Jen pryč - 6. část

Hodně dlouho jsem se rozhodovala, zda-li tuto povídku zveřejnit, či nikoli. Je to poměrně děsivý příběh mé velmi dobré kamarádky, který se opravdu stal. Sice vypadá jako vytržený z pořadu "Věřte - nevěřte", ale hlavní linie příběhu není pozměněna. Samozřejmě jména, místa a trochu i časy jsem v rámci utajení kamarádčiny totožnosti upravila. První čtenářkou byla ona. Schválila mi to, a tak jdu s kůží na trh. Jelikož vše nešlo sepsat na několik řádků, je povídka delší. Proto jsem ji rozdělila do několika částí, které budu zveřejňovat průběžně.


Autor: Deneir , 9.7.2009, Povídky

  

„Za-bil? Já?“ nevěřil svým uším. „Copak já mám tolik síly, abych přepral tátu?“
„Do zad. Když na mě... Nechápu, že si to nepamatuješ.“
„Takže on, táta, on je ... mrtvý?“
„Ano.“
Chlapec pomalu procital. Já jsem zabil tátu? Zabil tátu! Čekal na reakci organismu, ale ta se jaksi opomněla dostavit. Proč jen necítím lítost, smutek, proč nebrečím? Už nemám otce. Už není. Jsem svobodný, můžu si dělat, co chci. Jsem, jsem ...vrah?!
Hoch se roztřásl.
„Kamí,je to opravdu pravda? Já jsem vrah?“
„Bránil jsi mě, určitě bys to jinak neudělal,“ chlácholila ho.
Vplul do hlubin svého mozku. Nad čím přemýšlel by neuhádl ani nejlepší psycholog.

„Kam to tedy jdeme?“ ozval se za okamžik.
„Kamkoli.“
„Oni mě zavřou, já nechci do vězení, Kamí. Já jsem ho zabil. Já...“ rozbrečel se náhle úplně nekontrolovatelně.
Objala ho a tišila. Jako už tolikrát v životě. Bylo i nebylo to jiné.
„Musíme najít nějaký úkryt. Než se to trochu uklidní. Mám peníze. Schováme se. Neboj, já tě nedám.“
Zvolna kráčeli po okrajové části vylidněné Prahy. Filip ještě dlouho tiše plakal.
Za jiných okolností by se nejspíše zbláznili strachem. Dnes ne. Hlavy měli natolik zaneprázdněné, že už jim na obavy nezbylo místo. Procházeli zrovna kolem garáží, když našli u jedné zpola vylomená vrata.
Dívka prohrabala tašku a vytáhla z ní baterku.
„Tady to půjde. Ráno najdeme něco lepšího,“ konstatovala, když letmo prohlédla prázdnou místnost.
Vybalila spacáky a místo postele vystlala podlahu oblečením.
„Vyspi se z toho trochu,“ hladila ho, když zalezl. Chvíli se pocukával, ale pak přeci jen usnul.
Jak je to všechno absurdní. Před několika hodinami ho také ukládala. To byl svět ještě veselý, barevný, plný optimistické budoucnosti. A teď? Leží tu jako dva největší zločinci, třesou se zimou a nervozitou a vůbec netuší, co bude zítra.
Přitiskla se ještě více k bráškovi a ponořila se do snů.

Sourozence probral až druhý den neobvyklý zvuk.
Skřípění nože při rozřezávání kartonů nebyl zrovna budíček, o jaký by stáli.
Bez jediného mrknutí zírali na muže, který cosi v koutě kutil.
„No sláva. Už sem myslel, že budete chrápat do voběda.“
Kamila si prohlédla důkladněji místnost a jejího potrhaného obyvatele. Až nyní jí došlo, že je to vlastně velmi primitivně zařízený byteček.
„To je vaše? Promiňte, my půjdem,“ rychle balila věci.
„Žádnej spěch, mládeži. Návštěvy tu nemívám často. Co se stalo, že ste se uprostřed noci vocitli tady v tom pajzlu?“
„My, totiž...“ nevěděla dívka, co říci...
„Já ho zabil!“ vyhrkl Filip.
„Mlč,“ okřikla ho sestra.
„Koho, chlapečku, kohopak jsi odkrágloval?“
„Pavouka. Velikého. On se jich totiž bojí, víte? Ale my už půjdeme.“
„Záškoláci, co? To znám. Nemáte něco k jídlu? Nechtěl sem vás propásnout, a tak sem ráno prostě vynechal vobchůzku, Teď mám hlad.“
Kamila si muže prohlédla ještě zkoumavěji. Nevypadá, že by nám chtěl ublížit. Třeba by nás tu mohl nechat pár dní. Mám mu dát kus salámu? Určitě je to bezdomovec. Jako teď my...
„Já taky,“ špitl Filip. Podíval se na hodinky. Skoro deset, za chvíli by nám začínal dějepis. Ale on je zatím tady. Super. Nebo ne?
Není v šoku. Hlad je první známkou toho, že je v pořádku. Alespoň tak, zhodnotila bratrův stav Kamča. Vybalila tedy salám a mléko.
„Tomu řikám snídanička!“ zaslintal špinavý zarostlý muž. Nevypadal příliš staře, fyzicky byl též velmi zachovalý.
„Mohli bychom tu pár nocí přespat?“
„Co za to?“
„Mám nějaké peníze.“
„Hm, to by šlo. Ale kdyby byla šťára, nic vo vás nevim a neznám vás. Jasný?“
„Samozřejmě.“
Chlápek popadl kus salámu, který dívka ukrojila, a zalezl s ním do kouta, kde si spokojeně mlaskal.
„Lidi už dneska nic nevyhodí. Dřív, to bejvaly jiný hody. Ale teď, když je všechno tak příšerně drahý sou rádi za to,co maj. S hadrama to neni zas tak špatný, i na topení a na použití se najde dost krámů, ale to jídlo...“ odmlčel se. Vůbec ho nějaké děti nevyvedly z míry. Po jeho životních zkušenostech nebylo divu.
„Kamí, co s námi teď bude?“ špit chlapec, když žužlal salám.
„No, přemýšlela jsem. Musíme se skrývat. Alespoň tak měsíc, než nás trochu přestanou hledat. Pak... pak si asi najdu někde brigádu.“
„A pak?“
„Pak?“
„No, pak. Třeba za rok. Budu ještě chodit do školy? A kde budeme bydlet? Mě se to tu nelíbí.“
Na to nedokázala odpovědět. Tak dalece zatím neuvažovala.
„Důležité je to,co je dnes. Nějak to zvládneme, neboj. Já tě nedám.“
„Zkazil jsem ti život,“ pronesl vážně.
Můj bráška. Asi už to nebude ten malý chlapec, za kterého ho pořád mám.
Co pak? Zapeklitá otázka, přemítala.
„Ne. Všechno bude dobré. Existuje něco jako promlčecí lhůta. Když nás nenajdou, myslím do dvou let od toho činu, tak už to neplatí. Nic se nestalo. Pak se vrátíme domů. Nemůžou ho prodat, dokud jsme nezvěstní. Až mi bude osmnáct, adoptuju tě, abys nemusel do domova. Všechno zvládneme. I školu, budu tě učit jako soukromá učitelka, nechám si udělat atest. Všechno půjde. Musí,“ odpověděla po velmi dlouhé době.
„Dva roky?“
„Už máme den za sebou,“ zkusila se usmát.
Chlapci ale do smíchu příliš nebylo. Šíleně dlouhá doba. Co za tu dobu promešká zápasů v hokeji. Co televizních pořadů neuvidí. A kamarády, bude se jim jistě strašně stýskat. Třeba už by se s ním pak nechtěli bavit, až zjistí, že je vrah. A bude si vůbec moci najít nové?
Včera se mu myšlenka svobody dost zamlouvala. Tolikrát přemýšlel nad tím, aby byl volný, bez otce. Ale co teď bude dělat?
„Pane, dá se tu někde sprchovat?“ otázala se Kamila.
„Ale jistě,“ zachechtl se. „Pokaždé, když prší. Mám tu pěkné místo pod vokapem,“ vyprskl smíchy nad vlastním vtipem.
Chlapce muž zaujal. Chvíli ho pozoroval. Nikdy by ho nenapadlo, že se s ‘takovým’ potká tak z blízka. S kluky vídal jednoho bezdomovce loni na jaře, jak prohledával odpadkové koše. Strašně se mu smáli a povykovali po něm drzosti. Teď si uvědomoval, že nejspíš bude jako on. Až sestře dojdou peníze a budou mít hlad.
„Proč jste vlastně na ulici?“
„Filipe!“ okřikla ho sestra a vrhla na něj zlostný pohled.
„Jen ho nech, holka. A řikejte mi Guli. Všichni mi tak říkaj. Na ulici? No, už je to hezky dávno.. To tady holce teklo ještě mlíko po bradě.. Nějak sem to tehdy nezvlád. Prostě sem zbalil ženskou a hned byla v tom, tak jsem si ji vzal. Hned přišly dvojčata. Měl sem tehdy takovej prťavej krámek, víš, no, živnost, nebo jak se tomu nadává. Žádná akciovka. Nebyli sme žádný boháči, ženská pořád chtěla prachy jako každá. Neměl sem na ty věci, co si pořád vymejšlela. Samý drahý šaty, tu zase auto, děcka taky něco stály. Obchody zrovna nešly. Prostě obuvnictví. Dneska každej rači kupuje u čongů, teda u Vietnamců, za pár šupů, poctivý boty jsou jenom pro bohatý, a ty si je zase nechávaj rovnou šít. Dřív to bylo ještě horší, nikdo neměl prachy. Prostě to šlo s kopce. Musel sem se zadlužit. Ženská pak přišla s tim, že ji nedokážu uživit, sama nehnula prdelí, ani před dětma. Prostě si našla nějakýho šamstra. A že prej rozvod. Sebrala mi půlku majetku, i děti přikleply jí, samozřejmě, poctivá matka. Kurva jedna. Mě zbyly jenom dluhy. Prostě najednou konkurz na majetek a bylo to. Nezbyla mi ani vindra, sem rád, že sem neskončil v lochu. I když bych se tam měl asi líp. Ženský sou prostě svrab. Teda většina, pardon,“ podíval se na Kamilu.
„A co vy? Proč sakra prostě nejste doma, přece jenom jste ještě prostě haranti, ne?“
Filip se zadíval na sestru. Tak moc si přál se někomu svěřit. Ta mu jen zakroucením hlavy a zdvižením ukazováčku jasně naznačila, že má mlčet. Jenže to je jako vyhrát zápas před prázdným publikem.
Sklopil zrak a špitl: „Zabil jsem svého tátu.“
Kamila k němu přiběhla, chytila za krkem a vytáhla z garáže.
„Co to proboha vykládáš? Chceš, aby nás do večera našli policajti?“
„Ne, promiň,“ zahanbil se.
„Promiň, promiň, to nám moc nepomůže. Toho pána vůbec neznáme. Co když teď poběží to ohlásit? Někteří takoví jsou schopní pro kus žvance udělat cokoli. Musíme hned odsud. Chtěla jsem tu pár dní přespat, dokud je to nejžhavější, ale ty musíš tak blbě žvanit!“ ječela už téměř.
Filip na ni vyděšeně zíral. Takhle na něj ještě nikdy nekřičela.
„Á hele, Guli má návštěvu,“ zvolal jeden muž z vedlejší garáže a rozhihňal se strašidelným skřekem. Děti se rozhlédly. Teď teprve spatřily, čeho si v noci nevšimly. Celá kolonie garáží patřila bezdomovcům, kterých se teď v okolí hemžilo něco kolem třiceti.
„Poďte rači dovnitř,“ houkl na ně Guli. „A nebojte, sice pro kus žvance udělám hodně, ale rozhodně teda nejsem práskač.“
Dívka se mírně zarděla. Teď teprve si uvědomila, že muž nemohl hovor přeslechnout.
Chlapec vběhl do plechového příbytku a schoulil se do spacáku. Tak ona už i Kamila. Taky na mě bude křičet... copak mě vážně nikdo na světě nemá rád? Maminko moje, vrať se mi…
Kamila ho následovala. Usedla na obrácený kýbl u stolu, tedy u desky, která ležela na čemsi kovovém, vzdáleně se podobajícím sudu.
„Omlouvám se, pane.
„Ale prosim tě, kašli na to. Za ty roky tady už jsem na takovýhle řeči imunní. Když už to teda jako trochu vim, mohli byste mi říct, prostě na voplátku, co ste to vlastně vyvedli?
Dívka hodně přemýšlela. Mám, nebo nemám? Byla by to pěkná kravina, všechno hned takhle zkazit. Ale věřili by mu vůbec na policii?
Kamila si povzdychla a začala s vyprávěním. „No a tak jsme teď tu,“ zakončila dlouhý monolog, který ohromil i jejich hostitele.
„A kurva!“ ohodnotil rétorický výstup. „Nemohli ste si vybrat lepší díru, než je tady. Dřív sme byli na hlaváku, ale pak několika asi vybranejm prostě řekli, že tady to pro nás jako koupila radnice, abysme nevopruzovali v centru, sice se tu hůř schání žrádlo, ale zase si aspoň trochu v suchu a nevyháněj tě pořád z laviček na nádraží. Byl to vopruz. Sem se nikdo nevodváží. Sice cajti vobčas zajdou, spíš pro pořádek, prostě aby se jako neřeklo. Nebo když se někdo vožere a dělá moc velkej bordel. Ale to je málokdy. Sme rádi, že to tu máme. Vostatních si nevšímejte. Daj pokoj. Říkáme tomu tady Eldorado. Krajina zaslíbená.“
„Nazdar Guli, přived sis sem šlapku? Co se podělit?“ dopotácel se opilý chlápek do vchodu do garáže.
„Táhni do prdele, nikdo tě nezval. Tak zmizni,“ hodil po něm kamenem, který ležel na zemi.
Muž se zase odporoučel.
„Žádný strachy, nic si nedovolej. Ani by se mu nepostavil. Většina těch nuzáků tady sotva chodí. Jenom chlastaj, blbečci. Co jim ale taky jinýho zbejvá? Chlast je jejich jediná radost ze života.
Kamila se opravdu na chvilku vyděsila. Ještě se pořádně nestihla vzpamatovat z jednoho znásilnění. Ta špína. Těšila se, že to bude jinak. Snad s Ondrou, jejím přítelem. Za čas. Ne hned. Ale kdo ví, jestli ještě někdy někoho nechá na sebe jen křivě podívat…
„Vy nepijete?“ vydechla po chvilce.
„Ne. Sem abstinent. A nekuřák,“ pronesl hrdě. „Budu muset na vobchůzku. Jídlo holt z nebe nespadne...“ povzdychl si.
„Počkejte,“ zarazilo ho děvče. Kamila sice chvilku váhala, ale pak se rozhodla. „Tady máte,“ podala muži pětistovku. „Kupte nějaké jídlo. Já se nechci nikde ukazovat. Zatím.“
Zadíval se na ní. „Dobře, zkusim to. Trochu se utřu, abych vypadal jako člověk. Asi mi to bude trvat dýl, půjdu trošku dál, kde mě neznaj.“
Vyšel ven.
Test důvěry. Vrátí-li se s jídlem a bez policistů. Bude to dobré. Můžeme tu zůstat. Jinak asi smůla. A navíc přijdeme o peníze, dedukovala.
Po chvíli ticha pronesla vážně: „Filipe, netrucuj a vylez. Hned.“
Dej mi pokoj, pomyslel si, ale nahlas neřekl nic. Vždycky jsem sestru poslouchal, protože se jí dalo věřit. Co teď? Budu ji potřebovat. Sám to nezvládnu. Naštvaně odhodil spacák a došel k dívce.
„Nechtěla jsem na tebe křičet. Promiň mi to,“ řekla. „Nesmíme se teď hádat.“
„Taky promiň, měla jsi pravdu. Neměl jsem mu to říkat,“ kál se.
„Jsi super bráška, víš to? Neboj, já tě z toho dostanu. Slíbila jsem mamince, že tě ochráním.“
„Já taky. Sice jsem byl ještě malý, ale vím, že mi to máma říkala. Že tě musím poslouchat a taky chránit, až vyrostu. Přísahal jsem na to.“
Vzpomněla si, jak tu noc žádala mamičku o pomoc. Jistě to byla ona, kdo zasáhla skrze Filipa.
„Splnil jsi to. Teď jsem na řadě já,“ povzdechla si.
„Já už nebudu trucovat. Vím, že to myslíš dobře.“
„A já nebudu křičet.“
„Jsem nejšťastnější člověk na světě!“ pronesl náhle chlapec. A myslel to vážně.
Objali se a mlčky k sobě přitisknutí stáli hodně dlouhou dobu.
Guli se vrátil po třech hodinách s jídlem. Dívka byla ještě dost dlouho nervózní, ale když ani vpodvečer neuslyšela policejní houkačku, uklidnila se.
Trošku v místnosti poklidila a vyzdobila věcmi, co měli s sebou, až se garáž zdála i útulná. Nezapomněla ani sbalit chlapcovu nejoblíbenější hru, div to v euforii, a tak i společně s mužem hráli Dostihy a sázky. Jen pomuchlané bankovky připomínaly otcovo poslední rozčilení v životě. Bezvadně se bavili.Nejprve upjatě, pak však úžasně zapomněli na všechny své problémy a jen tak se oddávali hře „na jako“. Jen co nejdál od reality. Když po několika hodinách Kamila slavně zvítězila a ukládala kartičky a žetony zpět do krabice, muži se zaleskla slza v oku.
„Takhle hezky mi nebylo už hafo dní. Naposled, když sem našel talíř, teda jako tisícovku, a udělal si pěknej den, nakoupil si hadry a nechal na žrádlo. Ale s váma je mi prostě fakt moc hezky.“
„Guli, jak se vlastně jmenuješ?“ zajímalo Filipa.
„Jméno? Přinášelo mi smůlu. Už ani nevim, kdy sem ho vyslovoval naposled. Gustav Zemánek.“
(pokračování příště)

Zobrazeno 14x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře