Podnájemníci

próza na pokračování

Autor: Frida

, 19.4.2023, Ostatní

Předchozí díl: Podnájemníci

.......................................................................................

Zbytečně brzy zazvonil budík. Ještě má čas, než se půjde do práce.

Co se vlastně stalo v noci, proč psal Monice, proč ten noční rozhovor s bytnou? Sám už teď nevěděl příčinu, jen že se na ni utrhoval, ani netuší, co všechno říkal. Projela jím obava, aby ho za to nechtěla vyrazit.

Nechová se jako dospělák, když by měl, dumal schoulený do klubka pod příjemně teplou dekou. Dětství si nijak neužil, nejprve útěky daleko, jedno kam od opilého otce a vyčítavé ukřičené matky, pak sociálka, cesta do zámečku neboli polepšovny, kde prvně okusil gandžu, ale taky začal tajně posilovat, skrytý před zvědavci za starobylou zdí ústavu běhal sem a tam, zatoužil urvat si pro sebe kousek svobody, i když ho uvnitř držela vrata s řetězem. Nebýt jen hubený kluk s velkým nosem a mohutnými obroučkami brýlí.

Bál se skoro pořád, strach cítil ve sprchách bez závěsů, na hajzlíku s jediným odtokovým korýtkem a dvěma mísami na třicet kluků. Při štěkotu hlídacího psa schovával v noci hlavu pod polštář. Cukal sebou pouhým zakroužením včely nebo čmeláka v blízkosti obličeje.

Cítil-li velkou bezradnost nebo ohrožení, raději zaútočil sám.

Důvody svých střetů si obvykle vůbec nepamatoval. Připadal si, jako by mu zas jednou někdo strhl brýle a on oslepen tápal v prostoru, vykřikoval, co by již nedokázal zopakovat, a žádná lež na jeho obranu nebyla dost velká. Ostatně táta lhal odjakživa, hlavně čísla si cucal z palce: na stavbě údajně vydělával dvacet tisíc za tejden, jeho šéf dokonce za den, co nevidět si udělá řidičák a koupí vůz, ale to jen věšel kumpánům na nos bulíky. Věčně neměli na nájem, neudržel korunu.

Od někoho jednou přece jen na dluh koupil střep auta, i když kdysi třikrát propadl a na úplatky autoškole neměl. Tehdy byl Tibor docela hrdý, když se podíval z okna nebo šel ze školy a mohl auto ukázat klukům. Stálo u baráku několik měsíců, až je zdemoloval kus padajícího komína a otec si nakonec zase musel vypůjčit na odtah vraku, který ostatní nájemníci po nocích rozebrali. Tak skončil sen jejich rodiny o vlastním autě.

V hospodě si tátu pak pěkně podávali, vysmívali se, proč to kupoval, když nemá řidičák a ani prachy, a on se vracel namol čím dál častěji, až o práci přišel. V noci chtěl doma dělat pořádek, matka děti bránila, nakonec otce svých dětí vyhodila. Nastěhoval se na ubytovnu.

Ale to už Tibor znal jen z doslechu, pokud mu někdo z rodiny zavolal do polepšovny.

Vstal a došel si do kuchyňky uvařit čaj, namazat krajíc. Kvůli strachu nezdechne žízní a hlady! Je přece chlap!

Stejně mu to babka neměla dělat. Když dostal na zámečku poprvé vytouženou propustku, bylo to na její funus. Táta jako nejstarší syn musel pohřeb zaplatit, a tak si zase vypůjčil.

Se sestrou Monikou babku občas navštívil na LDN. Chtěla, aby jí loupal jablka, bezzubá ústa je jinak neukousla. Nožíkem krájel hada ze slupek, porcoval jablíčko na dílky a občas nadzvednul její ohnutá záda, Monika naklepala babce polštář, a ona jim vyprávěla, jak ještě po válce jezdili po vesnicích s povozem a jak je rodiče pochválili, když z některého dvora něco vzali a nikdo na to nepřišel. Babka uměla vyprávět!

A pak stál bezradný u hřbitovní brány, hledal svoji rodinu. Všichni už byli v kapli. Ženské v slavnostních šátcích stály kolem rakve, naříkaly a on se bál pohlédnout dovnitř, až ho matka přistrčila.

V tu chvíli se jedno víčko ve voskové tváři nadzvedlo a Tibor zahlédl svět, kam už babka patřila, tmu, které se odjakživa bál. Dostal ukrutný strach o sebe, protože mu náhle došlo, že i on jednou skončí v nějaké rakvi a že smrt není jen v povídačkách, ale existuje. Málem se sesypal, musel odejít.

Také teď se v duchu otřásl, popadl hrnek s horkým čajem a šel se raději nasnídat k sobě, aby nemusel koukat do rohu, kde se na plynovém kotli míhalo světýlko. Nesnášel plamínky, připomínaly mu svíce kolem babčiny rakve.

Oblékl montérky a obul pracovní boty. Před domem si zapálil. Bylo chladno. Choulil se do vaťáku. Díval se upřeně na nebe nad protější kaplí, jestli se sluníčku povede vymotat z mlhy.

„Ahoj, Tibore. Tak vyspáno?“ podíval se mu pátravě do obličeje manžel paní domácí, který právě vyšel druhým vchodem z domu. Tibor přikývnul na souhlas.

Následoval šéfa k parkovišti.

Hodnocení: 5
(celkem: 10, počet hlasujících: 2)

Zobrazeno 8x (přihlášenými uživateli)