Kouř pomalu plynul potemnělou místností, jejíž jediný úzký, za to velmi ostrý, zdroj světla vyzařoval monitor, na němž bylo vidět seznam písní, které se zvolna přehrávaly, k otevřenému oknu, kde se v rámci zvláštních pravidel měnil za „čerstvý“ vzduch.
Jediná osoba v místnosti seděla v křesle, před zmíněným monitorem, a upravovala hlasitost písní a se zájmem sledovala výměny kouře za vzduch.
Konec. Postava dokouřila, vhodila zbytek cigarety do popelníku a velmi depresivním pohledem sjela ke stolu, kde vedle tabáku a papírků chybely filtry, což sice není tak špatné, jelikož i bez filtrů se dá kouřit, ale přece jen to dokáže člověku narušit jeho depresivní náladu, další depresí.
„Proč jen je to tak složité? Proč prostě nemůžu být necitelný hajzl jako všichni ostatní? No možná né všichni jsou hajzlové, ale jistě se tu jich pár desítek procent najde. DO HAJZLU!“
Pomyslela si postava v křesle a poslední slova se jí dokonce vydrala na jazyk a narušila tak zdánlivý pokojový klid, který hudba, tma a kouř vytvářeli. Po zanadávání se s trpkým úšklebkem podíval na stul a jal se balit další cigaretu, tentokráte bezfiltrovou. Jako mnohokrát před tím, při balení cigarety, zahájila postava svůj monolog k imaginárnímu posluchači.
„Tak dobře, poslouchej. Chodim s jednou holkou, už relativně dlouho. Teď odjela na prodlouženej víkend pryč. A já jsem na jedný akci políbil jinou slečnu, kterou taky znám už dost dlouho. A co teď? Co mi k tomu povíš? Hovno co? Jako vždy.“ Pronesla osoba velmi afektovaně do zdi, naštěstí uměla balit, již velmi dobře, takže tento trapný monolog dále nepokračoval, alespoň né nahlas. V hlavě se mu odehrával již od probuzení a možná i ve snech se mu promítaly obrazy těch dvou slečen, které měl obě dvě rád. Ani jednu z nich nechtěl zranit, ale tušil, že polygamie mu u nich asi neprojde, takže nebylo jiné cesty, než jedné ublížit. Samozřejmě, že by méně ublížil té, se kterou doposavaď nic neměl a vlastně ani teď nic nemá. Marně se postava snaží zachovat svojí zdánlivou emoční odtažitost, marně se snaží ignorovat bolest, kterou může způsobit.
„Jenže, co když mi to s tou novou slečnou vyjde? Jak mám vědět, že nezahodím možnost například na životní lásku? Sice tomu moc nevěřím, ale šance je tu vždy. A i kdyby ne, jde o to si přece zahrát ne…? Ale nechci ublížit té druhé.. Sakra.“
Tma se pomalu, ale velmi jistě prohlubuje, přeci jen má v tom jistou nezanedbatelnou praxi. Postava znovu sedí v křesle. A seznam písni, přestože velmi dlouhý se znovu vrací na začátek. Zapalovač cvakl a zanotoval svojí krátkou píseň známou všem kuřákům. Kouř pomalu stoupá k oknu. „Proč jen je to tak složité? Proč….“
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Zatím žádné komentáře
Den poslední - start? | Nedělní obhajoba | V davu | Ztracený den | Bruf aneb výhled do života