Přišel...
On vážně přišel! A já jsem najednou ve své náruči držela gigantickou kytici rudých růží, zdobenou perlami.
Stiskl mi ruku na pozdrav... (nebyl to jen tak ledajaký stisk ruky, když vám nějaký tupec potřese rukou, div vám nezláme všechny články prstů.)
Byl laděný elegantní něžností. Jeho dlaň byla teplá, ale zároveň působila rozpačitě. Ten vteřinový okamžik byl vzrušivě okouzlující...
Naše oči se střetly jako když se srazí dva samurajské meče nitrem.
Mluvili jsme zcela o běžných všedních věcech až rázem přišla otázka...
„Přijmete pozvání na skleničku?“ Oči jsem sklopila k zemi jako gesto souhlasu.
„Večer v šest, hotel Le Meurice, vinárna.“ Opět mne při odchodu jeho teplá dlaň pohladila a najednou byl fuč. Cestou domů jsem přemýšlela, zda se mi to nezdálo, ale myšlenky na šestou hodinu mne přepadávaly natolik, že sotva jsem došla domů už jsem začala s přípravami.
Přivoněla jsem k rudým růžím, dala je do vázy a postavila na okno...
Do večera jsem měla spoustu času, ale nervozita brala za své. Ručičky hodin řídily můj krok...
Udělala jsem ze sebe dámu a vyšla si procházkovým krokem do centra Paříže k hotelovým dveřím...
Cestou mne podzimní vlahý větřík úplně zklidnil, byla jsem svá.
Najednou jsem stála před vchodem, dveře se za mnou zavřely a já šla pomalými krůčky dlouhé chodby do vinárny.
Už tam seděl... Vstoupila jsem dovnitř a začala jsem se usmívat. „Vítám Tě!“ pronesl a něžně mi políbil ruku. S úsměvem jsem mu odvětila na přivítanou.
Než jsem se stačila posadit, byl u mě barman. „Vaše přání, madam?“ Měla jsem tak skvělou hravou náladu, že jsem si troufla zašpásovat.
„Dech mrtvé milenky“ pronesla jsem klidným slovem, stále s úsměvem. Oba v tu chvíli na mě vytřeštily oči. V duchu jsem se bavila. „Nemáte? Nevadí... Dám si tedy vinný střik... “
V momentě jsem byla obsloužena a mohla se věnovat svému svůdníkovi. Celým večerem nás provázela báječná romantická nálada u plápolajících svíček a příjemně klidné hudby, kterou doplňovaly jeho nádherná slova...
„Musím si zavolat a na okamžik se vzdálit“ řekl přívětivým hlasem a vtiskl mi do ruky papírek.
Než jsem se za ním ohlédla kam má namířeno, byl opět fuč.
Přeskládaný kousek papírku jsem se zvědavostí rozpačitě otevírala.
Pokoj č. 1000, klíče dostaneš na recepci. Četla jsem to nejméně pětkrát než jsem vstala s odhodláním jít si pro ně.
Paní recepční byla vlídná, podala mi kartu a nasměrovala k výtahu s vysvětlením, kde se pokoj nachází. Poděkovala jsem a razila si cestu. Výtah mě vyvezl až do posledního patra. Z dálky na mě svítilo ba i vítalo číslo 1000. S opatrností jsem otevřela dveře a najednou jako bych se ocitla někde jinde...
Byla jsem v úžasu...
Malý podkrovní pokoj, zelenkavě laděný působil na mé oči příznivě. Zavřela jsem dveře. Rozhlížela jsem se po tom útulném pokojíčku a náhle můj zrak zůstal viset na velké dvojposteli, kde byla položena kytice rudých růží...
Takové mám doma ve váze, od něho... Nechala jsem se slastně unášet a ani jsem nepostřehla kolik uběhlo času... V tom někdo zaklepal... Úplně jsem sebou škubla, ale šla jsem otevřít.
Přišel...
V ruce láhev šampaňského a dvě skleničky.
„Už jsem u Tebe, omlouvám se za zdržení.“ řekl tak vlídně, že mi to vůbec nevadilo.
Najednou byl v koupelně a začal napouštět vodu do veliké rohové vany, která místnost vyplňovala přinejmenším z poloviny.
Začala jsem se podílet... Odšroubovala jsem lahvičku s vonným olejíčkem a přilívala k proudící vodě. Oba jsme se smáli, povídali si a nedbali na čas. Poděkovala jsem mu za květiny a políbila ho na tvář, krásně voněl. Dívala jsem se na něj se zasněnýma očima jak kolem mě poletuje a začala trhat plátky růží do vany, pohladil mě...
Za hukotu tekoucí vody jsem se začala svlékat, pomalu rozepínat knoflíčky u blůzky a sledovala jeho snědé oči. Byly uhrančivé a stále držely směr na mé odhalující se tělo. Zůstala jsem před ním oděna do nahoty. „Jsi krásná, jsi nádherná.“ tato slova mi proplouvala v uších.
„Pojď se mnou mezi natrhané růže.“ pronesla jsem a nabídla mu ruku. Skončili jsme v té romantické lázni zahleděni do sebe, drželi jsme skleničky a veselili se.
Už jsem to nevydržela a tichým hláskem jsem špitla: „Chci se s Tebou milovat...“ Nic neříkal, lehce mi přetřel zbytek pěny z mého těla vzal mě do náruče a odnesl ještě mokrou do veliké postele.
„Jsi sladká“ zašeptal u mé hlavy a najednou jsem cítila jak naše těla splývají. Jeho ruce jsem měla všude, byl fascinující a zároveň tak tajemný. Promilovali jsme celou noc a on byl předností mých myšlenek. Někdy k ránu jsem vyčerpáním usnula.
Probudila jsem se kolem jedenácté hodiny, otočila se na bok a vedle mě nikdo! Ztratila jsem sladký výraz v obličeji. Kde může být, problesklo mi hlavou. Vysoukala jsem se zpod peřin a šla se chystat k odchodu. Najednou jsem na stole zahlédla složený kousek papírku. Rozbalila jsem ho a na něm stálo: „Miluji charismatické ženy!“ vůbec nic jsem nepochopila... Na recepci jsem vrátila kartu a odebrala jsem se pryč.
Radovánky skončily, vrátila jsem se domů, ale celé dny mě užíralo pomyšlení na jednoho člověka. Nedokázala jsem si odpovědět PROČ...
Uběhlo pár týdnů a já se navrátila do povinností všedních dnů. Jednoho pondělí přinesla kolegyně v práci noviny a začala polohlasně číst novinky.
„Hele, poslouchej, včera se někdo zastřelil v hotelu Le Meurice, v pokoji č. 1000, tam jsi nedávno byla, že?“ Krve by se ve mně nedořezal jak vyslovila tuto větu. Jen jsem ji kývla na souhlas a už jsem zbývající části jejich vět neposlouchala, ani jsem je nechtěla vědět.
Chtěla jsem si své vzpomínky uchovat na lásku... Na lásku, na kterou se NEZAPOMÍNÁ...
***
Uběhlo pár let. Vdala jsem se a se svým mužem jsem žila bezstarostný život. Milovala jsem ho. Jednou jsme se domluvili, že si vyjdeme i s jeho dlouholetým kamarádem na skleničku. Byla jsem pro. Přes den mi zavolal a sdělil: „Miláčku, sejdeme se v hotelu Le Meurice, ve vinárně, buď tam už kolem šesté.“ Úplně jsem ztuhla, jeho virtuální polibek poslaný do telefonního sluchátka mne minul. Znovu se mi vybavily vzpomínky na uhrančivého muže, který mě před lety okouzlil.
„Ale což...“ pronesla jsem tiše a večerem jsem se už nezabývala.
Šestá se blížila mílovými kroky. Oblékla jsem se a šla čekat manžela na naše smluvené místo.
Vešla jsem do hotelu a chtěla si to namířit do vinárny. V polovině chodby mě však mé kroky svedly k recepci. „Prosím vás... pokoj číslo 1000?“ nedalo mi to...
„Pokoj číslo 1000 jsme před léty zrušili kvůli tragédii, co se tady přihodila.“ vlídně mi odpověděla. „Promiňte, nevěděla jsem. Roky jsem tady nebyla.“ pronesla jsem a odkráčela do vinárny.
Posadila jsem se a vyčkávala příchodu mého muže i jeho kamaráda. Přišli včas, byli jsme obslouženi a já se stále rozhlížela po onom místě, kde kdysi...
Neregistrovala jsem jejich rozhovor plný práce. Oči se mi zastavily na informační tabulce. Dnes se tančí, dámy a pánové. Vyzvěte své protějšky! Pousmála jsem se.
„Miláčku, promiň, že Tě ruším ve Tvé práci, půjdeme si zatančit?“ Zašeptala jsem mému muži do ucha. „Máme něco rozjednané, snad za chvíli.“ potvrdil mou předtuchu manžel.
Zvedla jsem se s tím, že jdu konverzovat k baru. „Ovšem, lásko“ usmál se na mě.
Posadila jsem se na barovou židličku k jednomu šarmantnímu, prošedivělému muži a snažila se navázat rozhovor. „Neruším? Smím si k vám přisednout?“ „Samozřejmě, krásná paní“ sdělil mi a najednou jsme se zapovídali. Čas mi rychle uběhl. Sem tam po očku jsem sledovala mého chotě jak stále ještě slovně pracuje. „Nezatančil byste si?“ prohodila jsem tuto větu mému společníku vedle mne. „Bude mi ctí tančit s tak krásnou ženou jako jste vy.“ A odebrali jsme se na parket. S mým mužem to ani nehlo, bavili jsme se každý po svém. Najednou jsem se cítila šťastně, tak jako před léty. Ten hotel má zřejmě nějaké kouzlo, to není možné, pořád se mi honilo hlavou.
Můj tanečník byl nepřekonatelný, měl ladné pohyby a pevný stisk, který mi nedovolil, abych upadla. Strávila jsem s ním asi hodinu či dvě krásného tance. „Musím se už rozloučit, mám povinnosti. Rád jsem vás poznal.“ „I mě bylo potěšením .“ odpověděla jsem mu. Odcházel, stiskl mi mou ruku a já jsem zachytila kousek papírku. Upřeně jsem se zadívala jak je složený, ještě jsem se ohlédla za mým společníkem, ale byl fuč.
„Miluji charismatické ženy.“ tato tři slova jsem měla náhle před sebou. Viděla jsem svou nezapomenutelnou lásku. Z očí mi začaly téct slzy...
Psal se rok 1983, Paris, hotel Le Meurice...
(celkem: 26, počet hlasujících: 6)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
kvalitní komentář (0)
kvalitní komentář (0)
kvalitní komentář (0)
Máš v povídce několik velmi povedených obratů a děj je taky strhující... jen mi zezačátku vadil mírně "sekaný" styl, ale to je jen třešnička na dortu kvalitní komentář (0)
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Siesta | Smrt něhy | Křišťálová čerň | Tulák po hvězdách | Žena dvou tváří