zveřejněno 10 866 literárních děl

registrováno 2 222 autorů

Než můžeme přírodě poroučet, musíme ji poslouchat. [Bacon]
Další citáty >>

SBÍRKY OSTATNÍ BLOGY POVÍDKY BÁSNĚ

Holčička s dýmkou

Anotace: Jedna z těch kratších, bezvýznamných a ne moc dobrých. Původně to mělo být delší a složitější, ale nějak si říkám, že na složitosti mám námětů dost. =)

Autor: Kris Vaňková

, 17.5.2011, Povídky

"Proč?"
"Neřeknu."

Ta malá zrůdička. Nečekal bych to od ní. Prostě mi ji tam přivedli, vypadala skoro lhostejně. Na to, jak bylo pozdě, byla dokonale upravená. Trochu mě děsila. Měla naprosto ledový pohled. Vlasy napomádované, uhlazené, jako nějakou parukářskou oběť z padesátých let. Na rtech rtěnku. Zachvěl jsem se. Byla tajemná. Pane bože. Člověk neví, jestli ji ojet nebo zmlátit.
Hrubě mi ji strčili ke stolu. Ani nehlesla, jen se na ně zhnuseně podívala a posadila se. Tázavě jsem pohlédl na kolegy.
"Ona?"
"A cos myslel?"
Údiv se mi tedy nepodařilo skrýt. Představa, že by tato osoba někomu ublížila,nebyla jasná, ani zavrženíhodná. Uchechtl jsem se. "Tak se svěř, holčičko,co jsi vyvedla?"
Koukala někam za mě. Nevypadala, že by se kála. Cítil jsem ve vzduchu nějaké napětí. Poslal jsem kolegy ven. Když jsem za nimi po delší slovní přestřelce ale zavřel dveře,rozklepala se jak ratlík. "Co je? Co se děje?"
"Co po mně chcete?"špitla. Vypadala jako moje sestra při rozvodovém řízení.
"Jen mi prostě řekni, proč? Proč jsi to udělala."
Pokla. "Prostě mi z něj bylo špatně."
"Provedl ti něco?" zvýšil jsem hlas. Poprvé se na mě podívala. Zašklebila se. "Smí se tu kouřit?"
"Je to nutné?"
"Jo." K mému údivu vytáhla dýmku. Jemně do ní z kapsičky saka napěchovala tabák a trvalo snad půl hodiny šlukování a vydechování kouře, než něco řekla.
"Ne."
"Co ne?" nechápal jsem.
"Neprovedl."
"Neříkáš to zrovna přesvědčivě."
"Netykáme si!" upozornila mě.
"Omlouvám se. Tak proč tedy?"
Ticho. "Dejte mi svátek," hlesla. "Jdu."
"NIKAM!" zaburácel jsem. "Sednout."
Hystericky se rozesmála. Proboha, ta drzá opice... srazil jsem ji silným stiskem zase na židli. Sykla.
"Doufej, že se probere. Že to vůbec přežije."
"Ona by to vůbec škoda nebyla!"
"Zmlkni! Jsi rozmazlený spratek, který si ničeho neváží, a já takové, jako-"
"NETYKÁME SI!" zařvala. Musel jsem ji nechat odvést. Do diagnosťáku. Tam si s ní poradí.

Za tři dny že prý se mnou chce mluvit. Nechala jsem se unést. Že prý jí došel tabák. Peníze nemá a neprodají jí jej, v sedmnácti. Nebudu hyena, jeden jsem propašoval v kapse.
"Čekáte asi, že začnu mluvit. Leda hovno," řekla jako by nic do ticha, kdy si zase pěchovala dýmku. "Jen mi věřte, že důvod byl. A to vám říkám jen proto, že mě fyzicky přitahujete."
Začal jsem se smát. Je mnohem drzejší,než tvrdily mé domněnky. "Tak co teda?"
"Není do podstatné. Jen tu nechci zůstat. Je nějak řešení?"
"To sotva. Buď ráda, žes nešla do basy. A to kdoví, kam se dostaneš, když půjdeš před soud."
"Je to nefér," povzdechla si.
"Lidi,co ubližujou,jdou do basy."
"Ale já se přiznala! Mohla jsem říct, že to byla nehoda! Že zakopl a tu sklenku držel v ruce... ale já se přiznala, popsala jsem jim to do detailů!"
"Musíš vypovědět oficiálně, musí se to zapsat."
Odfrkla si. "Vy policajti. Všechno zapsat a nabonzovat."
Zvedla se, chtěla odejít. Zastavil jsem ji rukou. "Pro něco jsi ale volala, ne? Nebo sis chtěla jen poklábosit?"
Zaváhala, ale pak se vrátila, posadila se na pelest postele a olízla si nervozně rty. "Ne... necítím se tu v bezpečí."
"Někdo ti ubližuje?"
"To čert vem... ale chodí za mnou jeden... chlap. Docela mě to děsí. Někdy má dost blbé kecy."
"Jaké?"
"To je snad jedno!" zvýšila hlas a vyklepala obsah dýmky na peřinu. Spálený tabák čadil. Fujky fuj.
"Není to jedno. Musíš mít důvod se bát."
"Je to dědovo dvojče, sakra. Nikdy jsem jej neviděla, jen... prostě se bojím."
Poprvé jako by něco řekla upřímně. "Tak zavolej, až tu bude, ne?"
"A k čemu to bude?!" sykla zlostně. "Nemůžu se pořád držet stranou a dělat, že tu nejsem."
"Máš asi ve zvyku na sebe upozorňovat. To by odpovídalo, díky tvému upozorňování na sebe je tvůj dědeček v komatu na JIPce. To se ti povedlo."
"Ani ne. Naopak, mám teď božský klid a ten starý páprda mi to kazí."
"Když vypovíš, možná s tím něco půjde dělat," mrkl jsem na ni.

Pár týdnů mě bombardovala telefonáty. Byla dotěrná. Brečela, vřískala, vydírala. Nakonec se mi povedlo díky její výpovědi zašít ji v klokánku. Řekla, že to je fajn, i když se k ní chovali jako k onuci, a jí to bylo vesměs fuk, jelikož onucí byla. Jen nesměla kouřit. Patrně si vzala k srdci něco z mých rad, začala se chovat jako člověk ve svém věku a ne jako zahořklá stará panna. Začala být komunikativnější. Povídala si s dětmi a po měsíci jsem nevěděl, co to je za člověka. Neměl jsem tušení, kdo to je.

"Prostě mi jen došla rtěnka."

Pak jsem dostal echo, že se něco stalo. Přijel jsem, spala. A spala několik hodin. Vzbudila se vedle mě. Ani slovo, ani hláska, ani nic na vysvětlenou.
"On mě našel," špitla.
"To není možné!" zavrtěl jsem hlavou.
"Ale jo. Našel mě," kývla. Pak zase zavřela oči.
"A co se stalo?"
"Nechci o tom mluvit. Neprosila jsem se o tebe."
Chvíli bylo ticho. "Něco jsem si o tobě přečetl."
"No a?"
"Víš, co je zajímavý? Že tvoje matka zemřela přesně takhle, jako se to stalo tvému dědečkovi," slídil jsem v marné naději, že mi něco vyštěbetá. Ale nevypadalo to, že by měla zájem.
"Na tom není nic zajímavýho." Otočila se a spala dál.

Půl roku jsem ji neviděl. Stalo se spoustu věcí. Bylo jí už osmnáct. Mohla z klokánka odejít - neodešla. Jako by na něco čekala. Pak jsem ji viděl až u soudu. Řekla:
"Uhni."
Sakra, holka, já tě mám rád.
Jednou jsem se s ní šel projít. Stála u hrobu svých rodičů, kouřila dýmku a blbě se ksichtila. Stejně jako teď.
"Slečno Blumenbergová, nic nového jste nám neřekla."
"Ale tady jde o princip," usmála se. "Kdybych vám řekla něco víc, o mnoho bych přišla. A taky nejde jen o můj prospěch." Mrkla směrem ke mně.
"A nedochází vám náhodou, že byste mohla být odsouzená na pět až deset let? Dochází vám to?"
"A není to jedno?"
"Jde o vaše svědomí," pokrčil rameny soudce.
"Já řekla, jak to bylo, motiv vám říkat snad nemusim. A svědomí si strčte do análu."

Hra jazyka je sladká, tak sladká, je tak sladká.

"Obdivuju tě."
"Proč?"
"Co by se stalo?"

Nakonec proti ní vystoupil on. Její bezesné noci se proměnily v živou noční můru, která na ni házela špínu, jako na děvku, na hnilobu, na vražedkyni a parchanta, který vlastní matku utýral k smrti.

Jenomže pak se stalo něco neočekávaného. Byla osvobozena, dědeček umřel. Nechápal jsem. Do nemocnice jsem vběhl jako tryskáč, ale Sára kolem mě jen profrčela. Šminky měla rozmazané po tváři. Doprdele, a co si myslela? Byla jen otázka času,kdy zatřepe bačkorami. Mohla to tušit - a nešlo jí o to? Blumenberg byl sakramenskej pracháč, jenže teď nedostane ani haléř z toho, co měl. Je to prostě běhna. Myslel jsem si to. A najednou si nedokáže zachovat vážnou tvář?
Pohlédl jsem na hlouček kolegů, všichni se tvářili vyděšeně, znechuceně, asi sdíleli mé pocity. Pak mi ale jeden z nich strčil do ruky diktafon a všichni odešli. Zůstal jsem sám v prázdné chodbě. Vytáhl jsem sluchátka a šel jsem domu...

"...nebudu lhát a tvrdit... že jsem nechtěl. Chtěl, a jak. Vzrušovala mě... vypadala jako ona... ale s ní to byla skutečně nehoda. Ano, udělala to, co udělala ale... ale je její právo tvrdit, že je to správné. Že... promiňte, já..."
"Jestli nemůžete mluvit..."
"Ale já musím... vím, že... že si na mě tam dole chystají kotel, takový ten, co se nečistí, ani nevylívá, tam prostě budu plavat do soudného dne... *asi deset vteřin ticha* ano, souložil jsem s ní, někdy i několikrát denně, a dcera na to přišla už tehdy, byla hysterická... nemyslím, že jsem Sáru vychoval špatně... jen ke mně nemá žádnou úctu... *jde to vůbec?* ...nechal jsem se zkazit, víte, já mám dvě vysoké školy... k čemu je mi jmění, zkazil jsem život třem lidem, mě čert vem, ale ty dvě mi nikdo nevrátí... ani jim život nikdo nevrátí...
Bratr? Toho neposlouchejte, ten sám je chorobomyslný, myslí jen na svůj vlastní prospěch... je to tyran... stejně jako já... a to říkám.. to říkám v plném vědomí, krucinál... ona pak už ani nechtěla. Dřív protestovala, řvala, pak jako by si zvykala, ani už se tak hezky nesmála..."
***
Sáro? Sáro...
"Co tu děláš? Přišel ses mi vysmívat?"
"Omluvit. Byl jsem hrubý, nevěděl jsem..."
"A teď to víš?"
***
"Nepomýšlel jsem na to špatné, byla sice pyšná, ale myslel jsem, že to dělá ráda... ale pak začala řádit, znáte to, puberta... začala se zamykat, znepříjemňovat mi to...kouřit jsem jí taky naučil já, všechno špatné má kvůli mně. Ona není... není zlá... *pláč* neubližujte jí... prosím..."
***
Souhlasila. Nechci, aby se jí kdokoli dotýkal, aby jí kdokoli ublížil. I kdybych se jí já sám neměl dotknout celá léta.
***
"...jsem asi pokrytec, přiznávat to na smrtelné posteli... k čemu a proč? Ona mě napadla, ona mi ublížila, ale patřilo mi to... tehdy jsem se na ni vrhl... já... ano, vrhl jsem se na ni, ona se jen bránila, tím, co měla po ruce, ale je to má vina.. patří mi to, byli byste tak... tak...nesmíte..." *konec nahrávky*

***
"Není to pravda," zašeptala, když jsem ji ukládal jako malé dítě ke spaní. "To s tou obranou. Já jen vybuchla. Řekl mi, že jsem poslední dobou jako prkno a ať se trošku snažím. Že se mnou jinak spát nebude... ty bláho, jak bych se o to prosila... tak jsem se napřáhla a mrštila mu sklenici do ksichtu... už to mě vyděsilo... pak spadl ze schodů, ale já měla radost... strejda se mě snažil uplatit, abych to vydržela, ale nešlo to... prostě mi z něj bylo špatně..."