezi dveřmi mého obchůdku ruku Jirka Jerman. Odjakživa měl nervózní tik pod levým okem, ale i pusu od ucha k uchu. Zářil štěstím. V těchto životních etapách byl prostě neodolatelný. Přesto jsem sledoval hlavně ten tik, až mi taky začalo mírně cukat pod okem, jenže pravým.
„To víš, chlap se žení dvakrát, třikrát, maximálně pětkrát za život,“ pokusil se mne Jirka ještě plácnout po zádech, jenže vzhledem ke sto dvaapadesáti centimetrům výšky jeho pěstěná ruka byznysmana pošimrala má záda někde nad ledvinou.
„Jo jo, nedělej si starosti, já vám to odjezdím. Zadarmo! A ty už by ses taky mohl usadit, nebo ti za družičky začnou chodit tvoje vnučky,“ odvětil jsem zvesela, i když se mi ta jeho bůhvíkolikátá svatba právě teď moc nehodila.
„Zdenále, co nadělám, když ty ženský se o mě zrovna perou,“ vrátil se Jirka ze zádveří zase do obchodu a samolibě prohlížel svoji postavičku svůdníka v zrcadle. Fialové sáčko, které na břiše nedopínal, protože by jediný knoflík nevydržel ten tlak pupíku, rifle plísňáky, botky, z nichž vyčuhovaly světlé ponožky. No jo, v něčem mi připomínal Bohúša z filmu Dědictví. Taky nikdy, ať sebebohatší, nezapřel slámu v botách.
Jako téměř geniální matematik exceloval v kroužku Matematika hrou, kam se já ve škole ze zoufalství nad úrovní svých neznalostí přihlásil na doučování. Nikdo s ním nechtěl kamarádit, byl mrňavý a jeho babička už tenkrát za hlubokého socialismu vybírala věci z popelnic do své kárky, aby je vezla přes půl města do baráku, kde jí vše padalo na hlavu.
Párkrát mi dobře poradil s příklady a spřátelili jsme se. Taky na gymplu se mi jeho pomoc ve fyzice a matematice víc než hodila.
„Hele, a vem si zejtra pantofle na přezutí. V mým fáru je koberec čistější než u tebe v obýváku! Tak v devět, Zdenále!“
„Dobrá, ty tvý svatebčany ti do pětice odvozím, ale neříkej mi furt Zdenále, vole,“ hudroval jsem a tlačil ho ze dveří. Do krámu totiž vešli potenciální zákazníci.
Už se mi stalo, že jsem o ně Jirkovou zásluhou přišel. Oba se věnujeme oboru elektro. Postával a naslouchal, co si chtějí koupit, třeba mrazák. Venku na ně počkal, okamžitě jim nabídnul stejné zboží s velkou slevou a ti lidi už se ke mně nikdy nevrátili. Pak, i kdyby měl celou noc být na cestách, sehnal a dovezl tu věc.
Měl na tom minimální zisk, ale blažilo ho, že mne převezl. Jak říkám, svým způsobem geniální kšeftman. Vlastnil sedmnáct živnosťáků na koupi a prodej všeho myslitelného. Smůla, že jsem ho viděl přes výlohu, jak s veškerým nasazením mimiky a gest přemlouvá ty moje bývalé kupce.
Nikdy jsem mu neřekl, že o tom vím.
Zítra se popáté žení. Bere si mladou půvabnou sekretářku. Pokaždé se sotva stačí vyvázat z původního vztahu, než se to další děcko narodí. Dost často přemítám, jestli je fakt génius nebo cvok a co na něm ty pěkný mladý holky vidí.
Párkrát se mě naprosto vážně zeptal, jestli jsem rád, že ho znám. Co by asi dělal, kdybych mu řekl, že mi občas pěkně zahrál na nervy. Jak mě někdy v patnácti ožulil na tuzexových bonech poté, co mi vsugeroval pocit méněcennosti, kterým samotný Jirka očividně nikdy netrpěl - všichni kluci ve třídě mají džínsy a já jediný chodím v tesilkách!
Na odpoledne, kdy jsem i s tou mojí přišel k němu do vily na ohlášenou návštěvu a Jirka se jako nějaký satyr jen ve slipech naháněl po zahradě s polonahou bejvalkou, ani nevím, která v pořadí to byla, se zapomenout nedá... a dalo by se pokračovat, těch zážitků bylo hodně!
Ať tak nebo onak, jsem vlastně opravdu rád, že ho znám. Bez Jirkových pološílených nápadů by totiž všechno plynulo příliš klidně a spořádaně.
Akorát mu raději nikdy nepředstavím své dvě dospívající dcery! Jirku jako zeťáka bych už fakt nepřežil! Jak ho znám, zas by škemral, abych mu na té svatbě dělal taxikáře!
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Bez vědomí | Mravenčí... | Jáchymovská zima | Domek u trati | Velká pardubická