ČTYŘI SLUNCE . . .

Autor: ivi , 6.8.2022, Povídky

  

A mám to za sebou. Teď už jen čekám na výsledek. Je tady takové horko nebo jsem tak zpocená z toho, co přijde?
Na světelné tabuli se objevuje číslo 3577. Tyjó! To je přece moje číslo. Spěchám k dámě, která se už netrpělivě rozhlíží. Rychle zkontroluje číslo napsané na mém předloktí. Souhlasí.
"Pojďte se mnou!"
Odvádí mě spletí uliček do nějaké šatny.
"Prosím, odložte si všechno oblečení," ukazuje na kabinku.
"Hotovo,"zahlásím a už se shora spouští nové oblečení. "Jako kdybych byla horník,“pomyslím si.
Všechno je stříbrné. Spodní prádlo i jakási kombinéza. Nasoukám se do toho. Zatahuji zip. Poslední na věšáku je kukla. Beru ji do ruky a vycházím z kabinky.
Tam už na mě čeká celá delegace.
Nějaký pán mi nasazuje kuklu.
"Tudy!" Ukazuje do nějakého tunelu. Vše beze slov. Nejsou třeba. Mlhavě tuším, co mě asi tak čeká. Co však přijde doopravdy, to neví nikdo. Jsem nejspíš první pokusný králík.
Následuji je. Trošku se mi třesou nohy. Snad si toho nikdo nevšimne.
Před námi se otevírají velká vrata. A za nimi.... velká průhledná fazole se sedačkou uvnitř!
Připoutají mě do pásů sedačky a fazole se zavírá.
Začíná odpočet. Displej ukazuje: deset, devět, osm sedm... tři, dva - jedna - start!
Fazole - a já samosebou s ní - začínáme klesat. Čím dál rychleji, rychleji, rychleji...
Cítím, že se to mému žaludku vůbec nelíbí. Ale klid! Už tři dny nás krmili jenom amarouny. (Nebo je to možná ten podvečerní guláš ze syrovinek?) 

Letím tubusem černého tunelu, pevně uchycená v sedačce.
Najednou se fazole prudce zastaví a odbočí doprava. Rychlost se opět zvyšuje.
Stopka - a padám dolů. Další záraz a teď pro změnu doleva.
"Jak douho to ještě potrvá?"
Pohnout se nepřichází v úvahu. Jsem v sedačce úplně natlačená.
"Už to dlouho nevydržím!"
Náraz, klid, ticho.
Fazole se otevírá. Bezpečnostní pásy se samy rozepnuly.
Vycházím ven. Přede mnou je další, tentokrát modrý tunel. Jen se tak vlní. Jde se mi jím lehounce. Proplétám se loukou plnou různě modrých květů. Dosahují až po ramena. Nad nimi poletují modří motýli větší než moje dlaň. A na obloze… Páni!
Čtyři modrá slunce! Obíhají kolem sebe, jako by si hrála na honěnou
A všude ticho!
Něco mě zašimralo po tváři A znovu a znovu.
Otevírám oko, pak druhé.
"Irvine, ty nezbedo. Vzbudil jsi mě v tom nejlepším. To už je čas?"
Koukám na hodiny. 5.30. Nojo,no. Ranní venčení.
"Tak jdeme!"

Hodnocení: 4.67
(celkem: 14, počet hlasujících: 3)

Zobrazeno 18x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>