Absolutní klid

všechno jednou skončí....ale kdy je to.."jednou"...?


Autor: Jiskřivá střela, 11.10.2009, Povídky

  

Absolutní klid

„Máme-li rozhodnout o tom, je-li dané těleso v klidu či v pohybu, musíme znát potřebné parametry k tomuto určení, jako je například těleso vztažné, podle kteréhožto určíme stav daného tělesa pouze ve vztahu k tomuto vztažnému tělesu. Padá-li například v automobilu libovolný předmět, pak ve vztahu k automobilu provádí pohyb směřovaný k podvozku zmiňovaného automobilu, avšak vzhledem k povrchu zemskému vykonává pohyb šikmo dolů ve směru jízdy vozu. Pak-li, že je tento předmět pouze položen na sedadle automobilu, je tedy v klidu, pokud ovšem považujeme vůz za vztažné těleso. Obecně vzato tedy absolutní klid neexistuje.“

Dobře, takhle přesně ta věta v učebnici nevypadala, nemohla jsem odolat pokušení a musela jsem se vymýšlením nejrůznějších oklik a jiného vyhýbání se tématu. Přesto – podobná věta, i když v trochu kratším a jednodušeji pochopitelném podání, tam opravdu byla. Nutno podotknout, že jsem si z toho textu nezapamatovala ani řádek. Jediné, co mne dokázalo zaujmout, byla poslední věta, totiž že absolutní klid neexistuje.
Je bohužel jednou z mých nejméně záviděníhodných vlastností ta, že všechno co kolem sebe slyším, vidím, cítím nebo vnímám jakýmkoli jiným možným způsobem, přenáším do svého vlastního světa a totiž do světa myšlenek, snů, a bohužel i naprosto sentimentlních projevů romantiky.
Je to alespoň trochu na úrovni srozumitelnosti? Doufám, že tomu tak je. Doufám, že aspoň trochu jde si to představit.
Chci říct, pro mě je to třeba dost relativní pojem: Co vlastně znamená klid?
Zažila jsem mnohá období, jak pocitová, tak životní, i když vzhledem k mému věku je toho pořád ještě nepatrné množství. Přesto myslím, že jsem už byla v situaci, kdy mne nic netížilo, ale ani netěšilo, netrápilo, ale ani nerozešťastnilo, nic mi zrovna nebylo líto, nebyla jsem zamilovaná ani vytočená, zaneprázdněná ani znuděná, jenom jsem si tak seděla v pokoji, ležela v posteli, hrála na klavír, jedla popcorn u televize, přemýšlela nebo dělala bůhvíco. Ale za boha mě nenapadá jediný moment v životě, kdy bych byla v absolutním klidu.
Mám zvláštní pocit, že nejblíž tomuto stavu je snad až ta poslední chvíle před smrtí. To zní dost děsivě. Má si člověk vážně počkat na svůj konec, aby zažil chvíli příjemného klidu? Tedy pokud předpokládám, že klid je něco příjemného, což – co si budeme povídat – asi je. Tak jak si to tedy mám vysvětlit? Nevím jak na to nahlíží zbytek lidstva, ale rozhodně mi nepříjde, že bychom, co se alespoň smrti a těhle věcí týče, měli nějak příjemné vyhlídky. Jistě, jsou názory (hlavně v amerických filmech), které tvrdí, že nesmrtelnost není nic záviděníhodného. Že si pak člověk nemůže živo samotný ani pořádně užít, protože žádná chvíle není vyjímečná. Bohové nám prý závidí (čistě za předpokladu, že něco jako bohové existuje) naši smrtelnost, protože nic se nemůže oakovat. Něco v tom smyslu.
No, nevím sice jak je to s bohy, ale vím, že jednou umřu. Aspoň tím si můžu být na sto procent jistá. (I když, kdoví, třeba mám v krvi něco z řeckých bohů?;D)
A pokud budu mít to štěstí a nezemřu na nějakou šíleně krutou a bolestivou nemoc, je vážně možné, že těsně před smrtí ucítím něco jako absolutní klid?
Možná ano, možná ne. Ale vím jistě, že jestli ta možnost je, bojím se smrti o zlomek míň. Tak si pro mne pojď, nebojím se. „Vítej, smrti, z Juliiných rukou.....“

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Jenny 29.12.2009, 23:47
Hodnocení: 4

hodnotím tvý pojetí, obsahově bych k tomu měla pár výhrad, ale odpustím si to

Reaguj >>

karkulka 11.10.2009, 18:48

Myslím si, že absolutní klid nezažijeme nikdy.Stav předsmrtný čili agónie, kdy už nic nevnímáš si právě proto nemůžeš uvědomovat.Je to asi zbytečné takhle uvažovat, smrtí to nekončí.

Reaguj >>