3 002 autorů
Móda se neřídí nikdy rozumem, proto je všemohoucí.
[Vymazal František] Další >>
Nikdy jsem si doopravdy nepomyslela, jak těžké je vědět, co opravdu chcete. Někdy se to zdá jako docela jasný fakt, nalinkovaný sled pravidel, o nichž si myslíme, že určují už od našeho narození, jací jednou budeme. Víme to opravdu? Vzhlédneme se vždycky ve vzoru, v idolu, nebo jen jeho představě a tu následujeme ne snad ani tolik pro nás, ale pro hodnoty, které nás tvoří.
Já si zvykla vidět neštěstí v celé jeho bolesti. Bylo to snad pro mě nutné, protože jsem si vždycky říkala, že štěstí je jen luxus druhé strany, té, do které nepatřím. Zkrátka, že nemůžu být šťastná, když někdo někde trpí, a budovat si tak svoje sobecké zázemí. Styděla jsem se za chvíle, kdy jsem mohla být hezká, protože jsem v nich popírala, jak dokážu být obětavá. Nevadilo mně, s čím se chlubí moji spolužáci, protože mě to nezajímalo. Dodnes ale nevím, proč ten můj nezájem brali všichni jako stydlivost, zamlklost a snad i odtažitost. Vzpomínám, že se mi potily často dlaně, a tak mě léčili homeopatiky. Ale možná, že to nebyla a není jakási nervová slabost, ale naopak vypětí, které ve mně mlčelo.
Stává se mi často, že chodím po ulicích a jsem slepější než jindy, nad hlavu se mi najednou vznesou pražští holubi a já bych ten okamžik nechtěla s nikým měnit. Vím, že v té chvíli jsem to já, která by si ráda stoupla na tribunu a mluvila k lidem. To jsem vlastně řekla tenkrát neprozřetelně jedné ze svých spolužaček, i když jsem nikomu zvlášť nevěřila. Byl podzim a my si prodlužovaly odpoledne cestou kolem sídlištního jezírka. V šestnácti nebo sedmnácti letech míváte zvláštní pocity, zkrátka všechno je ještě docela jednoduché, aspoň pro mě bylo. V tuhle chvíli to ještě není možné, ale v budoucnu musím zařídit, aby se určité věci nestávaly a určité zase ano. To byl můj požadavek, jediný, až jsem se divila, jak je snadný. Dneska jsem zase kráčela tím listím, po tom stejném chodníku, protože jsem chtěla najít pergolu, pod kterou se sházeli naši třídní rebelové. Marně jsem vzpomínala, jestli jsem tam někdy sama seděla. Přesto jsem docela jistě věděla, že tam to místo je, a taky to, že teď ne oni, ale já jsem rebel, a čím víc jsem si jistější svými cíli, tím víc jsem dál od svých ideálů, a to nechci. A tak jsem tentokrát stála já pod tou pergolou, ale co byla tenkrát moje zakázaná touha, to mi teď vehnalo do očí slzy. Blíží se Vánoce a tradiční třídní sraz už po šesti letech od maturity, stejný jako ten předchozí, kdy se divili, že se dokážu napít tequily, nebo že dokážu otevřít pusu, kdy se všichni divili, jak jsem se jen změnila. A přesto nevědí, jak jsem byla šťastnější, když jsem stála na začátku a uměla pečlivěji volit slova.
Slova, ano, to je teď moje největší úskalí. Paradoxně. Miluji slova, mají pro mě zvláštní sílu. Kdo mi ale řekne, jak je použít? Asi ještě nejsem zvyklá na zklamání z kritiky, či opozice. Měnit a přehodnocovat názory je přece smyslem jakékoli diskuse. Copak ji neumím vést? Proč jsem vždycky více v opozici k názorům druhých? Vždyť oni byli rebelové a dneska se už odnaučili řvát. Copak nechtějí slyšet to, co jsem si tenkrát slíbila, když mi šustily pod nohama podzimní listy? Neznám způsob, jak se vrátit do toho okamžiku, jak zadržet ty holuby nad mou hlavou jednou o trochu déle.
Začala jsem přemýšlet o podstatě svého rebelství. Říká se, že právě to by mělo poskytnout člověku volnost a ničím ho neomezovat. Já si položila otázku, jestli to není právě obráceně. Co když strašně chcete něčemu pomoci, co když někdy někde uzavřete přísahu, co byste měli mít, jak byste měli žít, co je váš nejvnitřnější životní úkol, který konečně může završit vaše ego a dát vám klid a štěstí, a najednou zjistíte, že i když byste si třeba vykřičely hlasivky, jste s těmi druhými naladěni na jinou vlnu. Oni snad vědí, že v nich existuje něco podobného tomu, co cítíte vy, ale nedokážou nic z toho vyslechnout. Budete chtít mluvit o věcech, které znají, ale ničím je nezasahují, protože se musí žít radši ze dne na den než vůbec. Jejich intimní příběhy nejsou pro druhé nic jiného než šokem, který je spíše příjemným rozptýlením v jejich vlastním životě. Můžete jim ale hrát na svědomí, zasahovat do jejich zdánlivě intimního prostředí svými šoky a pasovat se na ochránce všeho živého a neživého? Pořádat diskuse, lepit plakáty a demonstrovat, aby to bylo vidět? Nepřeroste tak vaše velikost naopak v malost člověka, který je už dávno zpátečnicky naladěný, přestože třeba stále přežívá díky kouzlu své osobnosti? Uvažovala jsem, jestli právě tahle velikost není v nevynucené upřímnosti a snad i trochu naivitě, jakémsi vnitřním, osobním chápání správné věci, které se může dostat k těm druhým. Na druhou stranu je těžké vzdát se svojí přísahy, která ve vás udržuje při jasném vědomí potřebnou dávku budoucích ambicí. Ambice sice vyžadují spoustu oběti, protože rozhodně nebývají zadarmo, vyžaduje ale od vás takovou oběť i to druhé, přirozené chápání spravedlnosti? Ode mě chce, abych se vzdala té přísahy, kterou jsem udělala při procházce k jezeru a pak ještě tisíckrát. A já vím, že jestli ji někdy odhodím, tak nebudu mít jen štěstí obecné, ale i to svoje. To je můj můstek přes Khazad Dȗn, jak by napsal Tolkien, po kterém lze projít jen jednou.
Zatím žádné hodnocení
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
Víš, ke Tvé úvaze mám jen jedno jediné. Aby člověk mohl pomáhat druhým, at už se jedná o cokoli, musí nejdříve nalézt cestu sám k sobě a v první řadě se naučit mít se rád. Nejen fyzicky. Když tohle člověk pochopí celou svou bytostí změní mu to celý život.Pranýřovat své vlastní štěstí za to, že jinde se skutečně a nepopiratelně trpí je velký a životní omyl.Sebetrýznění v tomto smyslu k ničemu podstatnému člověka nedovede...
kvalitní komentář (0)
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Labutí píseň - někdy, někde... | Motýl | Paola | L Hymne a l amour | Tam ke mně domů