1. Kapitola - Černý obraz
Hrůza, která se té noci odehrála, prosákla do světa jako mor. Nebyl nikdo, kdo by nes-lyšel o Marii, manželce knížete Vítězslava. O jejím čarování, o kouzelníkovi, se kterým se v tu noc chtěla postavit všem božím řádům. Každý znal příběh o Anně, jejich dceři, kterou navěky uzamkla do míst, odkud není úniku.
Kouzelník zmizel, a nikdo neví, kam se ztratil. Tajemství, která s kněžnou po nocích spřádal, vzal všechna s sebou. Do světa se dostalo jen to, co viděl starý Jiřík. Králův věrný přítel a rádce.
Jiřík šel za Annou, aby ji zastavil, chtěl ji požádat, aby nekazila královy narozeniny a nevolala Marii ke stolu; ten den byla zvlášť zlá a bál se, že všem svými hadími slovy ublíží. Ale přišel pozdě.
Za sloupem ukrytý pozoroval, co se dělo. Obklopila jej hrůza, nedovedl udělat jediný krok, nedovedl zasáhnout. Byl malým pánem v porovnání se zlem, které se před ním odehrá-valo.
Když Anna navěky zmizela v obraze, kněžna za sebou zavřela dveře v domnění, že to nikdo neviděl. Netušila však, že oheň už nesl zdrcující zprávu svíčku po svíčce až k samotnému králi.
Byl by tomu snad ani nevěřil, ale chvíli na to stál v jídelně také Jiřík, zadýchaný, bledý a s očima plnýma strachu. Nemusel nic říkat. Vítězslav věděl, že oheň mluvil pravdu.
Vyslal všechny své stráže, aby našli Marii, aby okamžitě přinesli obraz s jeho dcerou. Stráž se však vrátila pouze s jeho ženou. Obraz Anny nemohli nikde najít.
„To není možné, musí být v knihovně, okamžitě se tam vraťte, musí tam být!“ vztekal se král a strkal do vojáků, aby se obrátili a šli znovu hledat.
Jiřík stál v koutě a přihlížel. V tu chvíli mu došlo, čeho se dopustil: zbaběle stál v koutě protkaném tmou, skrýval se za sloupem z kamení a přihlížel neštěstí. Tolik měl Anič-ku rád. Bylo to hodné a milé děvče. Raději měla Marie vzít jeho život. Měl se kruté ženě po-stavit!
„Jsem všech zbabělců král, zradil jsem, nepomohl jsem …“ šeptal si pro sebe a začal se celý třást. Co si jen počne? Jak s tímhle dovede žít?
Otočil se a utekl prvními dveřmi ven, musel pryč z hradu − k řece. Nechá se strhnout její silou a navěky zmizí králi z očí. Jen tohle je pro něj trest. Nemůže žít déle sám se sebou.
2. Kapitola - Volání
Chytili Marii, nebylo to nijak těžké. Seděla v knihovně a prý sklízela ze země ohořelé knihy. Přivedli ji přede mě.
Ale já chtěl obraz svojí dcery!
Ten prý v knihovně nenašli.
Vyslal jsem je zpátky, služebnictvo, vojáky … Museli ten obraz najít, museli mi ho přinést zpět! Ptal jsem se Marie, kde vězí má dcera. Ale ona mlčela. Od chvíle, kdy ji přivedli, neřekla jediné slovo, nezakřičela, nezměnila pohled ve své tváři.
A já ji s každou minutou nenáviděl víc a víc.
Vzepřela se přírodě, chtěla proti ní postavit černou magii! Pro kus zahrady … pro le-gendu, u níž nikdo neví, co je pravda a co prachsprostá lež! Taková byla moje žena, tuhle jsem si před dvaceti lety zvolil za manželku!
Tenkrát o zlu, které jí dřímalo v hrudi, nebylo ani stopy. Věrná a milá, taková byla! Plná radosti. Svorně mi stála po boku, ať se dělo cokoliv. Čekávala na mě do hluboké noci, než jsem se vrátil z dalekých cest. Vyhlížela mě z oken a bála se, když jsem nepřijížděl včas.
Líbala mě a hladila, když mi na bedrech leželo příliš starostí. Nesla všechno hrdě se mnou, byla mi oporou tak, jak slíbila v den naší svatby.
A všechno vzal ďas díky jediné knize pojednávající o rodu Jotterů, původních majite-lích našeho hradu. Kniha o nich a o jejich kouzelné zahradě.
Dočista propadla té představě, že by něco takového mohla mít i ona.
Den co den se ztrácela v knihách, nedbala přítomnosti, nedbala dospívající dcery ani mé náklonnosti. Stále jen zahrada, stále jen kouzla a moc, kterou mohla nabídnout.
A Anna rostla a usmívala se na svět. Byla den ode dne krásnější. Rostla jako z vody a já se těšil z jejího života.
Ale potom se všechno změnilo.
V tu noc, kdy mi Marii přivlekli k nohám, já … chtěl jsem jí na místě srazit hlavu. Ale zrála ve mně myšlenka, že ji donutím říct, kam obraz ukryla.
Tak jsem ji nechal vrhnout do žaláře. Do poslední cely v chodbě, do níž nedoléhalo se-bemenší světlo. V tichu a tmě musela zůstat po deset dnů. Se skromným množstvím jídla a bez kontaktu s lidmi. A ti, kdo k ní přeci jen museli přicházet, měli jasný příkaz: žádná slova, žádný pohled k ní. NIC!
Jediné, co Marii dělalo společnost, byly kapky vody stékající po zdech. Každá z nich šeptala větu o tom, co provedla. Padaly jedna za druhou a vtíraly jí do těla vinu, aby se jí ne-mohla zbavit, aby musela sedět a nedošla klidu ani ve spánku.
Po deset dnů hledal jsem obraz, já i všichni na hradě, pátral už i lid ve městě. On však nebyl nikde k nalezení.
A co víc, ztratil se Jiřík. Můj přítel a rádce, který mi běžel oznámit, co viděl jako první. Bez něj bych netušil a neměl svědka jiného než oheň.
Zatím žádné hodnocení
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
Přidávám pár poznámek ze čtení...také ruší dost velký počet jaksi roz-dělených slov.Celkově - můj šálek to není.
------------
Za sloupem ukrytý pozoroval - slovosled - Ukrytý za sloupem...
Tady ta pasáž je hodně zmatečná, nerozumím ději:-(
Když Anna navěky zmizela v obraze, kněžna za sebou zavřela dveře v domnění, že to nikdo neviděl. Netušila však, že oheň už nesl zdrcující zprávu svíčku po svíčce až k samotnému králi.
Byl by tomu snad ani nevěřil, ale chvíli na to stál v jídelně také Jiřík, zadýchaný, bledý a s očima plnýma strachu. Nemusel nic říkat. Vítězslav věděl, že oheň mluvil pravdu.
Zde bych dala strážCe, aby byla odúvodněna měkká I ve slovesech věty, jinak - stráže - by měla být s Y:
Vyslal všechny své stráže, aby našli Marii, aby okamžitě přinesli obraz s jeho dcerou.
Zde asi PO zlu, /nebylo ano stopy po zlu/:
Tenkrát o zlu, které jí dřímalo v hrudi, nebylo ani stopy.
kvalitní komentář (1)Ne, není to historické dílo, je to v závěru fantasy dílo a já myslím, že byla chyba to sem takto dávat, po částech to asi prostě nepůsobí tak, jak by mělo.
U stráže je opravdu chyba, příběh má 200 stran, nějak mi to uteklo ... :-/
Děj ti vysvětlit nedokážu, protože nerozumím, čemu nerozumíš, ale i tak děkuji za komentář, protože i takové jsou jakýmsi posunem, v tomto případě hlavně poučením.
Jinak, ta energie do něj vložená rozhodně stála za to, myslím, že to není úplně objektivní říct, že je škoda, že dávám energii do něčeho takového. Každý příběh má svůj smysl, má svůj život, nějak se zrodil a už jen důvod proč by měl vzniknout za tu energii prostě stojí.
Příběhy o tom, jak vnímám dnešní svět, bohužel nenapíšu, za chvíli sem pouze vložím to, jak vnímám své noční můry (koneckonců ovlivněné realitou, takže tak trochu splním tvůj nápad)
Nejde o žádné veledílo, ale tak proč to nehodit mezi vlky Třkvalitní komentář (0)Reaguj >>
kvalitní komentář (0)Jo, to je asi moje prokletí, já hrozně ráda píšu, ale někdy to chci mít rychle, protože se ... těším až chci honem psát dál? Těžko říct, no ... Celý příběh vznikl strašně rychle, tlačil jej čas ... ale i tak jsem za něj vděčná, protože mě přiměl k tomu zase psát.
kvalitní komentář (0)Reakce: Hesiona 
31.7.2018, 13:02Jo, to znám. Někdy člověk vítá každý impuls. Ale je to škoda, nechat dílo uspěchané. Na Poetovi je času dost, my bychom si klidně počkali.
kvalitní komentář (0)Reaguj >>
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Nebeské květiny | Slovo Zima | Vosková naděje | Rozmluva s dcerou temnoty a měsíce | Skleněný dopis