Andělská

Pokus o pohádku, co nemá s Vánocemi nic společného, já je nemám rád...


Autor: Matěj Rychlý , 22.11.2008, Povídky

  

Je jedno jak se jmenuji, u nás to není důležité. Můžete mi říkat třeba Toníčku, pro někoho jsem Leopold či Tomáš, na tom už stejně nesejde.
Pracoval jsem pro Něj, teda jestli existuje. Já si myslel, že jo. Byl jsem námezdním andělem strážným. Pro lásku k lidem.
Teď už na nás stejně věří jen babičky či nešťastníci. Moje práce, pro mne ale měla smysl. Jinak bych jí tehdy nevzal.

Viseli jsme nad panelovými domy v hustých trsech. Jen tak jsme poletovali. Ve smlouvách jsme měli přesně definovanou vzdálenost, ze které jsme vykonávali naše řemeslo. Být duši na dohled, ale bezpečně nad ní.
Byl konec listopadu a moje košilka byla zšedivělá a nehřála ani tak, jak hřeje pochybný úsměv. Co chvíli do mě narazil unavený kolega či kolegyně. Bloumali okolo mě a smutnili. Jediné teplo v téhle šichtě jsme mohli získat radostí. A lidi v listopadu šťastní moc nebývají. Všichni jsme záviděli dvojici spolupracovníků, co hlídali byt v pátém patře. Zrovna se k sobě nastěhovali a bylo jim teplo, až jim z hlaviček stoupala pára, která se měnila v mlhu a navečer zahalovala celý obytný blok. „Však ono je to jednou přejde, pára zkondenzuje, kapky se nasolí a promočí to ostraze pátého patra košilky,“ chlácholil jsem se v duchu, ale vlastně jsem si to ani nepřál. Jen kdyby mi tak nebyla taková zima.
Mým úkolem bylo hlídat Lucii. Někdo mi někdy říkal, že to znamená světlo, ale v posledních dnech moc nezářila. Měla dvacet dva roků, kulaté velikánské modré oči, že ani nemusíte být seznámeni s její postavou. A vešlo se do ní jedno upřímné srdce. Takové by dokázalo s lehkostí, s jakou hází mladí chlapci žabky po hladině vod, s takovou lehkostí, zahřát půl velícího ústředí.
Velící ústředí se kamufluje za tmavé mraky, co můžete občas vidět na obloze. Sedí tam Andělé, co dlouho střežili nešťastné duše. Takové centrum byrokracie, které monitoruje a následně nám vytýká každičký zásah do běžného života.
Lucie nikdy nemohla najít klíče od bytu. Vždycky jsem musel zakročit a někam je umístit, aby nepřišla pozdě. Měl v tom prsty Démon Barnabáš. Tyhlety démony snad každý z vás zná. Škodí, kde se dá a na každého z nás jsou alespoň dva. To oni jsou ti, co zdržují autobusy, když zrovna spěcháte, ti co vám z bubnu pračky kradou vždy jednu ponožku od každého páru, a nebo otáčí v letu chleba, aby spadl dolů namazanou stranou. Mají tendence se u některých lidí zdržovat ve větších skupinách, bojí se hor, protože to je blíž k Němu a tak se raději usidlují u lidí někde nizoučko. Nejspíše jsou jim v patách.
Jak říkám, Lucie měla naštěstí jen Barnabáše a ten už byl starý, vysloužilý a dalo se s ním celkem rozumně domluvit. Většinou právě schovával mé duši klíče a ponožky. S ponožkami je to vůbec těžké. Jakmile nastoupíte jako nájemný strážník, musíte se smířit s tím, že na ponožky má peklo manufakturu.
Lucie chodila na vysokou školu filosofickou, fakulta skládání vlaštovek, obor křídla a poryvy větru. Musela se kvůli tomu učit estonsky a brazilsky (brazilština je mrtvý jazyk, v Brazílii se nejspíš mluví Portugalsky, ale já tam nebyl a Jeho jsem se neptal) a ještě chodit na seminář o větrácích a fénech.
Seminář o větrácích a fénech probíhal v podzemí mezi stanicemi pražského metra. Místnost, kde se přednášelo, byla neprodyšně uzavřena, uměle nasvícena, ale skvěle ventilována. Uvnitř to hučelo a hvízdalo od pohybu lopatek. Přednášející vypadal vždy svěží a měl foukanou trvalou. Moc lidí na přednášky nechodilo. Vlál jsem tam nad nimi a držel si košilku, co to jen šlo. Tady dole bylo vždycky pěkně teplo. Vinu jsem dával Tomu dole, ale potom co jsem viděl, jak Barnabáš drkotá zuby zimou a snad i zlostí došlo mi to. Vytáhl jsem z náprsní kapsičky detektor štěstí a létal sem a tam po místnosti. Ručička si dělala, co chtěla, koukal jsem na ní a poletoval ve vichřici z fénů.
„Au,“ řekl jsem. „Au,“ ozvalo se. Zvedl jsem oči a koukám proti mně kolegyně v ruce taky detektor v očích plamínky a kouká na mě. „Těší mě, že Vás poznávám, je tu vedro co?“, vykoktal jsem ze sebe. „Taktéž mě těší, to bude všemi těmi fény. Foukají z jihu a větráky ze všech stran. Jmenuji se …“ Ale vítr jí odtrhl jméno od úst, ohřál ho a zase ochladil, čímž ho definitivně zničil. „Ale co, naše jména nejsou důležitá,“ řekl jsem zase pro změnu já a zaměřil detektor na chlapíka s vrabčím hnízdem ve vlasech. Na displeji mi blikalo červené David.

Večer jsme zase viseli v šedých trsech a bloumali pomalým letem nad panelovým domem. V poslední době mlha zhoustla a já o teplo neměl nouzi. Bylo mi jen trošku líto Barnabáše, ale on jistě něco vymyslí, aby se taky zahřál.
Nebudu Vám to tady popisovat celé, všichni to jistě znáte. David se utápěl v modrých očích a ona se živila jeho úsměvy. A divili byste se při myšlence, jak nesmírně složité je v místnosti plné větráků poslat nějaké psaní. To se tehdy Barnabáš pořádně zahřál. Netrvalo to dlouho a Lucie se připravovala na první schůzku, která by jí mohla změnit život nebo alespoň pár týdnů. Na schůzku s ním.
Pobíhala po bytě, čtyřikrát si vyčistila zuby, namodřila si oči křídou, a pořád se na sebe dívala do odrazoplochy. Na místě setkání byla o čtyřicet-dva minuty dříve než bylo dohodnuto a já čekal opřený o obchodní dům. Díky Barnabášovi přijel David o jedenáct minut později. Vystoupil a mě zalil obrovský přísun tepla. Asi takový jako když přiložíte břízku do krbu. Dokonce jsem i cítil kouř. Takové teplo, že to se mnou až hodilo o zem, kam jsem dopadl na sedací část těla. Pak jsem to uviděl. Chytla mi křídla od poutače. Od reklamního poutače na šťastný život. Smutně jsem hladil poslední dvě bílá pírka, co mi ještě zbyly a zděšeně se koukal za odcházející dvojicí. Anděl bez křídel není andělem a jen stěží může něco strážit. No tak je to tvoje, Barnabáši…
Ptáte se, co se mnou bude dál? Ani nevím. Než mi z ústředí dodají nové křídla, moje duše už bude dávno zavátá hlínou. Nahradí mě rezervní strážník pro nouzové případy. Mezitím bych mohl dělat byrokracii na ústředí a tam zůstat po věky věků, to mě ale neláká. Vylučuji i možnost přidat se tam dolů, na to já nemám náturu a jak jsem již řekl, je jich už teď víc než dost.
Co bude s Lucií? Bude s Davidem až do skonání světa anebo těla? Nemalujte čerty na zeď. V téhle době jsme my strážníci rádi i za malé chvilky tepla.
Prokřehlý jsem bloumal ulicemi jen v košilce a nikdo mě nemohl vidět. Smutně jsem se doloudal až k jejímu domu a žárlivě pozoroval dvojici z pátého, jak si vesele poletovali nad střechou. Můj osud tedy závisí na rychlosti práce velícího ústředí. Do té doby budu neviditelný pár stovek let chodit mezi lidmi. Našlapujte opatrně, prosím.

Zobrazeno 41x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Lena 20.12.2008, 22:25
Hodnocení: 3

Moc pekne napsano.

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>

Mon-gi 22.11.2008, 08:30
Hodnocení: 5

Tahle se mi velice líbila. Příjemně se čte, námět moc hezký a ani nevadí, že není o Vánocích

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>