Plakala jsem. Přišla mamka a přepracovaným hlasem řekla:"Proč brečíš?"..Neodpověděla jsem. Neměla jsem náladu něco jí o tom říkat. "Proč?" Opakovala. "Proto.."řekla jsem. Otráveně. Podívala se na sestru. Mamka začala křičet. "Tak asi nechce říct, co ji trápí." řekla sestra. Viděla jsem, že bych jí měla říct, proč bulím, za odměnu, jako že se mě zastala. "V každý psychologický knížce píšou, že musím vědět, proč dítě brečí, abys mohl pomoct." rozzuřeným hlasem povídala. Neměla čas se se mnou vybavovat. Otočila jsem se na druhou stranu a ona odešla. Sestra taky. Najednou mi bylo líto, že jsem jim to neřekla. (filmactor, 24.05 12:19) |
V duchu jsem se za ten pocit kárala. K čemu by to bylo? K ničemu. Akorát by se v tom ještě víc nimraly, a nakonec by to stejně skončilo tak, že za všechno můžu já. Ne, určitě bude lepší, když si to nechám pro sebe. Později si můžu vymyslet věrohodnou výmluvu. Nějakou hloupost. (Melissa , 30.05 12:17) |
To mě ale sužovalo. Měla bych jim lhát? To nesním! Ale né, to by byla jen záležitost, kterou by všichni stejně zapomněli. Říkala druhá strana. V úporném trápení jsem se rozbrečela ještě víc, neboť jsem myslela na věci, které mi radost nepřinášejí. Měla jsem výčitky, najednou ze všeho. (filmactor, 02.06 16:33) |
Slzy mi stékaly po tváři a já jen vzlykala a vnímala jejich chlad. Každý tvrdí, že když se svěříš, uleví se ti. Tomu jsem ale stejně nikdy nevěřila, i když jisté pochyby jsem stejně měla. Vždycky je zde nějaké "Co když". Navíc, mě to přeci nezabije... Ale jak překonat tu hrozně vysokou a holou stěnu strachu? Nevěděla jsem. Zabořila jsem obličej hluboko do polštáře a chtěla jsem utéct. Daleko, daleko pryč odsud. Věděla jsem však, že je to nemožné, proto jsem aspoň unikla ve svých myšlenkách. (Medajle, 08.06 15:34) |