Chci ti napsat, jak jsem seděl pod stromem

Dopis. Blbůstka do soutěže vyhlášené Českou poštou.


Autor: Wraithomilka Nass , 24.8.2011, Povídky

  

Drahý příteli,
Jsem tak rád, že se mohu svěřit aspoň tobě. Chtěl bych ti povědět, co se mi dnes stalo. Jako každý den jsem seděl na svém místě a slunil se. Občas kolem mě někdo prošel, ale jinak vše bylo jako obvykle. Mohlo být tak odpoledne, největší sluneční žár již opadl, když mne Anička vzala s sebou na výlet. Šli jsme dlouho. Nic jsem neviděl, v batohu byla pořádná tma. A taky tam bylo hodně věcí. Tuším, že tam mohla být knížka, leželo se mi tam pěkně tvrdě. A určitě něco kovového, neustále mi to kolem oušek zvonilo a cinkalo. A taky šustilo, byl tam asi nějaký igelitový sáček. Anička nejspíš chvíli běžela, poněvadž všechno v batohu, včetně mě, skákalo a pořád do mě něco naráželo. Docela to bolelo, nevím, proč s sebou tahala takové tvrdé krámy.
Až když se zastavila a vytáhla mne, jsem se stihl pořádně rozkoukat. Bylo to tam... jiné. Nikdy jsem neviděl nic takového. Ve svém životě jsem poznal jen bílé, studené a špinavé regály a silně zářící bílá světla v prodejně, tam jsem se poprvé probudil. Pak si mne odnesla Anička, tak jsem se dostal na poličku v jejím krásném, barevném a prosluněném pokojíčku. Ze začátku si mne brala dokonce i do postele, ale díkybohu toho brzy nechala, protože viděla, že mi to nedělá dobře.
Ale tam... Vířil kolem mě takový chladňoučký závan. Ale ne jako ten mezi regály, tenhle byl příjemně vlažný. Položila mne do něčeho zeleného, bylo toho kolem mne plno, ale na dotyk to bylo hebké a krásně to vonělo. Bylo to takové zvláštní, exotické. Nikdy jsem se s ničím takovým nesetkal.
Zády mne opřela o nějakou vysokou hnědou věc. Její povrch byl drsný, ale vůně mi přišla povědomá. Hned jsem věděl, co mi připomíná. Připomínala mi mou poličku. Zřejmě byla vyrobena z nějaké podobné věci. Myslím, že Anička tomu říkala "dub".
Bylo příjemné tam být, cítil jsem se jako nikdy.
Anička přede mne rozprostřela obrovskou vlněnou deku a začala na ni vyskládávat věci z batohu. Až teď jsem si všiml, že krom něj nesla i veliký proutěný koš. I z něj vyndala několik věcí. Pak se ke mně naklonila, zlehka uchopila mé tlapky a něžně mi špitala do oušek. Sice jsem jí vůbec nic nerozumněl, ale cítil jsem se šťastně.
Najednou jsem zaslechl nějaký hlas. Anička se ohlédla a začala se smát. Rychle vstala a rozběhla se kamsi na opačnou stranu. Nejspíš zaslechla někoho známého a potřebovala mu taky něco povědět. Během chvíle se vrátila, v rychlosti sbalila deku a jídlo opět do batohu a zase odběhla. Čekal jsem na ni. Už uběhlo asi deset minut a pořád se nevracela. Ale pak už mi to přišlo podezřelé. Proč si vůbec brala všechny věci s sebou? A v tu chvíli mne napadla ona hrůzná myšlenka, která se však bohužel zdála být naprosto skutečná.
Bylo mi jasné, že jsem zůstal sám. Rozhodl jsem se tedy, že na ni počkám, určitě se pro mne vrátí. Slunce začalo pomalu mizet a po zemi se rozprostíral nepříjemný chlad. Ale ne jako klimatizace v obchodě. Tohle bylo horší. Najednou jsem se necítil tak šťastně a příjemně. Nebe úplně zčernalo a vyplula na něj taková divná bílá věc, která slabě svítila. A já cítil, že už se domů nikdy nevrátím.
Probudil jsem se v nějaké změti smrdutých věcí. Plechovky, ubrousky, kapesníčky... Vůbec jsem netušil, jak jsem se tam dostal, ale dost mne to znepokojilo. Když jsem se podíval nahoru, viděl jsem slunce. A poprvé zadoufal, že je to naposledy. Už jsem se vzdal naděje na další setkání s Aničkou, a tak mi na mém dalším osudu nezáleželo. Vím, že už nikdy nepocítím takové štěstí, jako když jsem koukal na Aničku, jak spí ve své posteli, a těšil se, až se probudí. Nikdy.

Tvůj skoro mrtvý a podivným zápachem skrz naskrz nasáklý Méďa

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Jenny 20.9.2011, 12:58
Hodnocení: 5

moc pěkně napsáno.

Reaguj >>