Omně a o Pepovi N.

Život je stejně největší humorista


Autor: me2d , 4.9.2010, Povídky

  

Vzpomněl jsem si na Pepu, bývalého kamaráda a kolegu z Dolní Poustevny. Včera jsem se tak trochu po dlouhé době koukal na televizi. Koukám málokdy a na máloco, při reklamách odbíhám i když mne k tomu nic nenutí, jen ty nemožnosti, kterým se nedá říci "reklama", ale spíše "antireklama". V jedné takové reklamě - a to reklamě na likér Jagermeister - hraje pan Maděrič, poněkud více plnoštíhlý a tak Pepovi podobný, že mám podezření, že jsou jednovaječná dvojčata. Pepa byl a doufám, že stále je prima člověk, pracovitý, veselý, družný. Vééélice rád jí - a je to na něm vidět.

Jednou na obědě v závodní jídelně vyprávěl : v pátek jsme motorákem porazili srnu. Zastavili jsme, s průvodčím jsme ji naložili do služebáku a dovezli do Poustevny. Naložil jsem ji narychlo, že ji v sobotu udělám a v neděli že bude k obědu. V sobotu ji dělám se zeleninou a divokým kořením a jalovcem. Voní to, voní a já zkouším, jestli to bude dost měkké, když to bylo tak málo odleželé. Něco se mi nezdá, a tak dusím další hodinu - a chutnám. Něco se mi nezdá, chutnám tedy z jiného místa. Přece jen to není ono, jako když si to maso pořádně odpočine ! a tak zase musím ochutnat, abych nedal na stůl něco, zač bych se musel stydět. Nakonec se mi to zdálo dobré, chybou ale bylo, že už nebylo co chutnat! V neděli na oběd jsem k štávě ze srnčí kýty uvařil kus hovězího. Bál jsem se, co tomu moje řekne, ale ta povídá : Pepo, musím uznat, že umíš! Obyčejné hovězí, ale štávu si k tomu udělal, že chutná jak ze srnčího...

Tady by klidně povídečka mohla končit, ale to bych vám toho dost zatajil... Nevěděli byste, kde ta má vzpomínka začala.

Tak proč vzpomínám : i já jsem dosti - ehm - no - dužnatý (hle, jak se lze nejrůzněji vyhnout nejpřesnějšímu, ale trochu deklasujícímu termínu tlustý!) - a čím dál častěji mne to mrzí. Mrzelo mne to i před asi patnácti lety a rozhodl jsem se pro radikální řešení. Já mnoho nejím, ale to pivo ! Jen se podívám na očesanou chmelnici, už mám o kilo víc...a já těch chmelnic něco viděl ! Takže - jaká pomoc - budu dělat jako kdyby pivo nebylo nikdy vynalezeno. Aby to mělo nějaký rámec začal jsem s odpivňováním na svůj vlastní svátek ( to jsem vypil poslední pivo a zbytek snad deset kubíků jsem symbolicky vylil do umyvadla, ač mne srdce bolelo). Ale zaťal jsem se - a nepovolil.

Z počátku jsem hubnul před očima - jen co se můj drobný organismus odvodnil, pak už to šlo trochu hůře, i když přece. Za tři týdny jsem shodil něco okolo osmi kilo a to už je vidět. Moje žena z toho měla očividnou radost, snad větší než já. Nechám na Vás, abyste si vymyslili proč. Chtěla kout železo, dokud bylo žhavé a tak asi po těch třech týdnech začala od lesa - že jako existuje dieta, která není drastická a přesto se jí dá zhubnout deset kilo za dva týdny. Nemám představu, čemu se dá říci dieta drastická... Dodnes nevím, jestli to byla euforie, furiantství, nebo selhání druhé signální soustavy, ale já na to přistoupil. Na vajíčkovou dietu ! To bylo vajec ! Ráno tři, v poledne tři, večer tři. Na svačinu půl pomeranče a neslazenou kávu. Odpoledne jablko. V sobotu a neděli zpestření : půl malého vařeného kuřete, samozřejmě bez přílohy, ve středu vařené hovězí, ovšem jen deset deka. Tak jsem (já to vydržel!) za pět týdnů umořil takořka šestnáct kilo. Zde je již na místě zase zapojit Pepu. S Pepou jsem se neviděl celý měsíc. Dlužno podotknout, že jsme pracovali po celých Čechách a to jeden třeba na Chomutovsku a druhý na Havlíčkobrodsku a tak podobně. Po tom měsíci, co jsme se neviděli, jsme jeli v pátek oba do Prahy, každý ovšem z jiné strany. Setkali jsme se v rychlíku až na zpáteční cestě - já do Lovosic, on přes Ústí, Děčín a Rumburk do Dolní Poustevny.

Vstoupil jsem do kupé, pozdravil, Pepa se probral z letargie, které se spánek ve vlaku někdy podobá a polohlasně vykřikl : ty vole, ty si hubenej ! Znělo to jako obžaloba, jako vynesení viny : odrodil ses! Nejsem zrovna slečinka, ale ten výkřik byl tak naléhavý, že jsem zrozpačitěl, jako bych opravdu něco spáchal. Usadil jsem se - pak už začalo věcné rozebrání příčin, prostředků i důsledků onoho hubnutí. Mezi řečí Pepa povzdychl se smutnýma očima: To bych tak potřeboval, ale vůle mi schází! Chytil jsem se toho a začal rovněž kouti žhavé železo, domnívaje se, že je žhavé dostatečně. Než jsem v Lovosicích vystoupil, byl již Pepe rozhodnut, že podstoupí tu strašnou zkoušku, to nelidské odpírání si, muka. Ještě stále jsem byl v hloubi přesvědčen o žhavosti železa mnou kutého. Dali jsme si nazdar, domluvili si "spicha", neboť jsme v pondělí oba jeli týmž rychlíkem zase do naší metropole.

V pondělí jsem vyhledal kupé, kde Pepa doháněl to, o co ho velmi časné vstávání ošidilo, usadil se a čekal, až se Pepa probudí, což většinou bylo na první špatně udržované výhybce, tedy na první výhybce. Ještě měl jedno oko polozavřené a už začal bědovat : to je..,to je.. - no to se snad nedá vydržet. A já ho zase přesvědčoval a utěšoval, že si v Praze nakoupíme tucet vajec a hned si dáme tři z nich, že to potom bude hnedky snesitelnější, no ukecal bych i podvyživenýho - a pořád jsem ještě věřil ve žhavost pátečního železa. Dojeli jsme do Prahy a Pepa šel kamsi s čímsi, já - podle domluvy do bufetu, nakoupit vejce. Koupil, jsem zaplatil vyšel a Pepa nikde. Říkám si - snad je tam fronta, jak už to bývá, když přijede skupina vlaků. Když ale pět minut, pak deset minut bylo pryč začal jsem být nesvůj. Jenže to už Pepa vykračuje po chodníku ke mně a hlásí : tak jsem si dal třicetpět deka ovaru a šest housek a ty jdi se svou dietou do .... a velice přesně a bohužel nespisovně mne nasměroval. Měl jsem vejce na dva dny a pocit, že jsem podcenil teplotu toho železa - sakra!
A jak to skončilo s dietou ? Jak jsem už napsal : šestnáct kilo dole od Jaroslava do konce května. Dvacet kilo zase zpátky od začátku června do konce srpna.

Jo - a na vejce jsem přestal být alergický až loni.

Zatím žádné hodnocení

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře