Kavárnička
Kavárnička ti slouží jako prostředí pro výměnu informací o tom, co zrovna uživatelé mimo Poetu dělají.
Ten pocit, když vám ve 22 letech chtějí rodiče mluvit do toho, kam a s kým půjdete. A argumentují tím, že vás přece živí. Co na to říct? Snad jen, že kdyby takto argumentoval nějaký podnikatel, tak u něj nikdo pracovat nebude. Chci mít svůj život a sám si o něm rozhodovat. Mám rád svoje rodiče (relativně), ale ten distanc tam není a měl by tam být. Chápu, že tohle není psychologická poradna, ale vypsat jsem se z toho musel.
(před 95077 hodinami)
Alternativ - 2.9.2014, 18:24
Díky všem za názory 
Ano, pořád budu jejich dítě... a chápu, že mají starosti... jen mi šlo o to, aby se třeba máti nebála usnout, když jdu někam ven a vrátím se pozdě, což mi už párkrát řekla Na jedné straně mě chtějí věst k samostatnosti a na straně druhé takovéhle úzkosti, kontrola... a pak třeba zbytečná hádka... nu, ale otec ani matka nejsem. Taky chápu, že za socialismu se vychovávalo poněkud jinak.
Ano, pořád budu jejich dítě... a chápu, že mají starosti... jen mi šlo o to, aby se třeba máti nebála usnout, když jdu někam ven a vrátím se pozdě, což mi už párkrát řekla Na jedné straně mě chtějí věst k samostatnosti a na straně druhé takovéhle úzkosti, kontrola... a pak třeba zbytečná hádka... nu, ale otec ani matka nejsem. Taky chápu, že za socialismu se vychovávalo poněkud jinak.
Hesiona - 2.9.2014, 17:08A nezáleží na tom, kolik je dítku let - pro mámu bude pořád její dítě
Mon-gi - 1.9.2014, 20:17Od té doby, co jsem otec, se na to dívám trochu jinak... Nejde o to, že by se rodičům líbilo komandovat své děti, ale mají prostě starost.. Používáme nevhodná slova a argumenty, a pak jsou často na obou stranách nepochopení...
Satanriel - 31.8.2014, 20:54Osobně - já měl povolené se toulat, kdekoliv, s kým koliv, na jak dlouho ... bez hranic, bez otázek a vysvětlování (mám to do teď). Až teď oceňuji, co dělali. Tu trpělivost a možnost se vždy vrátit, i jako zmlácený pes, ztracenec.
Je to součást života a snad, možná, nejspíše... jednou oceníš nebo ne. Jednou použiješ stejnou větu nebo ne.
Ber to jak to je.
Je to součást života a snad, možná, nejspíše... jednou oceníš nebo ne. Jednou použiješ stejnou větu nebo ne.
Ber to jak to je.
Jenny - 31.8.2014, 20:41Co na to říct?...
No nic, protože jsou pravidla, který jste si nastavili, všude nějaký budeš mít, pokud nechceš žít jako asociál, jednou
To s tím podnikatelem je trochu zbytečný, podnikatel tě ani neživí, ani u něj nebydlíš, takže jestli chceš mít fakt svůj život (sám si o sobě a za sebe rozhodovat), odstěhuj se a máš to
Mně naši nikdy nic nezakazovali, nedovolovali, řekli mi, že se jim něco nelíbí a bylo na mně, co já s tím, a protože já je měla ráda a mám (i když máti je zvláštní soustava), tak jsem se snažila je netrápit. I když ne vždy se mi to povedlo tak, jak jsem si přála.
Hesiona - 31.8.2014, 20:16Přemýšlím, co k tomu rodiče vedlo, že tě chtějí takhle omezovat... Mně je pětačtyřicet a mám dvě dcery ve tvém věku. Můžu ti leda nabídnout svůj pohled na věc