Vystrojil jsem hostinu
krvelačným svědkům své bitvy s krásou a láskou,
z nichž obou jsem vyrval nitra, pozřel je
a vyvrhl před svědky jejich nestravitelný obsah:
nestydatou faleš,
úlisnou vypočítavost vydávanou za přátelství
a kyselý čpach svých zvratků.
Chraptivé krákání
-důkaz i obžaloba jejich nestoudné, triumfální extáze-
křísilo mé vybředající smysly a infikovalo zbytky soucitu.
V ohavném a bujarém veselí
jsme pak už odhodili
poslední pouta s dosavadním světem.
Přísahal jsem.
A nyní je čas přísahu naplnit.
Otevírám staré těsné komory hnusu,
sály zoufalství,
pitevny vykřičených stesků,
kde krásy pokryla sněť prozření.
Tam,
navždy naplněn výsměchem dobru,
ležím poloshnilý s hlavou u země
a poslouchám tep tvého
pro mne zbytečného srdce,
bijícího v přístavu,
kam tě dovezla a kde šla ke dnu má loď.
Vím už, že čekat znamená marnit příležitost
pokořit frigidní víru a přemýšlím,
jak ti nocí poslat po sinalosti luny
stisk mohutných čelistí
své zhoubné, zvrhlé nenávisti.
Jediného daru, který jsi mi odkázala.
To je ona krása, kterou jsem hledal,
dokonalá, neunavující, inspirativní,
co trvá věky a zaklepe ti na dveře,
když myslíš, že je všechno pryč a zapomenuto.
Šílenství a zlo ale nikdy nespí...
číhají a čekají, až nadejde čas.
Prozdravuj, prosím, svou Smrt,
až ty dveře otevřeš.
Ona mne zná.
A já znám Ji.
A ty neznáš nás.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Můra poznání | Paradoxní skutečnost | Čelisti [ON!] | Letošní prázdniny | Někteří z nás už jsou dávno mrtví