Mám je rád, v některých chvílích lze spatřit jejich slávu, jejich skandální okázalost, která formovala důvody jejich bytí.
Možná jen někdy, když svítí slunce správným směrem, se ta stará šedivá a staletou špínou prolezlá nádraží ukazují pozorným cestovatelům. Velká, velkolepá, aby se vzápětí zase ukryla pod šedivý plášť fádnosti a plevu.
Mám je rád, všechny ty lidi na dlouhých monotónních nástupištích. Jsou najednou tak barevní a krásní, s těma planoucíma očima. Kam asi jedou?
Koho jim ti obrovští železní hadi berou, koho jim přivážejí? Proč někteří pláčou a jiní se jej snaží dohonit, když s vrzáním zas zamíří do toho zvlněného ticha, co vznáší se ve slunečním žáru nad světlajícími pražci?
A kam mířím já?
Setrvám.
Setrvám?
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Carpe diem | Příteli | Upřímně pod balkóny | Řekla mi paní na zastávce | Pro mne