I.
Několik domků na kopci spojovalo s městečkem šedesát schodů. Pozdně kvetoucí břečťan jim vytvářel zleva dřevnatý límec. Léto přechází v podzim, pomyslela si Věra.
Postávala nad schody s mobilem v ruce. Za chvíli by neznámý měl přijít. Hovořili spolu dosud jen telefonicky. Jak asi může vypadat člověk, o kterém se říká, že je mystik? Kdo vlastně je mystik, někdo, kdo odhaluje tajemství? V duchu se pousmála. Potom by mohl být mužem na svém místě. S ezoterickou nebo náboženskou filosofií však dosud neměla tu čest.
Červená barva její vesty pobízela včely a vosy v rozkmitaných skupinkách kolem keřů k podrážděným výbojům.
Poodstoupila dál od nebezpečného hmyzího hemžení.
Zahlédla člověka v lesnickém obleku. Že by to byl on? Zkusmo zamávala. Postava v zeleném stoupala po betonových stupních směrem k ní a přes krempu kloboučku jí ještě nebylo pořádně vidět do obličeje.
Bzučení roje umlklo. Z ničeho nic všechny ty včely, a byly jich snad stovky, zalétly do hloubi hustého plotu. Jako by uvolňovaly nově příchozímu cestu. Věra to překvapeně pozorovala. Uslyšela sípavý dech podsaditého človíčka, zřejmě neuvyklého chůzi do prudkého kopce. Najednou stál vedle ní.
„Hánová,“ řekla trochu rozpačitě. Vyndal pečlivě vyžehlený kapesník. Otřel jím nejprve čelo nad očima, které zářily jako modrošedé led lampy, a plošku dlaně. Přijal její ruku a pevně stiskl.
„Mysliveček, těší mne. Ty schody vedou až do nebe?“
Tak tady platí „nomen omen“ - pousmála se a vedla „mystika“ po cestě k domku.
II.
Asi před měsícem Věru vzbudilo manželovo drmolení:
„Věr-ko,Věr-ko, po-moc, po-moc.“
Ačkoli se za oknem právě rozednívalo, rozespale zmáčkla vypínač lampy a naklonila se k manželovi. Něco se mu zdálo? Ležel, oči dokořán, a mumlal pár slov stále dokola. Musela dát ucho až k jeho ústům, aby porozuměla.
„Co se děje, Petře?“
„Ru-ka! Ne-mů-žu s ní hý-bat!“
Zvedla jeho ruku, a zase pustila – byla bez vlády. Petrovi se řinul pot snad ze všech pórů obličeje.
Asi budu muset zavolat záchranku, snad nedostal mozkovou mrtvici! Muž železného zdraví?
Petr nečekaně zvedl ještě před chvilkou bezvládnou ruku a roztřeseně uchopil její dlaň. Tonoucí, který se drží vratké bóje. Když se po chvíli na posteli posadil, podestlala mu pod záda polštáře. Plynulá řeč se mu naštěstí vracela.
Ukázal do nohou manželské postele:
„Byli tady, Věro, už pár nocí za sebou. Dnes mi určitě šlo o život. Podvědomě jsem věděl, že když se podaří vzbudit tě, nechají mne být.“
„O kom to probůh mluvíš? Nikdo tady není, jen my dva!“
Začínala pochybovat, jestli dobře chápe, co racionálně založený manžel najednou povídá.
Vzal ze stolku hrnek s vodou a hltavě se napil.
„Těžko se to vysvětluje, Věrko. Vždycky jsem spával jako dudek. Teď se v noci občas vzbudím a připadá mi, vlastně to vím, že kolem postele stojí stíny lidí. Mají hnědé hábity, přes obličej kápi. Nahlas nic nevysloví, přesto mluví - nějak jinak, než je běžné. Tuším, že jsou dávno mrtví. Asi nějaké přeludy, ale mají nade mnou moc. Dokáží člověka znehybnit a možná i udusit, aniž by se dotkli těla. Jde z nich chlad.“
Věra nevěděla, co na to říct. Najednou měla husí kůži po celém těle. Co když je na vině způsob života, jakým Petr poslední roky žije?
Tu noc už neusnuli. Drželi se přes pelest dvojlože pevně za ruce a vystrašeně koukali, jestli se někde něco nešustne. Mlčeli. Neznámá hrozba je sblížila.
III.
Klobouk pana Myslivečka přistál na věšáku. Jeho majitel seděl v kuchyni u stolu, míchal slazené kafe a naslouchal Věře. Jak se bojí usnout a ráno ji svírá úzkost, než se přesvědčí, že je manžel živ a zdráv.
„Kde je váš manžel teď?“ Upřel na ni pronikavý pohled.
Zrudla. Nerada lhala. Jako pokaždé seděl Petr právě teď v hospodě s kumpány z mokré čtvrti. Věděl, že je navštíví ten „léčitel“, a ani on mu nestál za brzký příchod domů. Naopak, ještě se Věře divil, proč ho k nim pozvala, nějakého šarlatána! Poslední dobou měl od nočních můr klid a rychle mu otrnulo. Nestál o to s někým takovým se setkat a probírat své problémy.
„Asi se stavil po práci na jedno, ale určitě brzy přijde.“
„Kdo bydlí tady v okolí? Máte sousedy?“
„Přímé vlastně ne. Další domky jsou až v ulici, odkud jste přišel. Skoro s nikým se tady neznám, a naopak manžel s každým. Jako řemeslník je ustavičně mezi lidmi.“
Dopil kafe. Vyšli na zápraží. Podsaditý muž v mysliveckém se opřel o zábradlí a díval se dolů na podzimní Vltavu. Proud loděk nebral konce a teplý vítr co chvíli přinesl výkřiky pozdravů od splavu až k nim na kopec. Otočil se k Věře:
„Paní, existují nešťastná stvoření, která nemohou po smrti najít své místo. Vysávají jako duchovní upíři sílu a zdraví z některých „oslabených“ lidí. Tento jev popisoval například už Rudolf Steiner. Hybatelem může být třeba závist ostatních. Podnikáte, jste relativně mladí, máte hezkou rodinu. Proto jsem se ptal, jak vycházíte se sousedy. No, nebudu vám s tím dál plést hlavu.“
Prošel se sám kolem celého domu.
„Udělal jsem tady jisté úkony, aby vám už dali pokoj. Teď to bude záležet jen na manželovi, tyhle záležitosti bývají karmickým důsledkem vlastních činů,“ mluvil nevýrazným hlasem bez jakýchkoli emocí.
„Paní, spěchám, za dvacet minut jede autobus do Kaplice. Myslím, že muž bude mít pokoj. Pokud si začne víc vážit lidí, kterým doteď svým chováním ubližoval, i sám sebe. Že ho zdravím a ať si tuhle radu vezme k srdci.“
Za návštěvu si nic nevzal.
Jak jen to dělá, napadlo dnes podruhé Věru, která ho vyprovázela. Roj bzučících včel mu šel z cesty jako prve.
Rozloučili se a chvíli poté myslivecký klobouček pana Myslivečka zmizel mezi lidmi dole v ulici.
Vrátila se domů a usedla ke studené kávě, kterou bůhvíproč začala míchat. Ačkoli „mystik“ odešel teprve před chvilkou, nedokázala by popsat jeho obličej. Mezi lidmi by ho už nepoznala.
Snad ani neměl tvář. Vybavila si jen ty modrošedé oči.
Petr se vrátil trochu v náladě, a tak mu mystikův vzkaz pověděla druhý den. Zasmál se a řekl něco v tom smyslu, ať si pan Mysliveček strčí svou radu za klobouk. Pivo a kamarády si vzít nenechá, o rodinu se stará dobře a hospody jsou denně plné lidí. Tak jakýpak „oslabení“? Přece je v nejlepších letech!
IV.
O měsíc později šla Věra navštívit Petra do špitálu. Byl čerstvě po plastice kotníku.
Slavili s celou partou čísi narozeniny na chatě u Lipna, kde nesměl chybět. Opil se tak, že usnul venku u ohně. Nebylo by to nic divného – dřímalo jich tam víc, ale on strčil v alkoholovém opojení nohu do žhavých uhlíků. Bolest necítil. Když se probral, měl koženou botu přiškvařenou ke kůži na noze.
Ležel na pooperačním pokoji. Byl tam sám. Vypadal hodně přepadle.
„Ahoj, marode, hledala jsem tě na oddělení, a ty jsi ještě tady. Co noha?“ políbila Petra na bledé čelo.
„Špatně se mi mluví, asi po narkóze. Jsi hodná, Věrko, že jsi přišla,“ řekl podivně přiškrceným hlasem. Kam se poděl ten sebevědomý frajer, jak ho znala?
„Kdy tě pustí, už doktor něco říkal?“
„Dnes tady nade mnou stáli kolem dokola s primářem v čele. Vyptával se, jestli si pamatuju něco z operace. Tvářili se nějak divně a pak mi řekli, že jsem měl na sále zástavu srdce a museli mne křísit. Raději mne ještě nechali tady.“
„A vybavil sis něco?“ Věra si přitáhla židli blíž k posteli. Drželi se s Petrem za ruce, cítila, jak se chvěje.
„Hned jak jsem se probral z narkózy, vzpomněl jsem si do detailu, co se dělo na sále. Já jsem je totiž viděl, jak mi berou kousek kůže ze stehna a přišívají na kotník.“
„Jak – viděl?“
„Shlížel jsem na ně snad ze stropu, ještě nad těmi jejich světly. Kolem stolu byli doktoři v bílých pláštích. V kruhu za nimi stály zas ty přeludy ze sna – ti v hnědých kápích, ale doktoři je neviděli. Pak někdo v bílém něco volal a všichni začali pobíhat. V ten moment mě od stropu táhl silný magnet někam pryč, úplně pryč. Zdola z toho chumlu mi najednou kdosi podal ruku. Pomohla mi dostat se zase na operační stůl. Byla jsi to ty, Věrko. Jsem si jistý,“ a políbil její ruku. Nemohla se vzpamatovat z údivu.
„Nedávno, když měl přijít ten léčitel, jsi říkal, že na tyhle věci nevěříš, a teď tohle?“
„Byl jsem blázen. Ubližoval jsem ve své zaslepenosti tobě i dětem. Odpustíš mi někdy?“
Smutně se na Věru usmál. V očích měl úzkost, ale viděla v nich i něco ze„starého Petra“, čím si ji před lety získal. Přikývla, ale zároveň tušila, že tak jednoduché to nebude. Čeká je nesnadná cesta zpět k sobě.
Celou cestu z nemocnice šla zamyšlená. Keře břečťanu kolem schodiště byly odkvetlé. Pomalu aby nakupovala dárky. Přistihla se, jak moc se po letech zase těší na Vánoce. Napadlo ji, aby zavolala tomu svému mystikovi. Chtěla poděkovat a říct, že na jeho slova došlo. Když vytočila jeho číslo, slyšela jen opakované - volané číslo neexistuje.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Zatím žádné komentáře
Z temnot | Vily | Z deníku řemeslníka | Dlouhé zimní stíny | Cizí kocour