Je pozdní večer a já jedu noční tramvají z centra domů. Jízda mě uspává, světla v tramvaji chvilkami blikají. Další zastávka a opět nastupují další cestující. Mezi nimi i jedna starší paní, řekl bych, že s 60 lety za sebou. Nevím proč zrovna ona mě zaujala... Okolí kolem tramvaje se dává opět do pohybu. Po dvou zastávkách nastupují další cestující. "To je zase ona!" prolétlo mi hlavou. Ano, byla to zase ta samá žena, akorát o dvacet let mladší. Proběhl mi mráz po zádech. Rozhlédl jsem se po tramvaji, abych našel tu předchozí paní. Nebyla tam. Hodil jsem to tedy za hlavu s tím, že už mé smysly v tak pozdní hodiny nepracují, jak by měly. Dívám se z okna a krajina kolem je opět v pohybu. Už jsem skoro doma. Myšlenkami tam už jsem dávno.
Z mých myšlenek mě ale doslova vytrhlo chvění celého mého těla. Na předposlední zastávce nastoupila opět ta samá žena, opět asi o dvacet let mladší. Nebyl jsem schopen ani zavřít oči, jak mě to ochromilo. Najednou světla v tramvaji zhasla a všichni lidé zmizeli. Jen kolem ženy svítilo slabé světlo z neznámého zdroje. Najednou se mi to vybavilo, vzpomněl jsem si. Vzpomněl jsem si na nedávnou pouť a kartářku. Předpověděla to. "Tak to byla pravda..." zamyslel jsem se. Říkala, že se to stane. Vše, v co jsem věřil, ztemná, vše důležité však zůstane jasné. Už mi bylo jasné, co tím myslela. Zvednul jsem se ze svého místa a pomalu se k té paní, či spíše slečně přibližoval. Chtěl jsem něco říct, ale nevěděl jsem co. Začala ona:
"Musíme..."
"Co?" zeptal jsem se.
"Musíme jít," ona na to.
"Musíme jít, ale kam?" vypadlo ze mě.
"To uvidíš...," odvětila a chytila mě za ruku.
Opět mi projel mráz po zádech, tramvaj byla pryč, všude byla jenom tma. Tiskla mě za ruku.
"Kde to jsme?" zeptal jsem se.
"Toto je místo Pravdy."
Nechápal jsem a ani jsem nemohl chápat. Než jsem se vzpamatoval, byla pryč. Přede mnou stál jen strom. V mysli mi probleskla myšlenka na Eden. Když jsem spatřil v jeho koruně červené jablko, zaplňovala myšlenka na biblický příběh Adama a Evy čím dál, tím více moji mysl. Nevěděl jsem, co mám dělat. Zde bylo myšlení k ničemu. V mysli se mi jen honily vzpomínky na příběhy o novém počátku světa. Říkal jsem si: "Co když jsem vyvolený? Co když máme novou šanci, šanci žít opět v ráji?" Začínal jsem své myšlenky nenávidět, taková zodpovědnost přece nemůže připadnout mně. Zajímalo mě, kde to jsem, proč tu jsem... Něco mi říkalo, že to jablko mi to může říct. Ale jiná stránka mé mysli byla proti tomu, abych to zjistil. Říkala mi, že nesmím udělat stejnou chybu, jako před dávnými časy učinilo lidstvo, že jsme už připraveni... Vedl jsem boj sám se sebou. Možná podvědomě, možná ne, jsem se dal do pohybu směrem ke stromu. Jablko bylo na dosah ruky. Chytil jsem ho a zakousl se do něj. Najednou jsem věděl, kde to jsem, co je Pravda, co jsem měl udělat, a kdo byla ta tajemná žena...
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Nebydlení | Umění přetvářky | Mloci | Duše | Debile!