Nad podvečerním městem se schylovalo k letní bouři. Ve vzduchu byla cítit mokrá tráva a pivo. Kapku po kapce se pomalu rozpršelo. Josef spolu s Marií seděli na rozvrzané posteli ve starém, šedém, panelákovém domě na kopci za městem. Kapičky deště pomalu a klikatě stékaly po okně kuchyně. Marie tiše vzlykala, měla husí kůži a třásla se. Josef jí bezeslova sledoval s provinilým a ustaraným výrazem ve tváři. Najednou se Marie prudce zvedla a začla křičet „Proč,řekni mi proč?“ „Já nevím,nevím proč jsem takový blbec“ odpověděl tiše Josef. „Miloval jsi mě vůbec?“ Ano,pořád tě miluju,prosim tě odpusť mi“. „To není tak lehký jak si myslíš“ zařvala Marie a odešla do ložnice. Tam vytáhla velkou, černou tašku ze skříně a naházela do ní rychle všechny věci, které měla zrovna v dosahu. Při odchodu ještě vběhla ze Josefem a už trochu klidněji mu řekla „Tohle je konec a né jako minule a předminule, ale definitivní konec.“ Josef se nezmohl na žádnou odpověd. Chvíli ještě seděl na posteli –jakokdyby čekal, že se Marie vrátí- pak se zvedl, vytáhl si plechovku piva z lednice a vydal se jí hledat. Po pár hodinách neúspěšného hledání po městě a jejích kamarádkách to Josef vzdal. Rozhodl se pro hospodu -ostatně jako vždy, když nemohl něco vyřešit-. V hospodě sedělo pár starších mužů s dlouhými vlasy a vousy. Hovořili zrovna o politice. Jeden z mužů –zřejmě hodně posilnění alkoholem- se najednou zvedl a na celou hospodu zařval „To už já nesnesu. Já tedy né. Jsou to blbci, blbci a ještě jednou blbci.“Sedící muži se smáli a kývali hlavou. Hostinský stál za výčepem a se zájmem poslouchal jejich hovor. Josef si sedl do tmavého rohu, daleko od mužů. Kouřil jednu cigaretu za druhou a jen tak pomalu ucucával pivo. Nechtělo se mu domů, kde by na něj z každého rohu vykukovaly věci po Marii. Nakonec se rozhodl jít za otcem –Josefův otec byl starý, vitální muž, který se po smrti ženy uzavřel hluboko do sebe a ani Josefa nedokázal pustit k sobě blíž-. Po pár desítkách minut už Josef zvonil u malého, rodiného domku. Během chvíle mu otec otevřel, trochu nuceně se usmál a pustil Josefa dál. „Tak jak se máš tati?“ „Ale tak znáš to.Občas jdu do města. Občas zajdu za tetou a takhle pořád dokola.“ Na chvíli –zdálo se jakoby na hodiny- nastalo ticho. Pak se otec zhluboka nadechl a zeptal se „Co tě sem přivádí? Myslel jsem,že jsi na mě už úplně zapomněl“ „Tati,víš že to tak není,jen jsem v poslední době neměl moc času.“ „Aha, aha“ trochu rozpačitě odvětil otec. „Ale pořád jsi mi neobjasnil co tě sem zavádi dnes“. „No,trochu jsem se pohádal s Marií a nechci se tam dneska vracet, tak jsem si říkal, že bych tu mohl alespoň jednu noc přespat.“ Těsně před tím, než otec stačil odpovědět, se ozvala z horního patra rána. Josef se prudce koukl na strop, pak na otce, který nedýchal a měl hrůzu v očích. Josef se zvedl a vydal se po starých schodech nahoru do horního patra. Otec šel za ním a nervozně mluvil „Asi to byla jen nějaká kuna nebo mi spadla knížka z postele“. „Radši se tam ale kouknu. Teď čteš pořád v novinách jak už jsou zloději drzí, že vlezou do baráku i když se tam svítí a lidi jsou uvnitř,“ rychle odbyl otce Josef. Na konci dlouhé chodby horního patra byli pootevřené dveře. Vycházeli z nich paprsky světla od lampičky. Josef pár dlouhými kroky překonal chodbu a prudce otevřel. Polil ho studený pot a nemohl se ani pohnout. Na velké manželské posteli ležela nahá Marie, se stejně zaraženým pohledem, jako na ni upíral on sám. Po chvíli začla koktavým hlasem „To,to není jak to vypadá.Jen jsem neměla kam jít.“ Josefova tvář pozvolna přecházela z bílé barvy v rudou. Chytl lovecký nůž ležící na nočním stolku a několikrát bodl Marii. Krev pomalu prosakovala bílým prostěradlem a kapala na oranžovočerný koberec. Z jejích očí vymizel život. Josef si vzpomněl na otce. Rychle seběhl dolů. Otec už držel telefon a snažil se vytočit pomoc. Jedním velkým skokem byl Josef u otce a prudce ho bodl. Pár minut sledoval bez mrkání mrtvé tělo. Pak se vrátil nahoru, lehl si vedle Marie a plakal. Chvíli nadvával sobě a pak zas chvíli Marii a otci. Pozvracel se. Po pár zoufalých hodinách se Josef zvedl, sebral nůž a všechny své věci, které se váleli okolo postele. V celém domě pozhasínal a vydal se domů. Tam všechno sbalil do dvou velkých tašek, naházel do svého starého fordu a za svítání se vydal z města…
(celkem: 20, počet hlasujících: 5)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
kvalitní komentář (0)
sice pár drobných výtek bych měla, ale nebudu vypisovat
nicméně souhlasím s tím rozhozením do odstavců, jak píše Hesiona
jo, líbilo.
kvalitní komentář (0)
Nějak mi tam chybí, co vlastně Josef prožíval. Z příběhu plyne, že Marie odešla jeho vinou, měl by se cítit provinile. Jak tedy přišel na nápad hned po ní skočit s nožem v ruce? Navíc, kdyby s otcem něco měla, jistě by se dávno oblíkla, zatímco byl Josef v kuchyni.
kvalitní komentář (0)
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Déšť | Po půlnoci | Naděje | Podzim | U Lenky