Neuvěřitelné štěstí

O dívce z dětského domova, která chtěla vzít život do vlastních rukou, ale osud si přál něco jiného :))


Autor: Mona, 10.6.2006, Povídky

  

„Už toho mám dost. Ty knížky jsou moje a nikdo mi je nebude brát. Rozuměli jste?“ zařvala Karča na celý dětský domov a bouchla dveřmi svého pokoje. Za chvíli se ozvalo zaklepání. „Můžu dál?“ to byla Veronika, jedna z vychovatelek, která se starala o Karolínu. Přišla do dětského domova před 6 lety a natolik se jí zde zalíbilo, že už neměla to srdce odejít. Rok po jejím nástupu přivezli do domova 9-ti letou holčičku Karolínku, kterou týrala vlastní matka. Otec, ten ji nadevše miloval, ale matka jí opovrhovala už od doby, kdy se narodila. Když bylo Karolínce 8 let, zemřel jí táta a tím pro ní začalo drsné období. Matka, která jí od narození ubližovala pouze slovně, přešla k fyzickému násilí. Až po roce týrání si Karolínina stavu všimla učitelka ve škole. Ihned to ohlásila na policii a Karolínku do 14–ti dnů převezli do dětského domova, kde žije doteď.
„Karčo, můžu dovnitř?“ zopakovala Veronika svou otázku neboť na první nedostala odpověď. Karča seděla s nohama pod bradou na posteli a naštvaně křikla: „Ne, nemůžeš a už mě neotravujte!“ Tento týden to bylo už potřetí, kdy si mladší děti bez dovolení půjčily z Karčina pokoje knížky. Knihy byly pro Karču něčím svatým, dostávala je od tatínka, ještě když byla malá, a tak nebylo divu, že je nechtěla nikomu půjčovat.
Dveře se s vrzáním otevřely a vešla Veronika, vůbec nebrala v úvahu, co jí Karča řekla, sedla si vedle ní a objala ji kolem pasu. „Karčo, vím, co pro tebe ty knihy znamenají. Ale přece je můžeš ostatním půjčit.“ „Ne, to teda nemůžu, jsou moje a nikomu je dávat nebudu.“ odvětila stále naštvaně Karča. Veronika vzdychla a pokračovala dál „Já jsem neříkala DÁT,ale PŮJČIT, však oni ti ty knížky nezničí. Nemohla by sis to rozmyslet? Jakmile si jim je vzala, začaly vřískat a nechtějí přestat.“ „Máš pravdu,to bych nemohla, ať si vřískaj dál a ty běž pryč, musím se učit.“ Veronika vstala, zakývala hlavou, že to nechápe a odešla. Kdyby nebyla jen tak tvrdohlavá, říkala si pro sebe. Když přišla, byla taková zakřiknutá, ale po oslavě svých desátých narozenin, dostala vlastní pokoj a celá se změnila. Začala se chovat rozpustile a tvrdohlavě. Její sociální pracovnice byla na pokraji zhroucení. Tři měsíce po jejích desátých narozeninách se objevil mladý pár, který nemohl mít děti a rozhodl se pro adopci. Podle fotek si vybrali Karču, už v desíti letech měla husté, dlouhé kudrnaté rusé vlasy, obrovské zelené oči a zkroucené černé řasy. Dohodli se, že si ji vezmou na víkend;když ji v neděli přiváželi, byli pevně rozhodnuti, že si místo dítěte pořídí raději psa. Během následujících 4 let se o Karolínu zajímalo spoustu bezdětných párů, ale při bližším seznámení to vzdali.
Karča seděla na posteli a zlobila se sama na sebe. Její výbuch byl naprosto z jiné příčiny, než si mysleli ostatní. Sice ji naštvalo, že si Anička s Milanem dovolili vlézt do jejího pokoje a bez dovolení si půjčili knihy, ale více, mnohem více jí rozrušili události ve škole. Když šla do páté třídy, objevila se ve škole nová učitelka angličtiny. Bylo jí 30 let a Karča si jí velice oblíbila, proto se také změnilo její chování. Andrea Malinová, tak se nová učitelka jmenovala, učila Karču 4 roky od 5.třídy, ale teď, když šla Karolína do devítky (celé prázdniny se těšila na svou učitelku), slečna učitelka Malinová ve škole nebyla. Karča si zprvu myslela, že je nemocná, ale pak se dozvěděla, že slečna Andrea odešla a ani neuvedla důvod. Byla na ni strašně naštvaná. Její odchod brala jako zradu. „Co budu dělat?“ říkala si pro sebe „Slečna Andrea byla jediná osoba po tatínkovi, kterou jsem měla doopravdy ráda.“ Najednou prudce vyskočila z postele a řekla: „Zapomenu na ni, když mohla ona na mě, tak můžu i já na ni.“ Vzala z knihovničky 2 knížky, ty které před necelými deseti minutami zabavila dětem a šla jim je dolů zanést. V herně bylo jako vždy rušno. Kazeťák hrál na plné pecky, televize taktéž, děti se tu honili, pokřikovali na sebe, tančili, dívali se na televizi a Anička s Milanem stále ještě vřískali. Karča k nim přistoupila a podala jim knížky: „Tady to máte, ale příště se zeptáte!“ „Ano“, ozvalo se dvojhlasně a dvě hlavy se ponořily do říše fantazie. Karča si to namířila do kanceláře ředitelky. Sice zaklepala, ale už nečekala na vyzvání a vtrhla dovnitř. „Musím s váma mluvit.“ Tmavovlasá žena středního věku se pousmála a promluvila neobvykle uklidňujícím hlasem: „Jen se posaď, tady jsi vždy vítána,“ Karča poslechla a posadila se do semišového křesla. „Mám pro tebe zprávu, která tě určitě nepotěší, ale promluvit sis přišla ty, tak povídej; jaký máš problém?“ vyzvala Karču. Ta ani nezaváhala a řekla: „Chci rodiče, sice jsem prohlašovala, že chci zůstat tady, ale rozmyslela jsem si to. Můžete to zařídit?“ Ředitelka na ni zprvu koukala vyjeveně, poté udiveně a nakonec se zasmála: „Karolíno, jseš si jistá, co chceš? Může to ovlivnit celý tvůj budoucí život!“ zeptala se ředitelka a pozorovala Karču, jakým způsobem zareaguje. Ta se tvářila rozhodně a jasně odpověděla: „Chci rodiče a co nejdřív, jediná podmínka je, aby nebyli starší než 40 let.“ Ředitelka ještě pořád nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela, ale pak řekla: „Možná se ti to bude zdát neuvěřitelné, ale před týdnem jsem mluvila s jednou slečnou, může jí být tak 35 let, a ta se o tebe zajímala. Moc by si přála být tvou matkou, jde jen o to, jestli budeš souhlasit.“ Karča bez jakéhokoli zaváhání pronesla : „Souhlasím, kdy si pro mě přijde?“ „Zařídím, aby to bylo co nejdříve, teď už ,můžeš jít.“ „Naschle“, rozloučila se Karča a zavřela za sebou dveře. Jakmile Karolína odešla, ředitelka se dala do zařizování. Obvolala budoucí matku, sociální úřad i agenturu, která se starala o adopci dětí v co nejrychlejším čase. Do hodiny věděla, že za 14 dní si pro Karolínku přijede matka a sestra její budoucí maminky.
Po 14 dnech…
„Kdo má moje knížky? Neviděl někdo můj fialový balón? A kde mám polštář? Nevzal mi někdo můj medvědí polštář?“ Karča si už od včerejšího dne balila věci, stále něco nemohla najít a byla moc nervózní. Přesně v jednu si pro ni mají přijet. Karča byla šťastná, ale taky se hodně bála. Když poobědvala a blížila se hodina H, šla naposledy do svého pokoje. Sedla si na postel a vzpomínala na necelých uplynulých 6 let, které tady prožila. Na karnevaly, vodní bitky, narozeninové oslavy, nedělní výlety, Vánoce, na to vše měla nádherné vzpomínky a odnášela si s sebou i hromadu fotek. Najednou uslyšela zatroubení auta. „Ahoj můj pokoji, mám tě ráda,“ řekla a běžela dolů po schodech. V hale stály dvě ženy,obě měly delší medové vlasy a veselý úsměv, jedna byla starší a druhá vyšší. „Dobrý den,“ pozdravila a popošla k nim. „Ahoj, já budu tvá teta,“ ujala se slova ta mladší a vyšší, „a tohle bude tvá babička.“ Její nová babička k ní přistoupila objala jí. „Jsi moc hezké děvče, Karolínko. Doufám, že spolu budeme dobře vycházet.“ „Určitě…jste moc prima.“odvětila Karča a loučila se se všemi dětmi a vychovatelkami. Všichni jí popřáli hodně štěstí a Veronika jí dala malého plyšového medvídka: „Bude se mi po tobě stýskat,“ řekla a dala Karče pusu na rozloučenou. „Tak jdeme?“ zeptala se Karčina teta a všechny tři šly k autu. „Mám si sednout dozadu, teto?“ „Jo, ale neříkej mi teto, jsem Sabina.“ „Tak fajn, Sabi“ řekla Karča a uvelebila se na zadním sedadle. Auto se rozjelo a babička se začala Karči ptát : „Už se těšíš na maminku?“ „Jo, ale ani nevím, jak se jmenuje.“ „Však ona ti to řekne sama. Co nejraději jíš?“ „Žampiónovou pizzu a taky čokoládu.“ Babička se usmála a pokračovala: „Ty máš ráda knížky, že?“ „Ano, moc, mám jich spoustu od tatínka.“ „Tak to se ti bude líbit můj dárek.“ „Nemusela jste mi kupovat dárek.“ Od volantu se ozvala Sabina: „To moje sestra nevěděla, máš jich doma celou kupu a ode mě samozřejmě taky.“ „A proč pro mě vlastně nepřijela?“ zeptala se Karča, aby zakryla, jak se červená, protože to, že jí koupily dárky ji moc potěšilo. Babička se ujala odpovědi: „Ona chtěla, aby to bylo překvapení, Karolínko.“ A teta Sabina dodala: „Už se na tebe ale moc těší, pořád o tobě povídá.“ Auto zastavilo před hezkým domkem. „Tak vystupovat, konečná,“ křikla Sabina. Všechny tři vystoupily a babička už odemykala dveře. „Drahoušku, jsme tady, pojď se na tu berušku podívat!“ zavolala do domu. Vešly dovnitř, zuly se a šly do obýváku. „No tak, ségra kde si?“ ozvala se Sabina, zvědavá, jak Karča zareaguje až uvidí svou novou maminku. Karča zvědavě koukala ke dveřím, které vedly dál do domu, když se v nich najednou objevila důvěrně známá osoba. Karolíně se objevily mžitky před očima, zalapala po dechu a sesula se k zemi – omdlela. Ta žena, nebyl nikdo jiný než Karčina drahá učitelka – Andrea Malinová. Ani jedna z dospělých žen nemohla tušit, co se Karče prohnalo hlavou před tím,než omdlela. „Milovaná a zároveň nenáviděná osoba se stala její matkou“. Všechny tři k ní přiskočily, zvedly jí a odnesly do pokoje, kde jí položily na postel. „Andy, vůbec by mě nenapadlo, že takhle zareaguje,“ ozvala se do ticha Sabina. „To mě taky ne,“ odpověděla jí Andrea. „Co budeme dělat?“ zeptala se nešťastně babička. „Nechte mě s ní o samotě, až se probere, určitě bude v šoku,“ řekla Andrea a Sabina s babičkou odešly do kuchyně. Andy poplácala Karču po tvářích a ta se po chvíli probrala. „To snad není pravda,“ vydechla a po tvářích jí začaly stékat slzy. Andrea se na ní něžně usmála, utřela jí vlhké tváře a řekla: „Mám tě moc ráda, Karolínko,chtěla jsem být tvou mámou, a tak jsem musela přestoupit na jinou školu. Odpustíš mi to? Chci být tvá máma, nikoho nemám ráda, tak jako tebe.“ Teď už plakala i Andy. Karča se pod uslzeným obličejem usmála a řekla: „Chci abys byla má máma.“ Andrea Karolínku objala a ta zašeptala: „Mám tě moc ráda, mami.“

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 8x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Ixtlan 21.5.2007, 23:15

Ahoj Moni, rád bych ti vyjádřil svůj obdiv. Tvé příběhy mají podmanivé kouzlo. Jsou niterné, křehce a hluboce lidské, a vtiskávají se hluboko do srdce, že nemohu než podlehnout a nechat se jimi unášet na vlnách emocí bez jediného rušivého momentu vstříc zatím neprožitému dobrodružství v očekávání, jak to dopadne...a nikdy mne nezklameš. Tvůj vypravěčský um bere dech a já jsem pokaždé dojatý až k slzám.
Nevím, zda se mýlím, když si domýšlím, že máš dneska svátek, a tak si ti dovoluju na poslední chvilku v tuhle pozdní hodinu přát všechno nejkrásnější, aby se ti splnilo to, po čem nejvíc toužíš, a aby ti můza vdechla svými polibky inspiraci k napsání dalších brilantních příhod, které jsem tu měl to velké potěšení od tebe číst. Měj se hezky )


kvalitní komentář (0)

Reaguj >>