Stojím na břehu moře a pozoruji příboj.
Ozvěny vln, které se po každém pohlazení pláže odrazí od skal a spěchají zpátky k ostatním,
bych poslouchal hodiny.
Vlny občas i počítám, jako to dělal Henri Charriére ve svém Motýlkovi.
Sedmá byla vždycky nejvyšší, a právě ta ho dokázala osvobodit...
Ale už třetí mi smáčela tvář ( bez toho, že bych pocítil změnu ), a co je zvláštní, vůbec nechutnala slaně.
Otevřu oči a snad chvíli nevěřím.
Za oknem kdosi ždíme mraky, a z jejich cárů se prodírá slunce.
Vítr mi svál mokrou záclonu až do polštáře, v obličeji vůně čerstvého, chladivého deště,
co zkrápí pozdní sny, hýčká je a hladí...
Ale ne, k čertu s romantikou.
Tenhle způsob probouzení mi moc nesedí, i když lepší než budík ( dneska to nestihl, parchant ).
Nedávno jsem na jeden viděl reklamu. Měl kolečka, a po prvním zazvonění seskočil se stolku a pelášil pokojem.
Ten chlap ho po čtyřech naháněl, otloukaje si rozespalý hlavu o pelesť, dokud ho nechytil a nezahlušil. „Takhle nikdy nezaspíte”, oznámil pak vesele.
Nechápu, proč se takhle stresovat hned po probuzení, příšerné...
Nejspíš bych při tom zahynul.
Ten zvuk z ulice je nesnesitelný, jako každé mizerné ráno v tomhle městě - pořád si nemůžu zvyknout...
Možná se objeví duha, ještě chvili počkám. Když budu mít kliku, namaluje se právě za oknem v ložnici,
jako minule, i když se málem nevešla mezi paneláky.
Ale nejspíš si hodím polštář přes hlavu a pokusím se vrátit zpátky na svou pláž,
a vůbec mi nebude vadit, že je to jenom jako,
a že moře tady není ani trochu slané...
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Vůně v srdci | Smrákání | Sněhobílo | haiku 6 | kyvadlení