ONLINE povídky
Po přihlášení můžeš vložit svůj příspěvek jako pokračování povídky (pokud není povídka pro tebe uzamčená). Snaž se, aby děj navazoval a byl alespoň trochu konzistentní :)
Přidat do oblíbených

Tady jde o čas!

Příběh, který nebere konce ; jen vy ovlivníte, co se stane zachvíli!

Povídku založila: miska.kocourkova

Né! To snad není možný! Jako by toho bylo málo! Ráno jsem zaspala a teď tohle. Pořád jsem nemohla popadnnout dech. Řidič ujíždějícího autobusu se jen ušklíbl. "Idiot!"procedila jsem skrz zuby. Jenže co teď? Nic mi nepomůže.Škola je odtud pět kiláků, to všas nestinhu. Prohrábla jsem si vlasy. Co jen budu dělat? Najednou se ozvalo zatroubení. Přkvapeně jsem zvedla zrak a usmála se. Jako vždy, když jsou potřeba, objeví se. Zamávala jsem na zastavující auto, ze kterého vyskočila moje kamarádka Janča. "Áhoj!"přivítala mě nadšeně. "Čau."oplatila jsem jí pozdrav. "Nechceš svézt?"zeptala se, jako by se nechumelilo a odhalila své bílé zuby. Taky jsem se zazubila a beze slova vklouzla do auta. Pokývla jsem na řidiče, Jančina tatínka a jelo se. "Moc díky!"ozvala jsem se po pár minutách jízdy. S Jan jsme se začali bavit o výletu, na který jsme dneska měli jet se třídou. Netušili jsme, co za hrůzu nás tam bude čekat! Po několika minutách jsme vysedaly z auta a poskakovaly se zavazadly do školy. (miska.kocourkova, 30.05 15:50)
Před školou už čekala většina spolužáků, jen po třídní nebylo ani vidu ani slechu a to tu měla být už před deseti minutama! Ale nikomu to nepřipadalo divné, protože naše třídní je děsně zapomnětlivá, a tak chodí všude pozdě. Samozřejmě, podle všech očekávání, přišla až pět minut po příjezdu autobusu, který nás měl na výlet odvézt. Učitelka volala žáky podle abecedy a posílala je do autobusu. Já s Janou jsme bohužel byly až skoro na konci abecedy, a když jsme se konečně dostaly na řadu, zjistily jsme, že skoro všechna místa už jsou obsazená, a ty, která nejsou obsazená, někdo držel někomu jinému. Takže jsme musely stát. No skvělé! Třídní, jak je sklerotická, určitě zapomněla, kolik se nás nejvíc vejde do autobusu, takže na tři žáky nevyšly sedačky. Už když se autobus rozjel a kodrcal přes nerovnou silnici, a já jsem se sotva udržela, abych nespadla, jsem měla tušení, že to nebude dobrý den. (Katk@, 02.06 18:41)
Cesta autobusem nebyla vůbec příjemná.Pořád sme s Jančou vrhaly zlostný pohledy na učitelku a na ty kteří někomu drželi místo.Po 10 minutách mě to přestalo bavit a sedla sem si na kus sedačky kterou někdo někomu držel a nevnímala jeho narážky.Janča udělala to samé na protější straně a začaly sme se bavit o výletě. (Veronika, 14.06 21:22)
A najednou jsem začala mít ten pocit. Pocit neštěstí, smrti. Nabouráme. Cítila jsem to. Janča mě několikrát okřikla, abych se jí věnovala. Jenže já cítila jen ten pocit. (filmactor, 17.06 16:41)
vyskočila jsem ze sedačky a proběhla až dopředu k učilelce. "Pančelko, mě není moc dobře!" (miska.kocourkova, 12.07 16:28)
"Opravdu? Tak v tom případě musíme zastavit."Přešla přes uličku k řidiči autobusu zrovna v tu chvíli,když autobus zahýbal ostrou zatáčkou.Učitelka ztratila rovnováhu a jak dlouhá,tak široká se rozplácla na úzké chodbičce autobusu. (Kajka, 14.07 11:07)
Všichni se začali chlámat. Chlámat obrovským smíchem. Já jsem jen nevěřícně přejížděla přes každého spolužáka. Byl to smích ostrý, který mě pronásledoval až do nejtemějších hlubin mé mysli. Řidiče zajímalo, nač taková zábava, otočil se na zem aby se podíval, co se mu tam válí v uličce. Jak se on podíval na zem, já se podívala do předního skla... "ÁÁÁÁÁÍ" (filmactor, 23.07 14:45)
Pamatuji si jen skřípání brzd a pak náraz a tma. Zoufale jsem se bránila tmě, která se kolem mne rozlévala a slyšela jsem někoho, jak volá mé jméno.... (Lukáš Zemánek, 27.07 21:29)
Byla jsem v hrozném stresu, když nepočítám rány a bolest. Někdo mě stále volala a já se otáčela, jenže všude to samé, tma tma a tma. Ten hlas ke mně přicházel ze strany, kterou jsem nemohla ifentifikovat. (filmactor, 30.07 21:39)
A teď, jako v každém filmu i já musím říct, že si pamatuji jen, když jsem se vzbudila v nemocnici. Hrozně mě bolela hlava a ten hlas, co mě v autobuse stále volal, jsem ještě stále měla v uších... (filmactor, 30.07 21:40)
Neznala jsem ho,ale byl něžný, takový konejšivý a hřejivý, jenže nevím,komu patřil. Snad jednou poznám toho,komu ten hlas patří. Ležela jsem na posteli,poslouchala hluk dění za dveřmi a sestřičku, jak říká:"Pane Doktore, tak tady je ta, z té havárie". A odpověděl je zase ten hlas.... (Lukáš Zemánek, 31.07 08:19)
Jenže pak jsem si vzpoměla, jak ten hlas, ten v autobuse, byl zuřivý a lítostný, jako kdyby brečel. Unsnula jsem. Neměla jsem síly. Jako kdyby jsi celý den byl na nohou, i noc, a další den..Byla jsem hrozně vyčerpaná. A když jsem se probudila, zdál se mi sen. Řekla jsem to sestřičce. Zdál se mi sen..zdál se mi sen.. (filmactor, 31.07 13:06)
"Jen klid holčičko", odpověděla mi sestřička. Jak mám být klidná, když nevím, cop se děje? Proč jsem měla tu zlou předtuchu a co se stalo s ostatními? (Lukáš Zemánek, 31.07 22:38)
Sestřička mi o té nehodě nechtěla nic říct. Pořád jen opakovala že mám být v klikdu a odpočívat. Ale to já nechtěla. I přez bolest která se mi rozlévala do celého těla jsem se posadila.Začala jsem si ztrhávat všechny hadička a drátky od přístrojů. Sestřička se mi v tom snažila zabránit ale, marně. V záchvatu vzteku jsem popadla vázu ležící na stolku a hodila jí po ní. Střela byla přesná a zasáhla nebohou sestřičku přímo do hlavy. Ta se skácela v bezvědomí na zem. (Pája, 02.08 17:31)
Asi jsem se zbláznila. Ta rána a tříštění skla zavolalo do pokoje další sestru s lékařem. Doktor se na mě podíval a řekl:" Tak to nám ještě scházelo". Já zůstala sedět jako opařená. To je on, to je ten hřejivý hlas. Prohlédla jsem si ho podrobněji, když se díval, zda se sestřičce nic vážného nestalo. (Lukáš Zemánek, 02.08 23:39)
Tmavé husté vlasy, střih tak akorát, mohutná ramena se silnými pažemi, bílý plášť ukrývat perfektní postavu a když se otočil, viděla jsem jeho přísné a zároveň laskavé velké hnědé oči. Přála bych si,aby se na mne mohly dívat stále (Lukáš Zemánek, 02.08 23:41)
Ale zase se ke mně otočil zády a šeptem zděloval něco sestřičce. Ta odešla. Ale netrvalo to ani 2 minuty a byla zpátky s dalším doktorem. Ten na mě začal mluvit, ale já ho nevnímala. Oči jsem měla stále upřené na něj, na MÉHO doktora. Najednou mě zvedli z postele a posadili na vozík. Nechápala jsem co to se mnou dělají. Vezli mě pryč. Pryč od něj. Začala jsem křičet:"Nééé já nechci, pusťte mě, nééé." Chtěla jsem se zvednout z vozíku, ale nešlo to. Měla jsem přivázané ruce k držadlům. (Pája, 03.08 12:32)
Ted ležím v prázdném pokoji a koukám do stropu. Je to jak ze špatného filmu. Kdybych nebyla zraněná, myslím si, že jsem v blázinci. Proč se vše najednou tak zamotalo? Proč nejsem na výletě s ostatními? jak dlouho tady už jsem a proč mě ještě nikdo nepřišel navštívit? Je to jako špatný sen (Lukáš Zemánek, 03.08 22:46)
Po malé chvíli, zdá se mi jako věčnost, se otevřou dveře. S napětím očekávám doktora jehož hlas jsem slyšela v autobuse, ale bohužel je to jen sestřička. Kouká na mě vražedným pohledem. Na stolek mi položí tác s jídlem a vyštěkne:?"Doufám že teď už seš spokojená." Zamračím se. Nechápu. Sestřičřka ale mluví dál:" To že seš zraněná tě ještě nedává právo ubližovat jiným! Sestra po které jsi hodila vázu, má silný otřes mozku. Doufám že toho alespoň lituješ!" Chtěla jsem něco říct ale nevěděla jsem co. (Pája, 05.08 11:37)
Zírám na tác s jídlem. Nemám na nic chut. A i kdybych měla hlad, po slovech, co mi setra řekla bych stejně nic nepozřela. Má pravdu.Nevím, co to do mne vjelo. Musím se ji omluvit. Hned... (Lukáš Zemánek, 05.08 20:21)
Posadila jsem se na posteli. Chtěla jsem se postavit na zem, ale upadla jsem. Chtěla jsem vstát, ale necítila jsem nohy. "Co se to se mnou děje?"říkala jsem si nahlas. Jezdila jsem rukou po noze, ale nic jsem necítila.Vůbec nic. Znovu mě zachvátila panika. (Pája, 05.08 21:01)
nevím, jak dlouho jsem seděla na zemi. Snad minutu, snad hodinu, neměla jsem o čase ani páru.Jen vztek a bezmoc mi vháněly slzy do očí, které se kutálely po tvářích. Neslyšela jsem otevřít dveře. " Bože můj, co blázníš holka jedna!" "já... já chtěla jsem se jít omluvit sestřičce za to dopoledne",koktala jsem a propadala jsem se hanbou. Můj anděl za mnou přišel a já sedím na zemi jak slípka. " Na to bude ještě dost času,ale ted se musíš uzdravit" řekl, vzal mě do náruče a položil na postel. (Lukáš Zemánek, 05.08 23:22)
Zmizel vztek i bezmoc. Cítila jsem se jako v nebi. Byl to on a držel mě v náručí. Jenže najednou se mi vybavila jedna jediná otázka. Co dělal v tom autobuse? Přeci jsem ho tam slyšela. (Pája, 06.08 11:49)
odhodlala jsem se ho na to zeptat. "Ano, byla jsi v autobuse,ale měli jste havárii. Všichni byli celkem v pořádku, jen ty, když jsi neseděla, tak důsledkem nárazu jsi vylítla přes přední sklo. Naštěstí jsme byli se sanitku poblíž, tak že to vše celkem dobře dopadlo. Jen musíš odpočívat a spolupracovat." (Lukáš Zemánek, 06.08 21:25)
Když mi zodpověděl tuto otázku, napadla mě další. Co mám s nohama? Proč je vůbec necítím? Zeptala jsem se ho. Podíval se na mě těma svýma hlubokýma očima, ale byl v nich nějaký smutný výraz."Co se děje. Prosím, odpovězte mi. Já to musím vědět. Jsou to přece moje nohy!" (Pája, 07.08 08:38)
"Není to nic vážného, mohlo to dopadnout hůř. Jsou jen zlámané a hematom tlačí na nervový systém. Jakmile se zmenší, mělo by se vše uzdravit." (Lukáš Zemánek, 09.08 20:12)
"Uff," oddechla jsem si nahlas. Už mě nic netrápilo a myšlenky mi opět bloudili k tomu doktorovi. "Musíš hodně odpočívat a už se nesmíš rozčilovat!" kázal mi. Pak se otočil a odešel. Chtěla jsem ho zadržet, ale nenapadlo mě nic co bych mu měla říct. Zůstala jsem zase sama. Sama v malém pokoji. Sama až na své myšlenky. (Pája, 27.08 12:48)
Je zvláštní, co všechno člověka napadne, když má dlouhou chvíli. Nemohu ho vypustit z hlavy.Mám štěstí, nebo smůlu? Kdyby se nic nestalo, nepotkala bych ho. Ale co když ano? Jsem ze všeho zmatená a unavená, nevím co dělat... (Lukáš Zemánek, 10.09 21:49)
Po četné chvíli jsem přez mléčně zbarvené okno pokoje viděla přecházet sem a tam sestru. Zřejmě byla v šoku. Vešla do mého pokoje. Jediné, co udělala, byl malý náznak úsměvu. (miska.kocourkova, 17.09 18:21)
Nic neřekla, ale já cítila, že se mě bojí. Bojí se, aby nedopadla jako ta předešlá. Pamalu se ke mně blíží, nespouštěje ze mě oči. Na chvilku musí odvrátit zrak, aby zkontrolovala kapačku, ale ihned se zase dívá na mě. Ten pohled je mi nepříjemný. Zavřu oči. (Pája, 18.09 15:06)
"Co jsem to jen udělala? Co se to sakra děje!" "Sestřičko,pomlouvám se." Sestra se jen usmála a... (Lukáš Zemánek, 24.10 22:12)





© 2020 Poeta.cz | Design: Sunlight | RSS | Tiskovky.info