Bufety a bagety

  

Až do tohoto okamžiku jsem opravdu nevěřil tomu, že za nejpodstatnější část školní budovy považují studenti Gymnázia Olgy Havlové bufet. Ano, i já v těchto místech trávím většinu svého dopoledního času, ale neuvědomuji si, že bych zde denně nakupoval. Spíš jen tak přijdu, podívám se, co má naše milovaná žena za pultem, paní Zajacová, nového, který výrobek přibyl v rozmanitém sortimentu zboží, okoukám ceny, chvíli pozoruji, jaký má onen "nováček" odbyt a zase se vrátím na židli ke stolu a žvýkám chleba, který mi maminka po hodinách strávených v práci z posledních sil namazala, a to tak, že ani neregistrovala polaritu krajíců a rozdíly jejich velikostí sahají někam do nevyčíslitelných hodnot. Ale to nevadí, chlebík je v takřka poživatelném stavu a tvrdý sýr se ještě nepodobá krekru, jak tomu bývá jindy.
A jak tak pozoruji dění okolo sebe, napadá mě, že všechny osoby, které mají něco společného se školou, ať už to jsou studenti, kantoři, uklízečky či administrativní pracovníci, bych mohl rozdělit do dvou kategorií, a to na "svačinkáře" a "bufetníky". Na ulici jsou k nerozeznání, ale v prostoru školní budovy je takřka zřetelné, kdo k jaké skupině patří. Takový pravý, nefalšovaný svačinkář přijde do jídelny, otevře batůžek, chvíli své okolí napíná nořením svých rukou v útrobách školního zavazadla a s nesnesitelným šustěním mikrotenového sáčku ukazuje publiku sedícímu u stolu, jaký gurmánský zážitek již několik hodin ukrývá před jeho zraky. Když vytáhne dopolední porci energie, kterou přece každý rošťák včetně dětí nejmenované mistryně světa v kanoistice potřebuje, snaží se nejdříve oddělit část určenou k požívání od té papírové. Často to bývá oříšek, jelikož ubrousek se hned tak nevzdává a málokdy se stane, že je svačinka odbalena bez problémů a chleby, housky, rohlíky, koláčky, koblížky, croissanty, pletýnky, bulky a loupáky jsou beze stop balicího materiálu. Nějaký ten ubrousek v žaludku není přece vůbec žádný problém, vysoký obsah sacharidů v papíru dokazuje, že svačinkáři jsou lidé se sladkým výrazem ve tváři.
Zato bufetník sotva přijde do školy, musí stát dlouhatánskou frontu na bagetu. Tady má čas dumat nad tím, který druh z uvedených pěti nebo šesti dnes shledává nejlepším, a když náhodou jasně rozhodne, zjišťuje, že studentík ze sekundy, který se prodral mezi jeho nohama k pultu, kupuje poslední obložené pečivo, a jemu nezbývá nic jiného než čekat do velké přestávky, znovu si vystát řadu a doufat, že na něj zbude alespoň ten párek v rohlíku.
Svačinkáři jsou velice samostatní, nezávislí a rozhodní lidé, kteří již dopředu vědí, na co budou mít následující den chuť. Jejich svačinka přece nemusí obsahovat celou škálu toho, co má člověk rád. Každý den je pro ně jiný a svůj "denní postoj" odráží právě v surovině, kterou mezi půlky (rohlíku) vloží. Obložená bageta sice obsahuje vše, co nám chutná, ale požívání stále stejných poživatin vede k absolutnímu zevšednění života. Nechápu, jak někdo může preferovat bagety z bufetu před svačinkami z domu. Je to přece tak úžasné, říct si: "Tak, zítra budu mít chuť na pórek," a jindy zase: "Vidím to na hermelín!" Vězte, že samotné rohlíky to ocení. Určitě mají rády, že mohou být součástí denní nálady svého konzumenta. Zato bagety jsou všeobecnou svačinkou pro všeobecné, neoriginální a triviální bufetníky, kteří si neuvědomují, že jejich životy pomalu, ale jistě krní. Začíná to ve školním bufetu a končí nevymaněním se z automatizované struktury lidstva. Bezhlavě přijímají obsahy pečiva, a tím vlastně zapadají mezi ozubená kola ve společnosti a poslouchají impulzy od větších koleček - v našem případě výrobců baget. Už jenom proto se mi líbí život svačinkáře. Suchý rohlík je sice vždycky stejný - musím akceptovat jednotu tvaru, chuti, konzistence i barev, ale obsah jeho nitra si vždycky volím já. A tak to má být i v životě.
Tohle jsem si uvědomil, když včera zazvonilo na velkou přestávku. Viděl jsem kolem sebe desítky osob bez výrazu. Chodící mrtvoly. Lekl jsem se, protože jsem zrovna nedávno viděl horor s podobným dějem. Chvílemi jsem si myslel, že na mě nějaké to individuum zaútočí a sní mi mozek nebo něco takového (však oni už ti scénáristé něco vymyslí...). Ve společnosti mých přátel u přeplněného stolu ve školní jídelně jsem viděl nápis "Bufet je zavřený, uvidíme se v září". Nemohli tomu nápisu uvěřit. Byli tak zmateni, že nesmyslně pobíhali po prostorách celé jídelny a navzájem se ptali: "Co se to stalo?" "Co s námi bude?" Zkrátka se chovali jako Křemílek bez Vochomůrky, Káťa bez Škubánka, Pat bez Mata nebo jako kosí bratr bez kosího bratra. Nevěděl jsem, jestli se mám bufetníkům smát, nebo je litovat. Ale jedno mi bylo v tu chvíli jasné. V ruce jsem držel namazaného zachránce mé identity. Nic se nevyrovná šustění mikrotenových sáčků v útrobách aktovek!

Zobrazeno 14x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře