jak se maj barmské děti?

trošku ujetá snová povídka


Autor: Matěj Rychlý , 4.7.2007, Povídky

  

Kláře a Tereze

Barmskej autobus plnej barmskejch dětí jede z Barmy. Vidím ho, jak zatáčí na uzoučké silnici někam dolů.
Učitel mi poklepe na rameno a ptá se mě na kvadratickou rovnici o osmi neznámých. Odpovídám, že vůbec netuším, kam ten barmskej autobus jede. Třída se směje, já dostávám za pět, a můžu dál spát.
Najednou jsem někde úplně jinde. Je mi zima. Všude samá ušanka a kalašnikov. Podivuhodné barevné věže na podivných kostelech. Všude je divně šedivo a padá sníh. Držím liánu a houpu se po náměstí. Přistanu na zemi jen s bederní rouškou. Všichni muži s kalachy na mě upírají zrak a zacílili. Dávám ruce vzhůru. Jednu sundám pomalými pohyby dolů a vytahuji cigaretu. Pomalými kroky dojdu k jednomu z naštvaných pánu a prosím ho o sirky. Kupodivu mi zapaluje. Kouřím cigaretku a kruh ozbrojenců se ke mně přibližuje. Je mi v tom sevření poněkud těsno. Jeden z mužů děsně rychle gestikuluje a mává svou zbraní proti mě. Začínám se bát. V tom vidím přijíždět barmskej autobus plnej dětí z Barmy. Děti vystupují a začínají řádit ve sněhu. Některé se ho dokonce bály. Jsou bosí a skoro nazí, ale mají obrovskou radost. Řidič se opřel o kapotu a s upřímným a zvláštně vlídným zaujetím děti pozoruje. Pro hlouček mužů s vražednými úmysly se stávám nezajímavým. Pozorují barmské děti. Ten, co křičel na mě, křičí na děti i na řidiče. Zamířil, ozval se štěkot kulometu nebo… uff, snad to byl jen zvonek v naší škole.
Přecházím z přízemí do prvního. Máme dějiny hudby. To je opravdu nudnej předmět. Rozkládám sešit na lavici, poněvadž paní profesorka Baisová nemá ráda nepřipravené studenty. Také o nás tvrdí, že jsme výkvět národa. Crčivý zvuk zvonku ohlašující hodinu mi připomněl můj zážitek s ozbrojenci. Hodina je jako vždy nudná a já jenom sedím a koukám do tabule. (Kdybych alespoň včera spal a nevymýšlel jak blbec tuhle nudnou povídku.) Najednou paní profesorka Lenka pouští cédé přehrávač, z nějž se linou první tóny nějaké nudné serenády či opery. Nevím proč, ale znovu usínám.
New York. Někde tady blízko je ta francouzská socha. Všude je spousta lidí. Někam spěchají. Dav mě obtéká. Nevidím dál než dva metry před sebe. Přecházím na druhou stranu ulice a tam stojí zaparkovaný barmský autobus. Je celý krásně barevný. Nejvíc převládá žlutá. Venku stojí řidič, strašně křičí, a co chvíli poskočí ukazujíce na autobus. Lidé dál v davu proudí, nikdo se ani neohlídne. Zřejmě musí přijít včas do práce. Spěchám k řidiči a ten mě vezme do toho mystického autobusu. Vede mě uličkou mezi všemi usměvavými barmskými dětmi až dozadu k sedadlu pro pět lidí. Tam leží klučina. Střapaté vlasy a úsměv od ucha k uchu. Fascinovaně si ho prohlížím. Na noze má nějaký kus hadru totálně nasáklý krví. Chlapeček ukáže rukama, jako kdyby střílel ze zbraně. Přikyvuji. Naštěstí jsem ve snu a tak odkudsi vytahuji desinfekci, obvazy a vše potřebné a bravurně chlapci nohu ošetřuji. Siréna!! To je síla! Snad ne nálet nebo výbuch nebo co? Jsem přeci v Americe, teroristické útoky jsou tu na denním pořádku.
Ze sirény se rázem stal protivný vokál v hrající skladbě. Hodinu už přežívám.
Obědová pauza. 40 minut volného času pro studenta, jenž nechodí do školní jídelny. Nacházím ve škole volné křeslo a ocitám se, stejně tak jako už dnes mockrát v říši spánku. Poznávám v ní zemi, odkud ten autobus vyjel. Vypálená vesnice v Barmském státě Karen ještě doutná. Nikde nikdo není, jen tři staré ženy obcházejí vyhořelé přístřešky a hledají zbytky jídla. „Men gra ba,“ zdraví mě jedna z nich. „Čé bu,“ přitakává druhá. Možná chtějí vodu nebo něco takového. Takovéhle vesnice najdete v Barmě bez obtíží. Již několik let zde probíhá genocida za podpory Číny a Ruska. Ti dodávají barmské armádě, která si silou vynucuje nadvládu nad celou Barmou, zbraně a munici. Armáda pravidelně vybíjí Kareny. Doufám, že se nějakým obyvatelům podařilo uniknout. Ve vesnici se povalují 2 bezvládná těla, se kterými si pohrávají malá tygřátka. Dávám ženám své dvě čutory s vodou a koukám, kde zase uvidím známý autobus. Nikde po něm není ani zmínka. Už se musím probudit. Zdravím umouněné ženy a odcházím do své dimenze.
Beru si tašku a procházím ústavem snobů a sebestředných hovad. Vsadím se, že většina z nich ani neví, že nějaká Barma existuje. Poslední hodinu mám chemii s tajtrlíkujícím ředitelem, co se snaží zaujmout znuděné tváře zhýčkaných studentů. Celkem se mu to i daří. Poslední objetí vteřinové ručičky zkouší udělat rekord v pomalosti za minutu. Bing a je to! Jdu na autobusovou zastávku. Čekám na nízkopodlažní autobus 666, který mě doveze domů do pekla. Autobus vzápětí přijíždí, je docela jiný. Co to? Přijíždí přede mne onen žlutý autobus z mého snu. Zastavuje a otevírá dveře. Usměvavý řidič na mě vesele kyne svou velikánskou tmavou paží. Nastupuji. Děti na mě ukazují zuby a mávají, jak kdybych byl prezident nebo něco podobného. Přisedávám si na sedadlo pro pět osob k chlapci s perfektně převázanou nohou. „Men gra ba,“ zdravím chlapce, „Co se ti stalo?“ k mému zděšení mi česky líčí zážitek z ruské metropole. Děkuje mi za převázání nohy. „Proč proboha jede autobus z Barmy do České republiky?“ „NE, my nejsme z Barmy,“ říká střapatý chlapík, „my jsme z Myanmaru.“ Aha, říkám si sám pro sebe a tudíž bez uvozovek, to ledacos vysvětluje. Uvelebuji se v sedadle a nepřemítám, kam to vlastně jedeme. Vždyť ono je stejně jedno, jsem přeci v Myanmarském autobusu. Třebas když usnu, tak mě odvezou ve snu i domů.

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 8x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře