Já si nemyslím, že básně jsou střípkem k duši. To je asi zásadní rozpor v našem chápání básně. Já si myslím, že báseň stojí naprosto mimo autora. Samozřejmě vychází z něj, ale stojí samostatně a člověk by při četbě básně v ní měl nacházet především sebe a ne autora a jeho duši! Báseň nezasahuje jen rozumovou, nebo jen emocionální, nebo jen jakoukoli jinou stránku člověka. Báseň by měla urovnávat. Být zrcadlem, něčím co uvede v soulad náš vnitřní svět, naše vědomí, podvědomí, vnější svět. Co nás dovede k pochopení, které rozumu uniká. Báseň by měla být něčím co člověk číní více člověkem. Ale především by měla být krásná. Zasahovat krásou. Krásnější než vnitřní svět autorův. A proto musí stát mimo něj!

Já bych to takto neviděl. Je to jen otázka nejakého krátkého času. Básně jsou střípkem k duši. nekdy člověk může sám se be hledat a pro ostatní se tak stává nečitelným.