2 990 autorů
Cokoli dá ti osud, to snášej, a zvítězíš nad ním.
[Vergilius] Další >>
Jednou ráno se Tomáš vzbudil a vzpomněl si na Davida. Na jeho bezmocnost při přebírání ceny Nejlepšího zaměstnance měsíce. Nikdo totiž neviděl to, co stálo v pozadí. Věděl o tom jenom Tomáš a jeho manželka Lucie. Postarší pár, který David téměř ctil jako svoje náhradní rodiče. Když měl David třináct, měl s rodiči autonehodu, kterou přežil jenom on.
„Kláááááááááárróóó.. Dáaa..“.. to je poslední záchvěv hlasu otce, který David slyšel. A maminku už potom nikdy neslyšel. Tento výkřik ho děsil i mnoho let poté.
Probral se po sedmi dnech na áru, jak to slýchával vždy, když se zeptal. Doslova však ARO je zkratka pro anesteticko-resuscitační oddělení, co se dověděl o něco později.
Když však, po apalickém syndromu, čili vegetativním stavu, začal již vnímat okolí, vídal okolo sebe sem tam jednu paní v bílém plášti se stetoskopem kolem krku. A taky jednoho pána, taky v bílém plášti a občas v zeleném mundúru, který chlapci změřil puls, pohladil chlapce po vlasech, bylo při tom vidět, jak mu poskakují panenky, chvíli chlapce se zanícením pozoroval, políbil sedící ženu držící chlapce za ruku, a odešel.
Tomáš právě držel v ruce röntgen Marušky, když mu v kapse pláště začal vyzvánět mobil.
„Tome, Tome, Tomáši.. honem..“ eL počkej, co se děje.. děsíš mě..
„David, Tome.. David..“.. víc již nebylo třeba. Zaklapl šuplík s röntgeny a chvátal do jiné budovy nemocnice, pavilonu C, kde bylo ARO..
Zatím žádné hodnocení
Líbilo se Ti dílo? Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Pocity | ZtráTa | Třesk | Pod hladinou ocele | Čáry