Ráno bylo idylický. Asi do půl desátý i se sluníčkem. Potom se objevily drobné mráčky, takže jsem si mohla hrát. Tuhle hru určitě každej zná. Koukáte na oblohu a říká si, nebo líp, představuje si místo mraků věci. Najednou může být na nebi cokoliv.
Jo, nuda je fajnová věc.
Teda někdy, a hlavně tady.
Občas mě napadnou i nějaké vzletné myšlenky. Bohužel jich většinu zapomenu, pokud si je okamžitě nezapíšu a v tom mi brání má lenost. Jo, jsem lenošná, a tak si později procvičuji paměť a snažím se vzpomenout si. Ovšem málokdy se zadaří.
Dost na tom, že jsem se naučila si zapisovat okamžité nápady, postřehy, věci, který mě zajímaj a o kterých chci něco vědět. Blok se mi pochopitelně zaplnil i drobnými malůvky a skicami. To mi připomnělo, že si musím obstarat nové tužky. Propiskou to není ono.
Kolem jedenáctý se přivalil mrak a částečně se zatáhlo. Nepršelo, nesněžilo, akorát jsem musela ukončit milé vzdušné hrátky. Proč milé? No hlavně proto, že mám při nich čistou hlavu. Žádné vzpomínky, žádné otázky. A to je fajn.
Co už tak fajn není, je vidina dnešního odpoledne. A vlastně každého za posledních pár dnů. Kromě, různě – dlouhých terapeutických masáží, případně pasivního cvičení s využitím techniky, mne čeká rozhovor. Mluvení. Což o to, pokecala bych si, ale ne o sobě. Ne primárně o sobě. Nechci prostě mluvit o tom, co mě trápí, na co myslím, nebo čeho se bojím s někým, kdo má bílej plášť. On sice doopravdy nenosí bílej úbor, ale je placenej za to, aby se mi věnoval. Aby zastal funkci vrby.
Na začátku jsem mlčela. Nebylo to vždycky snadný, ale zvládla jsem to. V kritických chvílích jsem se ovládla a nekomunikovala. Postupem času, nemyslím teď jen těch pár dnů, ale celou tu dobu, kterou jsem tady už strávila, jsem si uvědomila, že ani on to nemá lehký. To ale neznamená, že jsem ochotná s ním rozebírat události a věci, který pro mě mají zásadní charakter.
A tím je, mý soukromí.
Soukromí, to je pro mě skoro stejně důležité, jako rodina. Někteří lidé to tak nevnímají a svolí kdekomu, aby znal a věděl všechny pocity, všechny události, veškerou intimitu svého života. Naopak někteří lidé si svého soukromí váží. Já patřím k těm druhým.
Soukromí určitě souvisí s důvěrou. Alespoň podle mne.
Chápu, že bych ke svému terapeutovi měla mít určitou důvěru. A já ji mám. Nejsem k němu drzá, nemluvím s ním sprostě, ačkoliv nějaké sprosté výrazy ode mě slyšel. Ne ve vztahu ke své osobě, ale při rozhovoru. A v neposlední řadě, mluvím s ním. Ne o všem, ale zároveň taky ne o ničem. Snažím se. To je můj posun.
Můj problém nastává ve chvíli, kdy je po rozhovoru. On odejde a já jsem sama. Sama s tím vším. Některý dny jsou tak plný, že se kromě probíraných věcí připojí i další. Hluboké soukromí se dere do popředí.
Vysvětloval mi, že právě i z tohoto důvodu je potřeba o všem mluvit. Chápu to. A to je asi taky tak jediný, na čem se shodneme. Navrhoval mi terapii formou psaní. Ano, je to možnost, kterou využívám. Už z dřívějška, kdy ještě nebyl žádný terapeut, kdy ještě nebyla zahájena rozsáhlá léčba, z doby, kdy jsem byla jen - smutná.
Už teď, jak to píšu, se bořím do svých vzpomínek, protože ta doba, kdy jsem začala psát, abych zventilovala různé pocity, tak ta doba je hodně klíčová. Třeba. Třeba taky ne. Rozhodně vím, že je natolik soukromá, že se mi s ní nechce svěřovat. Opět tím vším jakoby znovu procházet. Chci si to uzavřít sama. Nějak, někdy.
Nevzpomínat, nemyslet, to dost dobře nejde. Můžu se zaměstnávat, nebo se o to aspoň pokusit, něčím jiným. Třeba četbou. Knížek mám nedostatek. Oproti Mnichovu je to bída s nouzí, víc ta nouze.
Poslední knížka, kterou jsem četla, byla sbírka básní od patnáctiletého kluka, který tvořil v koncentračním táboře. Mám ji půjčenou. A i když ji mám už přečtenou, nechci ji ještě vracet. Hlavně proto, že je to kniha. Jsou to listy papíru, na jejichž stránkách je tolik obrazů. Při každém otočení stránky slyšíte ten zvuk, který umí jen kniha. Tohle internet neumí. Neumí šustit, neumí vonět.
Kdyby měl někdo zájem a chtěl si přečíst neobyčejné verše, prozradím název.
Hanuš Hachenburg – Hned vedle bílá barva mráčků
Ráda bych ještě, když jsem u knih a poezie, poděkovala Tomáši Zdechovskýmu, jehož sbírku jsem měla možnost číst. Vzala jsem si ji sebou minulej rok na kliniku. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem se pro ni rozhodla, nicméně nelituji.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Život jde dál | dost bílé | Jak rychle usnout | ...pokaždé když | kudy kam