Když se poprvé setkali, byl horký červencový den..on byl jejím "randem z internetu". Zpočátku si vůbec nepadli do oka, ale pak se to změnilo v lásku jako trám. Láska na druhý pohled. To on ještě nevěděl, jaká je ona žárlivka.. (Hannele Miltaison, 22.01 22:20) |
Téměř cholerická závislost, která ji k němu pojila. Není to směšné? Nejdříve někoho nemůžete ani snést, ale za nějakou dobu bez něj nemůžete žít. Přitom ten druhý se vás nemůže zbavit... (Poeta.cz, 27.01 15:43) |
Vždyť se otáčí za každou sukní, bodejť by to ve mne nevyvolávalo pocity žárlivosti. A ty "kačený pitomí" mu ještě posílají letmý úsměv. Může mě mít vůbec takový člověk doopravdy rád? (Elenyss , 27.01 19:52) |
A můžu mít ráda já jeho? Stojí mi to za to? Žila přece pro to, aby ho milovala. (Poeta.cz, 28.01 22:38) |
Snad mi to bylo souzený, ale přesto dělá mi to naschvál nebo si jenom hraje? Proč mě dokáže vždycky, tak strašně naštvat? Vždyť já ho miluju! Proč to nedokáže pochopit? A ještě k tomu mi vždycky vyčítá, že dělám scény! Já! A on je snad svatý nebo co? Vždyť on pokukuje po každý sukni, která kolem něj projde! Tak se ptám proč? Proč mi to dělá? (Pedruška, 30.01 00:24) |
Možná mě tak provokuje právě proto, že šíleně žárlím..jenže je to nekonečnej kruh..pořád takhle smutně přemýšlela, ta naše malá žárlivka..jednoho večera rozestlala peřiny na postel..u něj v bytě..chystali se totiž jít spát..a najednou uviděla na polštáři několik černých vlasů..znejistěla.. (Hannele Miltaison, 30.01 12:40) |
Totiž, věděla na 100%, že nejsou jeho. Čí tedy? Popadla ty vlasy a pořádně si je prohlédla. Černé a dlouhé! Přičichla a ucítila z nich šampon, který voněl po meruňkách! Musela se na to posadit. Když pohlédla na svého miláčka, choval se absolutně normálně a ještě se na ní usmíval! Cítila, jak v ní vře krev! Zaťala ruce v pěst! Vstala a přistoupila k němu, poté se ho zeptala. "Můžeš mi vysvětlit co je tohle? Ty nejsou tvoje ani moje, čí jsou?!!?" rozkřikla se. (Pedruška, 30.01 13:02) |
"Prosímtě, uklidni se.." snažil se ji utišit.."Jak se mám sakra uklidnit?! Najdu tady cizí vlasy a Ty děláš, jak kdyby se nic nestalo.." Chvíli se na něj dívala a viděla, jak se jeho oči zalily slzami..vrazila mu facku..a on i přesto statečně stál s tím svým nešťastným pohledem.."Podvedl jsem Tě..musel jsem to udělat, protože jsi mě ničila.." (Hannele Miltaison, 30.01 13:21) |
To jí vyrazilo dech! "Cože? Já jsem tě ničila?" nechápavě na něj hleděla. Oči se jí zalily slzami a cítila to napětí. "Já,já jsem...ale vždyť já tě miluju! Jak tě můžu ničit?" Konec věty zašeptala, jak jí skolaboval hlas! Sedla si do křesla u okna a čekala na odpověď. To celé nechápala, ale věděla, že ho miluje a to k smrti! Hromadil se v ní vztek, lítost, nenávist. "Proč mlčíš? Mluv! Řekni mi to! Čím tě tak strašně ničím??" rozkřikla se nanovo. (Pedruška, 30.01 13:46) |
To jí vyrazilo dech! "Cože? Já jsem tě ničila?" nechápavě na něj hleděla. Oči se jí zalily slzami a cítila to napětí. "Já, já jsem...ale vždyť já tě miluju! Jak tě můžu ničit?" Konec věty zašeptala, jak jí skolaboval hlas! Sedla si do křesla u okna a čekala na odpověď. To celé nechápala, ale věděla, že ho miluje a to k smrti! Hromadil se v ní vztek, lítost, nenávist. "Proč mlčíš? Mluv! Řekni mi to! Čím tě tak strašně ničím??" rozkřikla se nanovo. (Pedruška, 30.01 13:47) |
"Právě tím," špitl stejně potichu, jako špitala ona. Najednou kvůli jejímu vyčítavému pohledu vybuchl. "Tak se sakra podívej, na ten náš pseudo dokonalý vztah! He?! Já už nemůžu, proboha, uvědom si to!" "Nemůžeš mě milovat???" "Právě pro tohle já... potřebuju pauzu..." (Poeta.cz, 31.01 18:57) |
"Pseudo dokonalý vztah? Ty nejsi šťastnej nebo co? Vždyť, víš že tě miluju a chci, abys byl šťastnej! A Pauzu? Ty potřebuješ pauzu? Fajn! Máš ji mít!" Jen, jak to dořekla velice zalitovala, že to vyslovila! "Super!" Odpověděl a odešel do kuchyně. Ona se mezitím sbalila a byla na odchodu. "Tak já jdu, už tady nemám co dělat, když máme tu pauzu!" Dořekla a bouchla dveřmi, seběhla jedno poschodí a zastavila se, protože uslyšela jeho. "Uvědom si, že nejsem tvůj majetek! Tak se nechovej jako ta největší žárlivá husa!" Křikl za ní v návalu vzteku a bouchl dveřmi. Sesypala se na schody a začala brečet. (Pedruška, 31.01 19:55) |
"Tak já jsem žárlivá husa..to není možný..to je zlej sen.." Vedla ten svůj vnitřní monolog a stékaly jí slzy po tváři..slzy z lásky..Na mysl jí vytanuly nejhrůznější myšlenky..viděla ho, jak objímá svou novou slečnu..jak jí líbá..jak se vedle ní probouzí.."Musím toho nechat! Musím o něj bojovat.." Najednou slyšela bouchnutí dveří..znejistěla.. (Hannele Miltaison, 01.02 14:57) |
Dveře, které slyšela patřily výtahu. Opatně vykoukla a z něj vyšla poměrně hezká dlouhovlasá černovláska. Namířila si to zrovna k jeho dveřím. Zazvonila a on otevřel. "Čau lásko už jsem nedoufal, že nedorazíš." Řekl a políbil jí! "Promiň, něco mě zdrželo." Odpověděla a na oplátku ho také políbila, ale pouhé polibky vzrostlo ve vášnivé líbání! Poslední co viděla bylo, jak se za nimi zavřely dveře. Cítila, jak jí horké slzy stékají po tváři. Už to ani nevnímala. Pak se zarazila. "Cože? On ani nedoufal? To znamená, že věděl co se stane mezi námi? To snad ne! On to měl naplánovaný nebo co?" Řekla si pro sebe. (Poeta.cz, 01.02 16:50) |
Uvědomila si, co budou asi dělat. Také, že se její myšlenky pomalu plní! "Ne, to nemůže být pravda! Tahle to nemůžu nechat!" Jen jak to dořekla sebrala se a vyšlapala jedno poschodí. Stála před jeho dveřmi a chtěla zazvonit. "Musím stím něco udělat! On patří mně! Jenom mně!" Pomyslela si a zazvonila. (Pedruška, 01.02 17:10) |
Ticho. Slyšela jen svůj dech. Dveře se otevřely..stál v nich on a objímal tu svou novou holku.."Co tady sakra chceš? Myslel jsem, že už jsi dávno vypadla! Mimochodem, tohle je Elena, má nová přítelkyně..Eleno, tohle je Nela, právě jsem se s ní rozešel.." Smál se jako pominutý..A v Nelině mysli to začalo šrotovat.. (Hannele Miltaison, 02.02 11:20) |
"Tak ty jsi chodil se mnou a ještě s někým jiným? To si děláš srandu ne?!" Řekla Elena a vrazila mu facku. Elena se sebrala a odešla po schodech pryč. Nela se musela pousmát. Mezitím ho sledovala, běžel za ní. "Eleno počkej, já ti to vysvětlím! Počkej přeci, prosím!"."Nešahej na mě! Nech mě, je konec! Rozumíš konec!" Vyštěkla na něj. Potom Nela uslyšela jeho kroky, jak se k ní blíží. Když vyšlápl poslední schod, zastavil se pár kroků před Nelou. Zpříma na sebe hleděli. (Pedruška, 02.02 19:10) |
"Víš..já..asi jsem udělal chybu..nevěděl jsem, co v Tobě mám a co ztrácím..vezmeš mě zpátky?" Nela nevěděla, jak má reagovat..srdce jí říkalo, ať se k němu vrátí..ale rozum jí napovídal, ať na něj kašle.."OK, odpouštím Ti.." Ale uvnitř si uvědomovala, jak je neuvěřitelně hloupá.. (Hannele Miltaison, 04.02 14:36) |
Občas měla pocit, že má právo být naivní. "Občas" bylo pro ni ale nějak podezřele často. (Poeta.cz, 04.02 23:21) |
Ale jejich vztah začal být něčím krásným..sice měla v mysli stále Elenu, ale dokázala na ni ve správný čas zapomenout..s Jakubem se vídali každý den, trávili většinu času mazlením a sexem..občas zašli do kina, do restaurace..prostě pohádka!Ale jednoho dne se strašně pohádali..byla to taková hloupost!Kvůli umývání nádobí.. (Hannele Miltaison, 05.02 15:03) |
Začalo to tak nevinně. Nela uvařila a teď byli po obědě a čekalo na ně v kuchyni špinavé nádobí. "Umej prosím tě nádobí." poprosila ho. "Pane bože, vždyť jsi ženská, tak ho umej ne? Ještě ho bude mejt já, chlap!!!" rozkřikl se na Nelu. "Tak bys mě mohl jednou pomoci tím, že ho umeješ, ne? Přeci nejsem nějaká služebná, abych dělala všechno !!" odpověděla též křikem. Vzala talíř z linky a třiskla s ním o zem. Rozlítl se na několik kousků. Bylo ticho, pak se Nela sesypala dolů, na zem a začala sbírat střepy. "Tak to se ti povedlo! Jseš konečně spokojená? Víš co? Jestli chceš, tak to rozflákej všechno a je to!!! A bude klid!" znova na ní zařval a zmizel někde v druhé části bytu. Mezitím, co sbírala střepy si už několikrát znovu a znovu pořezala ruce. Bylo jí špatně a viděla rozmazaně. Točila se jí hlava. "Podívej se, přestaň, pořezala jsi si ruce. Počkej ošetřím tě." Ozvalo se za Nelou. Klekl si k ní a zavázal jí ruce utěrkami. Náhle si všiml jejich očích. "Co ti je? Vždyť máš úplně krvavé oči?! Nech kruci ty střepy a pojď si sednout!" nakázal. Naproti na zdi bylo zrcadlo. Pohlédla do něj. Opravdu měla červené oči. Vztekem jí popraskali zřejmě žilky. Oči jí bolely a stále se jí trochu točila hlava. "To je dobrý. Nic mi není. Jsem v pohodě." řekla a vstala. Ušla pár kroků zpátky ke špinavému a rozbitému nádobí. Ani tam nebyla a zhroutila se na zem. Byla při vědomí, viděla rozmazaně jeho siluetu, jak se nad ní nahlání. Už ani neslyšela, co jí říká. Naposledy mrkla a už nevnímala vůbec - stratila vědomí. (Poeta.cz, 13.02 19:51) |
"Halo, slečno" pomalu otevírala oči "slyšíte mně" ptal se stále onen hlas. Nela otevřela oči a spatřila muže v bílém plášti. "Co se mi stalo ? Kde to jsem ?" zeptala se zmateně. "Jste v nemocnici, jste tady už 3 měsíce. Byla jste v komatu" odpověděl jí lékař. "Bože" bylo jediné na co se Nela zmohla (Darkfantom, 04.03 08:26) |
"To je vtip? 3 měsíce? Co se mi proboha stalo?" zeptala se poměrně mladého a hezkého lékaře. Čekala co jí odpoví a sledovala ho. (Pedruška, 04.03 16:24) |
Když ji vysvětlil nějakou pro ni nepochopitelnou nemoc, začala plakat. "Znovu, vysvětlete mi to prosím znovu, vůbec nic nechápu!!!" vykřikla. Možná chápala, ale snažila se nechápat. Takhle to bylo jednodušší. Tedy alespoň pro ni... (Kat, 21.05 21:14) |
"Máte nějakou neobvyklou nemoc. Jste první případ s touto nemocí. My sami nemůžeme přijít na to, co to vlastně je, ale nebojte zřejmě to vážné není. Za pár dní vás pustíme domů." dořekl a pousmál se. Úsměv mu slušel. Utřela si slzy. "Kdy, kdy mě pustíte domů?" zeptala se a měla upřený pohled z okna pokoje. Svítilo slunce a zdálo se pěkně. "Za pár dní. Musíte podstoupit ještě nějaká vyšetření.". "Prosím vás, kolikáteho vlastně je, a kde je můj přítel Pavel?" optala se, se starostí. "Ano jistě, je 22. duben a váš přítel? Tak to nevím, viděl jsem ho naposledy předevčírem. Byl tady ve dne, v noci. Měl o vás starost." oznámil. "Mockrát vám děkuji." poděkovala a koukla se mu do tváře. Pousmál se a odešel. Pokoj, na kterém byla, osaměl. Budu zase v pořádku. Určitě budu v pořádku. Musím být v pořádku, už kvůli Pavlovi. Říkala si pořád do kola v duchu. (Pedruška, 22.05 18:44) |
"Slečno, můžete jít domů." oznámil jí doktor. Zjistily, že to tolik neobvyklá nemoc není. "To znamená, že mám nějaký nádor na mozku? A že když jsem ve strsu, omdlím?" zeptala se Nela. "Ne tak docela, ale v podstatě to říkáte správně. Dáme vám léky, které budete pravidelně brát a to hlavní, opravdu musíte zůstat v klidu! To znamená žádný stres!" (Kat, 30.05 12:00) |
Po konzultaci s lékařem jsem konečně odešla z nemocnice. Nebyla tak daleko, kde jsem bydlela. Šla jsem pěšky a přemýšlela co bude dál. Co asi bude dál. Došla jsem až před byt, hledala jsem klíče a otevřela. Byla to úleva být zase doma. Těšila jsem se na Pavla, kde vůbec je? Televize ani rádio nehraje, což bylo divné, vždy aspoň to rádio hrálo. Že by nebyl doma? Najednou jsem něco zaslechla. Ale co to je? Šepot? Vzdechy? Neváhala jsem a proběhla jsem v rychlosti byt. Kuchyň - nic, obývák - nic. Zbývá jen jedna místnost. Zmocnila se mě směsice pocitů. Zvtek, nenávist, zvědavost, beznaděj, strach a hlavně žárlivost. Otevřela jsem dveře, které vedli do ložnice. Pocity byli oprávněné, to co jsem viděla mě vyvedlo z míry. V naší posteli se pelešil Pavel s tou Elenou. Pamatovala jsem si jí. Tekli mě po tváři slzy, které nešli zastavit. Bylo to jako by jste pustili vodovodní kohoutek. "Nelo!" vykřikl překvapeně Pavel. Ta děvka pouze křičela jako pominutá. Musím mít klid. Doktor mi to nařídil. Můžu si rozčilením ublížit! Říkala jsem si pořád dokola, ale vztek a mnoho dalších bylo silnější. Přemohlo mě to. Třískla jsem dveřmi od ložnice, tak silně, že se vysypala skleněná výplň dveří. Sklo se rozletělo na všechny strany, sice mě to trochu zasáhlo, ale bylo mi to jedno. Rychle jsem se vzpamatovala a utekla z bytu pryč. "Nelo! Nelo počkej na mě! Vysvětlím ti to! Nelo!" ještě jsem slyšela křičet Pavla, než jsem zabouchla dveře od bytu. Byla jsem zcela bezmocná a podvedená. Tohle jsem si nezasloužila! Už podruhé mě podvedl. On pořád nechápe, že ho miluji!!! A snad mě zkouší, co vydržím nebo co! Přišlo mi to, že se to opakuje. Historie se opakuje, ale byla jiná. Co mám teď dělat? Vyběhla jsem před barák a běžela, co jsem mohla. Pršelo, byla zima. Nezajímalo mě to. Běžela jsem dál. V dešti jsem cítila krev, která mi s vodou stékala po tváři, z ranek. Bylo mi to jedno! Jedno! Sedla jsem si na autobusové, zapadlé, zapomenuté a už dávno nefunkční zastávce. Únavou jsem tam usnula. Byla jsem na dně, ale stále ho miluji!!! (Pedruška, 06.06 23:09) |
Probudila mě strašná zima. Bylo právě 23:00. Byla jsem, jak bezdomovec! Kam mám jít? Domů nejdu, v žádném případě. Do nemocnice? Ne! Tak, kam? Domů...jako domů? Za mamkou a taťkou? Nevím, nevím!! Odpustili mi už? Překousli ten podraz, co jsem jim udělala? V tu chvíli zafoukal vítr a já dostala pořádný strach! Sebrala jsem se a vyšla směrem k rodině. Neměla jsem kam jít a i tam, jsem nevěděla jestli jsem vítaná! Po hodině prožité ve strachu jsem konečně zazvonila před bytem mých rodičů, které jsem tak sklamala a tak moc dlouho neviděla, takřka 2 roky! Bylo mi do pláče, nejen kvůli Pavlovi, ale i rodičům. Tahle v noci třeba tvrdě spali a neslyšeli, ale vyčkávala jsem. To byla moje jediná naděje a možnost, vyčkávat. (Pedruška, 08.08 22:56) |
Zazvonila jsem znova,šouravé kroky za dveřma, odmykání.Otevřel šedivý pán, bože jak táta za dva roky sešel.Vrhla jsem se mu do náruče, ššš, hladil mě. Mámo, houkl někam do útrob bytu, uvař čaj, máme návštěvu. (drahomila, 09.12 17:24) |
Nevěděla jsem pořádně na čem jsem, ale byla jsem v tom okamžiku ráda. Nečekala jsem takové přivítání potom všem. Mamka byla nejdříve zvědavá, přišla se podívat. "Nelinko, jsi to ty?" zeptala se se slzami v očích. "Jo, mami." dojatě jsem odpověděla a objala jsem ji. "Je mi to tak strašně líto! Všechno! Omlouvám se vám, byla jsem tak hrozně naivní a blbá. Měli jste pravdu! Vím, bude to těžké, ale doufám, že mi časem odpustíte!" pronesla jsem mumlavě a zaroveň polikajíc slzy. V kuchyni, kde jsme se usadili a měli horké čaje před sebou se mě taťka optal. "Co se stalo?" (Pedruška, 01.05 12:06) |
Napila jsem se čaje a přemýšlela, kde s vyprávěním začít, a tak jsem se rozpovídala o mé nejhorší vlastnosti jménem žárlivost a pak se povídalo samo. Při některých pasážích jsem mluvila hlasitě a rozčíleně při jiných jsem uronila i několik slz. Nejdůležitější ale bylo, že mě rodiče celou dobu pečlivě poslouchali, a když jsem konečně skončila, vyjmenovali mi celou řadu chyb, kterých jsem se dopustila, ale také mi poskytli několik dobrých rad... (Yuuka Lepvreau, 27.12 10:43) |